Ze života pražského tramvajáka

„Jak jako, že nám přibydou další šejdry?“ rozčiloval se Cyril, až kafe šplíchalo z kelímku. „To je vtip, ne?“
„Jste si to odhlasovali,“ odpověděl klidně výpravčí Roland.
„Kdo to odhlasoval? A kdy sakra?“
„Celej čtvrtrok tu stála hlasovací bedna. Že jsi tu dobu marodil s hnátou, je tvůj problém.“
„Abys s mojí hnátou neměl problém ty! Kdo krucinál hlasoval pro takovou chujovinu?“
„Hlasování bylo anonymní.“
„Jasně. Takže každej, kdo sem posledního čtvrt roku vešel, mohl hodit papír do urny. Třeba uklízečka, ne? A já budu semletej jak karbanátek!“
„Nerozčiluj se, trefí tě šlak a budeš další kvartál marodit, ty raple.“

S některými cestujícími bývá těžké pořízení. Toníček o tom ví své, vozí je už pětatřicet let. A taky ví, že křikem a buzerací člověk nic nezmůže, leda si vykoleduje jednu do zubů. Za to, že sám nikdy přes držku nedostal, vděčí především svému přístupu.
I tomu nejolezlejšímu houmlesákovi zásadně vyká; rozhovory kaštanstva neřeší a k jejich výstřednostem je povětšinou shovívavý. A jestliže někoho napomene, udělá to s takovým klidem a nadhledem, že líp by to nesvedl ani Marek Eben.
„Co kdybyste vystoupil už teď a prošel se Vyšehradským tunelem? Když v něm zařvete jako před chvílí, udělá to krásnou ozvěnu.“

Jsou chvíle, kdy se cestující v tramvaji cítí jako sardinky v konzervě. (Často jsou tak i cítit.) Ranní a odpolední špičky, kulturní akce na Výstavišti, zápasy na Letné nebo v Ďolíčku, školní výlety, asijští turisté, kteří pravidelně obsazují pouze jeden článek vozu. („Ta tramvaj má totiž jenom jedny dveře!“)
Přestože pro tyto situace užíváme frázi „vypadávají nám z okýnek“, v 15Téčku nehrozí, že by někdo vypadl. (Okýnkem se protáhne sotva pár molekul vzduchu.)
Jediné, co přece jen občas vypadne, je děcko. Když maminka jako první vystrčí ze dveří přední kolečka kočárku a ty zapadnou do mezery mezi tramvají a ostrůvkem.

O pankrácké vozovně se v minulosti smýšlelo dosti hanlivě. Fráze „jezdit jako pankráckej“ dodnes zůstává součástí dopraváckého žargonu a v překladu znamená „jezdit jako dobytek“. Taky se říkávalo, že na Pankráci pracují samí udavači, nezdraviči a kariéristické čubky. (Je pravda, že se odsud rekrutovalo nejvíce dispečerů, kontrolorů a manažerů.) Zejména motolští řidiči mívali ve zvyku dávat najevo pohoršení, kdykoli narazili na pankráckého kolegu.
U některých tahle manýra přetrvává navzdory tomu, že se situace zásadně změnila.
„Vodkud ty seš?“ zeptá se Jabko, když k nim večer zatáhnu. Tváří se otráveně.
„Z Pankráce.“
„Ježíši,“ pokřižuje se. „Proč proboha?“
„A proboha proč ne?“

Hudečkovi se říká různými přízvisky, více či méně pejorativními, neboť je to člověk morálně nízký, arogantní a všeobecně neoblíbený. Díky svému věčně nemytému mikádu a zakyslému výrazu bývá kromě obvyklých invektiv označován jako Mastňák nebo Král Kazisvět.
Minulý rok náš kolektiv naštěstí opustil a zakotvil jako manipulační řidič v Ústředních dílnách. Čas od času se ovšem brigádně vrátil, jen aby mohl rozhlašovat, jak přišel hrdinně zachraňovat Pankrác z personální krize.
Před měsícem to udělal naposled. Poté, co vyboural díru do vrat mycího rámu, když z lenosti začal couvat od panelu, dostal od náčelníka doživotní zákaz přiblížit se k naší vozovně.

„Už mi zase řekli, že nejsou vozy, když jsem žádal výměnu. Nechali mě to dojezdit s rozbitýma dveřma, nefunkčním rozhlasem a klimatizací, co hučela jak dieslovej generátor.“
„Ale fungovala, ne?“
„Jo. Ale ten randál.“
„Hele, to máš těžký,“ povídá depák Béďa Otíkovi. „My ty vozy fakt nemáme. V hale nám stojí 20 mršin, čeká se na náhradní díly. A poněvadž Škodovka už je dávno nevyrábí, musí se výroba poptávat jinde. Třeba tohle,“ ukázal na jakýsi gumový bazmek. „Těsnění do brzdovýho agregátu. Mejd in Maroko.“
„Děláš si kozy? Pitomá gumička k nám jede až z Afriky?“
„Jo. A okna posílá Argentina.“

Zatahující tramvaj je zvláštní vlak. Je samozřejmě určen jízdním řádem a musí zastavovat u sloupků, nicméně už míří do depa. Často nejkratší možnou cestou, takže ani neprojede všechny zastávky svojí linky. Poznat ho můžete podle inverzního zbarvení transparentů, nebo prostě jen tak, že večer spatříte poblíž některé vozovny číslo, které tam normálně nejezdí.
Řidiči zatahujících vlaků zpravidla na nikoho nečekají. Nemějte jim to prosím za zlé, vždyť už se taky vidí doma.
Ten úplně poslední vlak do vozovny Pankrác vyjíždí z Libuše v půl jedné ráno a připomíná přízrak řítící se noční Prahou. Člověk ho jen zahlédne. Nastoupit už nestačí.

Řidiči tramvají čerpají přestávku nejdéle po čtyřech hodinách výkonu.
K tomu může sloužit čas na konečné.
Anebo takzvané oddělení od vozu. Řidič je (někdy násilně) oddělen od své milované tramvaje, s níž se poslední dvě kola sžíval, aby po pětatřiceti minutách sednul do úplně jiné tramvaje, na kterou si další dvě kola bude zvykat, než ji zase předá dál.
A pak existují střídané přestávky. Poté, co si všechno pěkně přizpůsobíte svým standardům, přestávkář si tramvaj půjčí a během půlhoďky vám rozhází kompletně všechno od polohy loketní opěrky až po hlasitost vysílačky.
Při opětovném předání pak občas dojde k "pracovnímu úrazu".

Bolek byl stará držgrešle a kdykoli měl příležitost něco ukořistit, okamžitě se jí chopil. Nálezy, pokud byly peněžité či zpeněžitelné, zásadně neodevzdával; na konečných nahlížel za sedačky, zda neobjeví něco cenného; a jakmile někde cestou zmerčil bezprizorní desetikorunu, byl schopen provést bezpečnostní zastavení, jen aby ji sebral. („Do automatu na kafe desetikačka dobrá, ne?“)
Když na Spořilově vyložil obvyklých pět cestujících, jeho bystré oči náhle zpozorovaly cosi třpytivého na podlaze za kabinou.
Byl to zlatý náramek Pandora se spoustou přívěsků odkazujících na vášnivého milovníka koček.
Kdyby jeho majitelka nebyla kočka, zítra už by byl ve frcu.
„Slečno, tohle vám upadlo!“

„Minule jsem na tu noční dostal takovej střep, že jsem se až styděl,“ postěžoval si Saša. „Pedály tuhý jak přetaženej biftek, mechanika nastupovala už v šesti kilometrech, takže to při každým zastavení škublo tak, že jsem odlepoval oči z předního skla.“
„To se stává,“ mávnul rukou Viktor, jeden z nejstarších netopýrů.
„Připadal jsem si jako totální kretén.“
„Klid. Lidi, co se vozí nočkami, jsou zvyklí na ledacos.“
Viktor se zasněným výrazem vzpomínal na minulou devadesát trojku, kdy kaštánky důkladně protřepal v esíčku na nábřeží Edvarda Beneše. Uvnitř vozu však byla stovka těl tak napěchovaná, že promíchat se mu je nepodařilo.