DMD č. 4. pro 4. 4. 2019. Téma: Kolektivní vina

Ngalen Kema hleděl na kusy toho, co bývalo bílým stínem, a opovržlivě ohrnul ret. Ty bledé bytosti z moře připluly sotva před pár dny a dnes jeden z nich vyzval lesního ducha. A duch vyhrál.
Teď duch obchází kolem a vezme si všechny. Nebude dělat rozdíly mezi vyzyvatelem a jeho druhy. Ngalen se ošil při myšlence na oranžové oči, obrovské a dravé, jak nehybně hledí z houští. Duch nezná lítost. Těm vetřelcům bude soudcem i popravčím.
"Litimapim nem muruk," zašeptal s bázní v hlase.
Ne že by modlitby byly platné. Když došlo na hlad, princip kolektivní viny duchovi perfektně vyhovoval.

Kralevici ve Sloupovém sále osaměli.
Starší vysvětlili mladším, i sami sobě, co se po nich chce. Longina logicky shrnula možnosti:
„V úvahu přicházejí tyto možnosti. Já a Quintillus, Epria a Sekundus, nebo Epria a Caesonius.“
Jen tolik stačilo, aby jim Starší z ilunských princezen práskla dveřmi.
Postupně se všichni rozešli. Bez výsledku…
Ona však přemýšlela. Musejí mezi s sebou utvořit pár! Není jiné řešení…
Stane-li se tak, bude to vítězstvím všech. A pokud ne, ponesou kolektivní vinu za zkázu svých zemí. A to i ti nejmladší z nich…
Což přivedlo její těkavé myšlenky k dvanáctiletému Dominiovi. Tomu, kterého museli chránit…

Proslula hlavně svým tanečním uměním a milostnými aférkami. V baletu byla nedostižná a v posteli prý taky. Milovala když ji fotografovali a malovali. Nádherná, chtěná.
Za války se přidala k Vlajce. Ne, neuchvátila ji myšlenka nacismu. Ani neschvalovala likvidaci Židů.  Jen... jen prostě věřila, že žádná ideologie nemůže být tak zrůdná, jako ta bolševická.
V květnu pětačtyřicátého roku si sbalila pár nejnutnějších věcí a zmizela z Prahy. Nebála se obvinění z kolaborace. Z domova ji vyhnal panický strach z rudoarmějců. Už podruhé.
S jistotou věděla, že ji by, stejně jako mnohé jiné, gulag neminul. Vždyť po Velké říjnové revoluci emigrovala...

Vito vyrazil do vesnice s fotoaparátem v ruce. Žádná fotografie, ale toho dne nevznikla. Ani zvětšenina by nepomohla. Hokynář Marcello se ošíval kudy chodil. Pekař Federico si stěžoval na neodbytné pálení a zavřel krám. A prostoduchý pasáček koz Momo se neukázal ve vsi včera, dnes a ani na zítřek s ním nikdo nepočítal.
„Všechny fotky rozmazané, minkia.“
„To vůbec nevadí, holoubku,“ švitořila vdova Malena, „takový hezký chlapec, pleť bledá jako mozzarella.“
Vito se zamračil proti slunci.
„Co to se všemi je? Nikdo nepostojí.“
Malena se nervózně poškrábala na stehně. Podvazek ji dnes nezvykle škrtil.
„Všichni? Ale to ne…,“ zapýřila se.

"A pak je tu to nejhorší, co jste vy zdola způsobili," začal Azirafal. "Kolektivní vina."

"Do takové debaty bych se nepouštěl," radil mu Crowley, ale Azirafala nezastavil.

"V historii máš spoustu příkladů. Albigenští, pogromy ve středověku. A to už vůbec nemluvím o dvacátém století," dostával se anděl do ráže.

"Jsi si jistý? Ve skutečnosti je to tak, že si to lidi na sebe vymýšlejí sami. My je jen občas pošťouchneme, a někdy ani to ne."

"Říká ten had, co to všechno začal!"

Crowley se zatvářil ublíženě. Už už chtěl odseknout něco ostrého, když si vzpomněl na Alexandrijskou knihovnu.

Raději mlčel.

„Teprve si zvykám,“ vzdychlo Sovátko, „a tohle budou těžké rance smutných slov.“
„Přitom stačilo změnit pár hlásek,“ řekl Myšák. „Třeba kolektory vína. Takové krásné téma! Hned by bylo veselo!“
„Ten nápad, že za všechno někdo může…“
„Za všechno můžou ilumináti,“ zahučel Myšák.
„Nevěř všemu, co čteš. Nejspíš vůbec neexistují.“
„Vždyť mají vlastní stránku na facebooku!“
Sovátko podrážděně zamávalo křídly. „Hlavně že sovy za nic nemůžou!“
„Hm. Ale když je sýpce málo obilí nebo ve spíži okousaný sýr, vždycky za to můžou myši!“
„A nemůžou?“
„Samozřejmě můžou, jsou to přece myši!“ odpověděl Myšák důstojně. „Ale proč je z toho hned obviňovat?“

Zlomený nos a první zlomené srdce.
Noci plné studia, pot a hodně slz.
Ukradené doteky v pornokině dvě hodiny po promoci.
Práce a odříkání, kauzy, přesčasy, samota.
Anonymní ruce a jazyky v jeho ústech nenahradí touhu po lásce.
Kariéra se stane vším.
A najednou štěstí - Miguelovy něžné oči.
Noci s operou a opatrné procházky.
Rozbitá ústa, zlomená ruka.
Úspěch, stoupání po kariérním žebříčku.
Šok.
Kašel, bolest, vyhazov.
Nespravedlivý soud a umírání.
Miguelova dokonale ukázková péče.
Poslední léto lásky.
Soudní proces plný vyčerpání, špíny a špatných vtipů.
Vyhrál, vítězství nepřežil.
Tělo selhalo.
Mohl si za to sám. Protože patřil k nim.

Zámok čnel na brale nad ošúpaným mestečkom. Monarcha v ňom velil: tu toto, tam tento.

Poľovník mu priniesol srnu k večeri.
„Srna? Jeleňa!“ hrmotal kráľ.
Ulovil teda jeleňa, ale ani ten nebol dobrý. Keď skúsil daniela, muflóna a zubra, kráľ mu povedal, že chce niečo lepšie: „Dcérku, ale nestrieľať!“

Poľovník nechcel, tak zastrelil najvyššie postavené zviera v kraji a utiekol do mesta.

Prišli vojaci.

Pýtali sa: „Kto to bol? Ukážte nám ho!“
A ľud odpovedal: „My všetci sme to boli.“

Väzenie nestačilo. Vojaci rezignovali. Monarchov dedič bol malý, regent na to nemal nervy. Monarchia skončila.

Voľby vyhral akýsi nudný úradník.

Pejsek naštvaně mlčel. Ale v duchu si uvědomoval, že to byla i jeho chyba. Nedával nic najevo, takže kočička předpokládala, že si pořád myslí, že to byla jenom její hloupost. Kočička dobře věděla, že to byla kolektivní chyba. Neměla zapomenout mapu a kompas a pejsek neměl myslet jenom na jídlo. Uvědomili si to až v lese, když se ztratili.

„Alespoň se můžeme orientovat podle lišejníků a polárky, nebo podle letokruhů,“ neztrácela naději kočička.

„Lišejníky rostou na všechny strany, je dopoledne, polárka nesvítí a letokruhy ... žádný pařezy nevidím,“ vyvrátil její naději pejsek.

Jediné, co bylo dobré, bylo, že měli to jídlo.

Když maminka odešla, bráška otevřel skříň. Vyšplhal na ni po policích jako po žebříku. Pohledem změřil uličku dělící skříň od postele.
Hup do peřin!

„Teď ty,“ vybídl rozjařen adrenalinovým zážitkem.
Jenže na mě byly fochy příliš vysoké. Přes moje protesty jako vzpěrač rval můj tříletý zadek vzhůru. Nekompromisně mě dostrkal na skříň.
„Skoč!“
Zděsila jsem se hloubky pod sebou.

„Děti, kde jste?“ ozvalo se z předsíně.
„Rychle skoč, nebo se máma bude zlobit!“
Bázeň z nelibosti byla silnější než strach skočit.

„Jak to, že péra téhle postele jsou tak vytahaná?“ divila se mamka při úklidu.
Svorné mlčení ututlalo kolektivní vinu.