Lunesikurdska následnická krize

O rok dříve…

Byl už pozdní večer. Po desáté hodině určitě. V pokoji následníka Kurdiského trůnu se však stále svítilo.
Princ Caesonius seděl za stolem v pravé dlani křečovitě svíral prsten, zatímco levačka s perem bolestně tančila po pergamenu:

Víčka se mu zachvěla. Slzy potřísnily text, rozpily slova…

Lunesikurdská následnická krize.

Heslo pro stažení je: Lunesikurd

(Jak nečekané ;) )

Oslava narozenin nakonec vyšla. Caesovi s Quintillem trvalo dlouho než si promluvili. Longina měla důležitý dialog s Eprií ze kterého vyšly jako pár. Nastala hra na schovávanou. Jediný, kdo žádal o ruku, byl Sekundus, ale byl Eprií odmítnut. Rozhodl se vloudit do přízně Herenie. Však dvanáct let, to o bude za chvíli dospělá a i když není tam pěkná jako její starší sestra v honbě za trůnem to bylo podružné…
Někteří vycítili a pochopili oč se princ snaží. Epria mu zkoušela vyhrožovat (i když sama neměla žádné řešení).
„Jsme rozdělení.“
„Ale panovat bude kdo?“
Heren s Minim k sobě vzhlédli.

Chechtáky praštěné pěstí,
magie políbení věstí.
Příchod, odchod záchod…
Mňam! Koláčky dobrot…
Badík vařil.
Bléééé!
Chechtáky,
Che che che…
Myšička chytila kočičku
vysmívá se košíčku.
Sýr, sýr, sýr,
masa výr!
Globus zlobou,
rychle s dobou,
pomalu v zdymadlo,
pijte víno!
Orgiím zdar,
bratr zmar,
postavení ukrášlí,
ve svém krajním ležení.
Třímají trojzubce,
obludy slunce.
Píchy, píchy, pích,
zatlouk jsem vám hřib!
Olivy se valí,
Chechtáky oči kulí.
Z mísy ven!
Dení bdění, noční snění,
cesty konec uhání.
Chechtáky lásku nedocení.
Vrahem je smích,
v zahradách hnít,
má vzduch.
A blín,
tisu podoben,
je roven
cestě křivolaké,
na dně lásky
čokolády.

Láska. Asi největší ze záhad vesmíru. Minimálně pro Lucretia. U Claudia si myslel, že se nic nemůže pokazit. Byl si svými i jeho city tak jistý!
A pak byl najednou pryč a krásám byl konec.
Teď se mu do cesty stavěl Florianus a on si nebyl jistý jeho, ale ani svými pocity. Protože se jednoduše zmítal v chaosu.
A když se odpoutal od sebe a zaměřil se na vztah Quintilla s Caesoniem, o kterém mu Florian vyprávěl, také mu to nešlo na rozum. Možná že se stýkali tajně. Ale pokud to trvalo už víc jak rok, proč se tedy rozešli?

Lucretias přímo nevěděl, co kurdiští připravují, ale rozhodl se to nechat být. Přeci jen měl hlavu plnou jiných myšlenek.
Přesněji měl hlavu plnou Floriana a jeho neustálých úsměvů a pokusů s ním trávit čas. Což bylo přesně to, čemu se chtěl Luc vyhnout.
„Není okouzlující?“ promluvil konečně po jednom takovém úniku Centaurius.
„Ne, je to idiot.“ Oponoval mág. Jak už začínal chtít aby Cent opět promluvil, teď za to vážně nebyl rád.
„Nezapomeň, je to Králův bratr, nesmíš ho urážet,“ vysmál se mu Krystal v duchu.
To mi vážně ještě chybělo… povzdechl si Luc.
„Teď už nebude,“ zapředl Krystal spokojeně.

Aby eliminovali nebezpečí, že se „někdo“ bude služebnictva moc vyptávat, rozhodli
se poslat s nimi na nákupy stráže, které pověřili nakoupením nutných surovin pro Longinina oblíbená jídla. Ty vyzjistil Caes v kuchařské knize. Účelem bylo, připravit vše svépomocí.
Dominus pak dostal ten nejtěžší úkol. Držet se sestry jako klíště, které se nedá za žádných okolností vykroutit, a dávat pozor, aby se ke kuchyni ani nepřiblížila!
Což nebylo vůbec jednoduché. Zvlášť proto, že Gina nebyla hloupá a fakt, že bráška, který se pokouší normálně hlídání uniknout, nyní chce trávit čas s tou nejnudnější z nich, působil poněkud podezřele.
„Je ti dobře?“

Společná lázeň byla jedna věc, ale kurdští následníci museli řešit ještě něco trochu jiného, než úkol, pro který sem byli vysláni.
Jejich sestra Longina měla mít brzy narozeniny. A oni se jaksi neměli šanci dostat z venkovského sídla kamkoliv, kde by jí mohli nalézt vhodný dar, nebo připravit nějaké rozptýlení.
Následující dopoledne tedy strávili Caes, Mini a Dus vymýšlením způsobu, jak zařídit sestře alespoň oslavu. Pokud možno tajně. Což byl v Egnatiině paláci asi největší oříšek. „Vlastně spíš ořech,“ jak poznamenal Dominius.
Poslat služebnictvo, aby nakoupilo vše potřebné, to by ještě šlo, ale jak zařídit, že se nic nedozví protistrana?

„Je mi vás líto, Mocný Demetrie,“ naklonil se k Lucretiovi v lázni Florianus.
Mág se přistihl že nechápe.
„Proč?“ Otočil se na správce Egnatiina paláce.
„Jste tu na ně na všechny úplně sám…“ šeptali. Nikdo jiný jim díky tomu nemohl rozumět.
„Nic, co bych nezvládl.“ Oponoval mág.
„Ale víte, že se na mne můžete kdykoliv obrátit, že?“ Starší z mužů působil neodbytně.
Lucretias uhnul pohledem. Směr, kterým Florianus mířil se mu vůbec nelíbil. Před následníky se sice možná nebude o nic pokoušet, ale slovo „možná“, mága rovněž neuklidňovalo.

„Ano, ale popravdě, bych vás nerad obtěžoval. Zvládnu to sám," ujišťoval ho.

Daleko od Egnatiina paláce, ve městě Rellis na řece Rella, hlavním městě Kurdiského království, se královna Rutilia nacházela v nepokojném zmatku. Nepředstavovala si toto, když manžela nabádala, aby byl ve svých rozhodnutích opatrný. Že i když jsou králové, nesmějí nikomu ze svých dětí přikázat sňatek s někým, koho nemilují…

Myslela přitom na Caesonia. Věděla, že jeho srdce už někomu patří a také viděla, že se trápí. A také na Dominia, který byl moc mladý…
Ale poslat je pryč? S dětmi sousedního krále? To také nechtěla. Nemít děti u sebe. Nic nevědět…

Má teď jen poslušně čekat? Nebo vyjet za nimi?