DMD Bonus č. 1 pro 4. 4. 2019. Téma: Morální kocovina - Óda

Jak sladce, blaženě žije si král,
hostiny, turnaje, co týden bál.

Jelenem zdobený zlatý tvůj praporec,
v království každý ví, že nejsi lakomec.

Turnaje pořádáš za velké slávy,
zdaleka na ně se sjíždějí davy.

Potoky vína a pohoří masa,
vše lehce unese královská kasa.

Manželka hraje si na tichou domácnost?
Náhradnic najde se pokaždé víc než dost.

Potomky svoje už spočítáš stěží,
Spokojeně však tvůj život dál běží.

A když tě omrzí paláce lesk,
v královské oboře zaženeš stesk.

Lovecká smečka tvá vesele štěká,
na zásah oštěpem divočák čeká.

Žes zklamal poddaných nezměrnou naději?
Litovat vždy bude dost času později.

Ty chvíle dlouhá, nekončící
když krátké slasti zmizejí
když smolně černé svědomí se
jak nezvaný host objeví
jen o tobě chci zpívat píseň
jen o tobě chci já teď pět
o tom, jak umíš lidi týrat
o tom, jak ničíš jejich svět

Nepřítel prý má pochopení
pro všechny lidské slabosti
prý upřímná mu stačí lítost
on všechno s láskou odpustí
dal lidem zvláštní rituály
a jde to prý i mimo ně
by povinnost jim lehčí byla
si slíbit: tohle víckrát ne

Však pacienti, cháska pyšná
od nás maj srdce z oceli
než říci si o odpuštění
jsou raděj znovu opilí

Děti jsou budoucnost,
musí ale cvičit ctnost.
Neváhej teď pionýre,
nepodlehni hrubé síle.

Rudé šátky jasně září,
vyschl inkoust v kalamáři,
není třeba tolik psát,
radši začni bojovat.

Pro zemi svou,
zemi tu krásnou, líbeznou,
pobij teď všechny hloupé tmáře,
buržousty ba i pánbíčkáře,
pak bude líp.

Chlapče už, jen se tuž,
brzy z tebe bude muž,
oceli té žhavá řeka
v hutích na tě jistě čeká.

Dívko běž rychle vpřed,
v Nové huti čeká svět,
Jeřábnice, soustružnice,
Chlapci budou závidět.

Pro zemi svou,
zemi tu krásnou, líbeznou,
pobij teď všechny hloupé tmáře,
buržousty ba i pánbíčkáře,
pak bude líp.

Co mě k téhle básni váže?
Jsi pro mě důvod ke vstávání
Jsi moje světlo, jasná záře,
paprsky slunce za svítání.

Tvá vůně mé srdce rozbuší,
tvá přítomnost je pro mě vším.
Nic jiného se snad nesluší
Nevím už, zda bdím či sním…

Je-li to ale přece sen,
Pak chci ho takhle navždy snít.
Nemůžu bez tebe být ani den
a nechci tě nikdy opustit.

Nic nepřekoná tvou krásu zdejší,
miluji tě, jak nejlíp svedu.
Jsi pro mě hvězdou nejjasnější,
vídám Tě v zrcadle z Erisedu.

Jsi lepší než vše, co zatím znám.
Kakao, jsem tak rád, že tě mám!

Bar rovnou v hostelu,
co to asi znamená,
jen spousta turistů,
nad ránem znavená.

Stačí jen chvíle,
taky toho máme dost,
tvářej se mile,
tak ať mají radost.

Zas mezi obžerstvem,
kam jsme to zas vlezli,
co s načatým večerem,
už jsme se jen vezli.

Co včera jsme dělali,
Nikdo už dnes neví,
Zase jsme jen chlastali,
a nejlíp nám není.

Phở, ať rovnou tady,
nebo dole na ulici,
neumřem hlady,
zaženem opici.

Polévka vroucí,
snídani nahradí,
S opicí řvoucí,
hravě si poradí.

Zítra snad jedem dál,
někam vysoko do hor,
snad tam někde v dál,
to nebude takový horor.

Klika cvakla, dvéře letí,
matka vchází do dveří,
děti výskaj´, sporák syčí,
táta vaří večeři.

Kuchyní se vůně line,
žena kabát odkládá,
děti výskaj´, skáčou, vřeští,
vládne dobrá nálada.

„Mami, pusu!“ „Hele co mám!“
Sápají se po matce.
Ta však do pokoje mizí,
zdá se - poněkud vratce.

Klika cvakla, dvéře letí,
manžel vchází do dveří.
„Copak je ti, moje drahá,
co bys chtěla k večeři?“

„Mokrej hadr,“ skučí žena,
„hlava bolí jako střep.“
Muž se starostlivě mračí,
k ženě dělá vzorný dřep.

Netuší však dobrák stará,
že to nebyl alkohol,
zahnula mu jeho víla,
z toho má teď duše bol.

Kouzelníci, čarodějky Británie! Světa!
V pinožení vašem dnes dosažena meta.
Toto se zapíše růžovým inkoustem:
konečně poznáte nejlepší ze všech žen.
Už se vrývá do vás jako jizva kletá.

Náměstkyně ministerstva, dáma v každém směru,
v Dolores Jane Umbridgeové Zmijozel má vzpěru.
Její krása na každého chystá tenata,
milejší než ona jsou jen koťata.
Hezčí je i ropucha. Líbat? Na to seru.

Žádný obor není pro ni dostatečná výzva,
od zákonů k dystopii v čemkoli se vyzná.
Nejvíce jí v srdci leží všeobecná osvěta,
vyhlášky a perzekuce, to je její parketa.
A ten kdo mě nutil psát, ten Imperius přizná.

Moje srdce po něm touží,
užívám si, dokud mohu.
Vždyť voní snad líp než plátky růží
a chutná jako nektar bohů.

Je tím, co mě drží při zemi,
i tím, co mě zvedá do nebes.
Chutě už sbíhají se mi,
stejně jak včera, tak i dnes.

Otesánek perník snědl,
Vlk sežral, co zbylo na stole.
Sauron ke dveřím si sedl
Santer už pozvedá pistole.

Morálka se nám rozpadá
byť sveřepý výraz mám na líci.
Takhle to prostě vypadá
v naší záchranné stanici.

Vypadnout pryč od trápení,
občas zní to jako sen…
Pro střízlivý tohle není
a tak je tu – Amundsen!

Poslední brambůrek v pytlíku je můj,
poslední dílek pizzy zhltnu stůj co stůj.
Je na čase si přiznat,
že žiju pro sebe
a nikdo kdo se vyzná,
mě za to nezje*e.
Stojatý vody mě už dávno nelákaj
je výzva sbalit zadanýho fešáka.
Je na čase si přiznat,
že žiju pro sebe
a nikdo kdo se vyzná,
mě za to nezje*e.
Tohle je nejlepší sedačka v tramvaji,
ať jiní gerontofilové klidně vstávají.
Je na čase si přiznat,
že žiju pro sebe
a nikdo kdo se vyzná,
mě za to nezje*e.
Jestli je něco na světě vážně prima,
tak překonaná morální kocovina.

Slyšte hipsteři, slyšte nerdi,
tuhle báseň o muži,
nosí gatě na půl žerdi,
snaží se tě zneužít.
Každý skončí jeho vinou
s hroznou vnitřní kocovinou.

Babička, ta sebou sekla,
brzy se obrátí v prach.
Karkulka jí totiž řekla
o NĚM a… o těch polohách.

Farář padl na kolena,
prosil Boha o pokání.
Protože před tím cizincem… ehm… taky tak trochu padl na kolena
a vyspal se s ním na počkání.

Sváděl mnichy, sváděl krále
(nikomu to nevadilo!)
i Amálku na louce.
Vochomůrka tají stále,
co se stalo, přihodilo,
v Pařezové chaloupce.

Proto radím, na mou věru,
rychle, matko, schovej dceru!