DMD Bonus č. 1 pro 4. 4. 2019. Téma: Morální kocovina - Óda

Skvělá práce, vskutku - skvělá,
Říkáme si - jak to dělá?
Nábor jede jaksepatří,
s pacienty hned se sbratří.

Rád přiloží ruku k dílu,
těžko říct, kde bere sílu!
Je to borec - vždy a všude
naším číslem jedna bude!

Co se týče té žádosti:
Nelze učinit zadosti.
Nejsou lidi, to tak bývá.
Prachy? Vůbec, sotva zbývá!

(Vtípek s vodkou? Nezbedníci!
Posíláme šaratici.)

Jak jsi zmínil kocovinu,
myslels ovšem morální?
Nesmýváš přec jejich vinu,
napomáháš pokání!

Pracovníku: S určitostí
to vše zvládneš, ba s lehkostí!
Vždyť jsi frajer, senza týpek,
stanice je samý vtípek!
Celý projekt zvládneš sám -
pracant, srdce zaplesá!

Tvoje Asociace.

Nechápou ti, kdo málo znají
tu mámivou moc vítězství
když hranice se posouvají

Je opojnější vzácných vín
mít moc tvarovat samu zemi
být rychlejší než vlastní stín

Neznej bratra, otce, matku
zapomeň i na svou čest
cíl je cestou, vždy létají
třísky, když se kácí les

Jsou posedlí opatrností
neublížit jim káže strach
však k čemu je jim hora ctností?

Chci vždy a znovu posouvat
hranice možného a nechci
se nikdy za nic omlouvat

Umlč všechno, co jsi znala
nestarej se o cizí
když se zbavíš soucitnosti
následky tě nemrzí

Zdar novým obzorům! Zdar!
Zdar vědě, která nemá soka!
Zdar!

Zákuskem šelem stal se svatý Vít
víš, když nehladovíš…
Nevěří utrpení, kdo je syt
ne, nevystoupáš výš

Obětí otce tříokenní Barbora
na bratra zas se oboříš
Zapovězeno je ora et labora
ne, nevystoupáš výš

Přibili k hlavě ruce Pantaleona
lenosti rád posloužíš
Zdráhat se pomoci, pláče-li stařena
ne, nevystoupáš výš

Tahali střeva z břicha Erasma
Erotu jen se pokloníš
Zdrženlivostí nechtěj mě rozesmát
ne, nevystoupáš výš

Buď pozdraven, ó nenalezený světě,
písni dávných věků, tak pravím, perlo moří,
tvým krásám se mí muži v mysli dvoří,
tvé tajemství jejich představivost hněte.

Než všechny nás do zapomnění smeteš.

Buď pozdraven a zde je má obětina,
za každý z tajů tvých život námořníka,
tak skvělé, vzácné koupě nechce se mi zříkat,
byť dal bych přednost spíše číši vína.

Vždyť tahle cesta je jen moje vina.

Buď pozdravena, ó země v moři azurovém,
vzdávám čest tvým kopcům, řekám, lesům,
než všichni zhynem v tobě skrytém děsu
až prohrajem v tom boji osudovém.

Pak ty nám navždy budeš tichým rovem.

Nevím, co mám dříve vychvalovat,
které své ctnosti slavně opěvovat.
Věnec vavřínů by slušel mojí líci.
Mých předností je mnoho. Co k nim říci?

Hromada prádla zredukována byla.
Nová várka z pračky už ji nahradila.
Prach všude utřený, vysátý byt.
Záchod je voňavý, co víc jen chtít.

Nádobí z myčky ve skříňkách uloženo.
I bez lasa můžu si říkat „superženo“.
Drabblem jsem stihla oblažit svět,
v parku jsem zaběhla kiláků pět.

Word otevřený dál na můj zásah čeká,
s ním 600 normostran, což mě dost leká.
Jsem věčně ve skluzu. Že se s tím… peru.
Kdy dorazím překlad toho bestselleru?

Večery u ohně, strávené v lese,
kolem a dokola zpěv se v noc nese.
Kolem a dokola přátelé sedí,
každičkou maličkost na sebe vědí.

Bývali jsme partou trampů, co se měli rádi.
Bývali jsme tady všichni dobří kamarádi.
Trávili jsme krásné noci pod tou hvězdnou oblohou,
drželi jsme jeden provaz, sami sebe na nohou.

Báječně jsme popili u těch nočních ohňů,
ráno jsme se sbalili a vyšlápli domů.
Láhve rumu cinkaly, vzduch byl plný smíchu.
Pak jsi přišel mezi nás a dohnals nás k hříchu.

Sžírala tě, Matošo, někdy taky vina?
Jako nás to, čemu se prý říká morální kocovina?

Já nádherná jsem samosebou,
jinak to snad být nemůže.
S tolika z nich jsem uléhala
na vavříny a na růže.

Básníci šeptali mé jméno,
malíře oslnil můj jas,
pro jeden polibek tak sladký
chtěli mě vzývat zas a zas.

Jsem ztělestněná inspirace
a umím jiskru zažehnout
v každém, kdo ochoten se vydat
polibkům mým a do mých pout.

Vzýval mě každý, kdo kdy doufal,
že bude lidi řídit, vést.
A vzývali mě diktátoři,
co svedli lidstvo z dobrých cest.

I ty jsem s chutí líbávala,
propůjčila jim jiskru svou
nemohu za to, že své lidi
pak do záhuby vedli tmou.

Zákon je cesta podle pravítka
Jeho moc stvrdí úder razítka
Zákon jsou jasně dané činy
Zde kreslí čáru vinný nevinný
Na duši hlodá němá výčitka

Zákon je odpověď lidské sběři
Která ve svoje špatnosti věří
Zákon je státu nejdražší klenot
Čistota jeho září do temnot
Zákon teď moje kroky měří

Zákon jsou dveře petlice klíč
Sekera řetěz provaz i bič
Zákon je jistý pravdou svojí
On nestrpí nikdy výklad dvojí
Můj vnitřní zákon uniká pryč

Zákony musí být věčně ctěny
Dodržujte je muži a ženy
Zákonu jsem se vždycky kořil
Zákon jsem dnes poprvé zbořil
Zákon je noční hukot Seiny

Och, ty krásná učebnice zlých a mocných kouzel,
kdo jsem já, bych tvému moudru zlovolně se vzpouzel?
Tisíc stránek, tisíc řádků natluču si do hlavy,
budu doufat, že tvůj hlas můj chorý mozek napraví.

Teď ty, brku z vrány věrné, černý inkoust roníš,
prachem, potem, slzou slanou v sevření mi voníš.
Skvělou báseň, slavnou ódu ostrým hrotem napíši,
s tímhle slovem zrýmovat se dají snad jen korýši!

A pak, krása neskonalá - hůlka vzduchem proletí,
ostrý zrak - prásk! - černý mrak! Už přichází, hle, vzápětí
moje paní. Respekt budí, dávat pozor radost jest,
proto sedím jako pěna, za A bude příští test.

Jedna obyčejná věta
Třicet dva seřazených slov
Mění mé vnímání světa
Učí mě nepřehlížet zlo

První část je záhadná
Co je to Pravda, Láska nejvyšší?
Na tohle není žádná poradna
Za co se bít, na čem záleží?

Nad druhou nelze váhati
Říká to všechno na rovinu
Dodržuj sliby, plň závazky
Nečiň nic, za co bys cítil vinu

Třetí nás k úctě vyzývá
Vlasti a bližním pomocnou ruku dej
Nejde jen o slova líbivá
Zvedni se a prostě pomáhej!

Ta věta skrývá velké hodnoty
Ideál, cíl a naději v ní mám
Tak snažím se slibu dostáti
A morální kocovině se vyhýbám