Vlastní

Těšil se moc. Tohle bude lahoda! Úzkostlivá, přepečlivá, to je vidět z jejího bytu. Laskal jemné krajky, do chřípí mu zavoněla vůně nevypraného prádla. Koupelna ho překvapila vanou před velkým oknem. Představil si ji, jak nahá vstupuje do horké vody a ve slabinách mu zatrnulo. 
Nesmí udělat chybu! Minule vše skončilo moc rychle. 
Usadil se v křesle. Dumal.
Ne, nesmí ji vyplašit. Už zná její denní rytmus. Práce, gym, běh. 
Zítra ráno se s ní potká v parku. 
Až ji  časem dost vyděsí, nabídne jí pomocnou ruku.
Přijme, jako všechny před tím. O tom byl přesvědčený. 
Je přece jeho hračka.

Ty zatracený klíče jsem našla, až když jsem si vyzvedla náhradní u kamarádky a nechala si udělat nový. Přímo jsem o ně zakopla, když jsem se pak vracela domů. Přitom jsem je hledala i tady…
Miluju tyhle podivný náhody.
Za odměnu jsem si naordinovala vanu. Potápím se ve voňavých závějích, tělem mi prostupuje úleva. Miluju tuhle koupelnu. Má okno. Ráda pozoruju z vany hvězdy. Kamarádky mě nabádaly, ať si sem dám roletu, ale to by nebylo ono. 
Odfouknu pěnu, zajedu do horké vody. V duchu se usmívám.
Vím, že na mě někdo kouká.
Jen ať si přijde, pokud má odvahu. 
 

Stojím v dešti, pozoruji její okno. Světlo za ním je příliš ostré. Neladí s mými představami. Takhle by to nešlo. Nejen tohle se bude muset změnit. 

V kapse pohladím útlý svazek nově vyrobených klíčů. Dávají mi jistotu. Až najde ty své v trávě před vchodem, ani ji nenapadne, že je sama nevytrousila. 

Jestlipak si všimla srovnaných obrazů?  Jestlipak si pustila rádio a podivila se, že je přeladěné na šum? 

Znechuceně přešlápnu. Tohle místo mi nevyhovuje. Nevím, co se uvnitř bytu děje. To mě rozčiluje. Ale nevadí. Vždyť právě začínáme. 

Dnes jsem potají vnikl do jejího bytu poprvé. 

Ale ne naposled.

Jak skvostně surrealisticky; metaforicky složitě; duší nahá…

Subjektivně kolísat na hranách roztržených papírů v meznících slov a vět, jež se snad jen s nemalou pomocí vnucených interpunkčních znamének rozlétnou do prostorného nekonečna a v myšlenkách se promění na meziřádky a podřádky; na titěrné abstraktní obrazy vyvolávající jen nesouvislost a pocity lidem neznámé.

Umělecké vyjádření netkví v psané formě, nýbrž právě v onom toku bez směru a cíle; v tikání hodin, které nikdy nebyly s to ukázat čas. A neporozumění i nářek spálených knih je jen malichernou daní za, byť jedinou, setinu vteřiny, kdy si dušička řekla – tohle, to je zázrak.

Tvé slzy zpívají.
Tvé ruce křičí.
Jen slova nevydávají ani hlásku.
Věty postrádají význam; pohledy nikdo neposlouchá.
Přitom by se z nich dalo vyčíst celé tvé jsoucno.
A ty se díváš na nebe.
Noční obloha je ti toliko podobná.
Obě zpovzdálí pozorujete svět a cítíte zklamání.
Pláče vám z očí.
Tvá přílišná citlivost neumožňuje plnohodnotné vnímání reality.
Prosím, neztrať se mi v emocích té širé Země.
Buď té lásky a pokus se procitnout.
Alespoň na vteřinku.
Alespoň pro mne.
Nedbáš na prosby; stala ses chladnou k vnějším podnětům.
Kde je ta vřelá empatie minulosti?
Pohlédni opět nahoru; najdi sebe samu.

"On mi zdrhnul!"

Druhá žena chápavě pokývala hlavou. "Nemáte to jednoduché."

"Díky!" rozhodila ruce. "Aspoň že to někdo uzná!"

"A jak vám ten mladík vlastně utekl?" odvážila se zeptat.

"Hm, stalo se to včera v jednom klubu. Moc mi to slušelo, krátký šaty, make-up, podpatky, všechny ty sračičky, však víte. Ale když začalo jít do tuhýho, ten parchant vzal roha."

"Takoví muži jsou," přitakala žena.

"Že jo! A já jsem si myslela, že lov na toho ženicha bude lehkej! Teď abych si hledala novej kšeft."

"Počkat... kšeft?"

"A jo, já se ani nepředstavila," dívka vytáhla pistoli. "Jsem Tereza, lovkyně lidí."

Za Sikanů posílal Wota Okruhem každý týden trošku Plutanům. Věděl, že to dělají všichni, a že jejich trošky dohromady pomohou.
Po letech Sikani skončili. Zmizeli, a skončil i Okruh. Přišli Plutanové a nalezli Wotu.
Když zvedl oči od práce, byl překvapen.
„Jsi poslední,“ řekli. „Třicet let nežije jiný Sikan, a padesát let nikdo jiný nepomáhal.“
„Takže to bylo zbytečné,“ řekl Wota. „Myslel jsem, že je nás tolik.“
„Nebylo,“ poklonili se Plutanové. „Když šly Změny, věděli jsme, že na nás stále aspoň jeden pamatuje. Mnohokrát to zadrželo naši ruku. Protože jsi vydržel, jako poslední, teď můžeme začít jako první. Děkujeme ti.“

Včera v televizi jsem viděl, jak lidi jedli jídlo udělaný z červů a kobylek,“ přinesl Kryštof poslední zprávy z mimoprázdninové, a tudíž na hony vzdálené galaxie.
„Sněd bys červa?“ strčil Fanda loktem do šéfa.
„Že váháš,“ škubnul šéf rameny.
„A co kus pečené kobylky?“
„I syrovou, těch už jsem náhodou snědl asi deset.“
„Kecáš!“
„Nekecám!“
„Nevěřím, sníš ještě jednu, před náma!“ prohlásil Fanda. Šéfova autorita byla v úzkých.
„A kapustu, tu růžičkovou, tu bys sněd?“ zeptal se Kryštof.
„Bléééééé,“ zaznělo sborem.
„Kobylku tady asi nechytíme, ale kapustu z polívky ti schovám,“ rozhodl Fanda.
Šéfovi se ulevilo, ale tolik zase ne.

„Kryštofe, dneska s sebou vezmi i holky, musím prát,“ řekla babička.
„Báááááábííííííí…co budu dělat s mrňatama,“ protáhl Kryštof. Babičce se špatně vysvětluje, že zrovna dneska má vojevůdce v plánu slavnou odvetu za zcizenou vlajku.
„No co, co. Ať už jste venku,“ vystrčila je babička ze dveří.
„Nech je, budou se hodit. Přece nebudou bít mimina,“ rozumoval šéf, když mu Kryštof dvojčata zdrceně předvedl. „Umí aspoň házet? Nebo se plížit?“
„Nejsme mimina. A naval nanuka!“ ozval se hlásek.
„Jo, nanuka, jinak všecko povíme,“ přidal se druhý. Šéf chvíli nevěřícně zíral a pak mazal pro kasičku. Odveta byla odložena na neurčito.

„Tohle bude pecka. Kluci říkali, že to je, jak když lítáš!“ vytáhl Kryštof z kapsy zelený voňavý balíček.
„Fando, zapalovač máš? A papírky?“ ujišťoval se šéf.
„Mám sirky. Děda měl v kapse schovanej tabák, namícháme to,“ vytáhl z kapsy vítězoslavně kořist. Šéf, jako nejzkušenější, tedy alespoň nejzkušeněji se tvářící, se dal do příprav.
„Vždyť to vůbec nechce chytit,“ vypadl šéf na chvíli z role.
„Bacha ať nechytne seno! A musíš potáhnout, tupče.“
Šéf mocně potáhl. Chvíli se nedělo nic a pak se pekelně rozkašlal.
„Kryštůfku? Kryštůfkuuuuu! To tys otrhal na zahrádce všechen kopr?“ ozval se najednou ze stavení babiččin hlas.