Vlastní

Podruhé vyměnil zámek. Pečlivě prohlédl byt. Žádné další zařízení nenašel. Vyměnil kartu v mobilu. Smazal všechny soubory, předtím je samozřejmě pečlivě uložil na flash disk. Přestože ho to pokaždé, když mazal další jméno, vnitřně zabolelo, oddechl si, až poslední soubor zmizel a disk byl uschován do perfektní skrýše.
Teď mu nikdo nic nedokáže. Oddechne si a pak se vrátí ke své tmavovlásce. Zaslouží si to. 
Už klidnější vyšel před byt. Pod nohy se mu snesl bílý lístek.

Sofie
Agáta
Lena
Iveta
Soňa

BRIGITA

Stále spíš klidně?

Úzkost mu stáhla hrdlo. Zabolelo ho na hrudi. Co teď? Notebook! Musí pryč! Hned!

Jura se vzteká. „Tu kameru jsi měla dát jinam! Bylo jasný, že ji najde!“
„Třeba jsem to chtěla.“
„Aby dostal ještě většího vzteka a příště tě rovnou sejmul?“
„Nemůže nijak vědět, že v tom jedu.“
„Nemusí. Vylije si na tobě zlost. Přenesená agrese, chápeš?“
„Ubráním se. Tím ho přece dostaneme! Vyjede po mně a má problém. Policie mu projde počítač oficiálně. Najdou v něm všechny důkazy, co si je jak blbej schovává.“
„Ne! V tom parku jsi včera běžela naposled, jasný? Do toho bytu už taky nevkročíš! Necháš hezky všechno na mně! Nic nedělej, nic nevymýšlej, rozumíš?“
To určitě, holoubku. 
 

Přemýšlel. Byla to náhoda? Nebo tam byli spolu? 
Náhoda. Nemůže přece být s takovým odporným individuem. Ale že se tam ten pitomec přiřítil zrovna v nanejvýš nevhodnou dobu. Většinou potkával jen ji. Chodívala běhat hodně časně, to mu vyhovovalo. No nic. Zítra je taky den. 
Přešel k počítači bezmyšlenkovitě vyťukal kód.
Špatné heslo? 
Zlostně zadal číslo znovu.
Nic.
Zapípal mobil, vztekle po něm sáhl. Vytřeštil oči na zprávu. 
Zkus 1234
Cože?
Nevěřícně těkal očima z mobilu na počítač. Skryté číslo. Co to má znamenat?
Rozechvěle napsal 1234.
Naskočila hlavní plocha. Heslo bylo správné.
Na mobilu cinkla nová zpráva.
Rozesmátý smajlík.
 

Ranní běh je dnes spíš neběh. Jura nedal jinak, než že poběží taky. Co prý kdyby stalker někde číhal. Já si to tedy nemyslím, ale Jura stál na svém. Uběhnu tedy vždy jen pár set metrů a čekám, až sportem nepolíbený ajťák dofuní. 
Momentálně si čekání krátím zavázáním rozvázané tkaničky, když zaslechnu těžké dýchání.
Jura! Aby to tak s ním seklo, kurník šopa, to by mi tak scházelo! 
Vzhlédnu a strnu. 
Stalker. 
Přichází, v očích podivný výraz, ruku v kapse. Pak zaslechnu dusot Jurových nohou, muž strhne pohled stranou a rychlým krokem mě míjí.
Jeho oči budu vidět ještě dlouho. 
 

Zatáhla závěs! Vyměnila zámek! Co si to dovoluje, vztekal se. Ráno si ji najde! V parku!  Před očima mu proběhl budoucí děj. Auto mít nablízku, ohlídat si okolí…
Pustil počítač, rozklikl složky. Zatím se potěší fotkami Brigity, ať si udělá pořádnou chuť. Překvapil ho poslední soubor. Asi ho uložil špatně, zamračil se. Rozklikl ho a strnul. 
Z monitoru mu mávala Brigita. Stála před jeho panelákem a smála se. 
„Ne! To ne! Ty jsi MRTVÁ…“ ječel na počítač. Zbytečně, stroj nereagoval, video jelo dál. 
Urychleně ho zavřel.
Vyděšeně dýchal. Co to bylo? 
Po chvíli otevřel soubory znovu. Hledal marně.  
Video zmizelo.

„Neuvěříš,“ vydechne Jura. „Má tam na tebe složku. Pojmenovanou Tmavovláska.“
„Jak víš, že je na mě?“ 
Mlčky otočí monitor.
Polknu. Musel mít sakra dobrý objektiv!
Jura diplomaticky klikne a mé fotky z koupelny zmizí.
„To ale nic není. Těch složek je tady šest, a ta poslední…“ Vstane a začne přecházet po místnosti. „Musíme to předat policajtům! On… on ji zabil! Ty fotky! Hrůza!“
„Nemůžeme,“ řeknu lakonicky. „Naboural ses mu do počítače. To je hackerství. Trestné. Takhle získané důkazy jsou u soudu nepoužitelné.“
„Ale…“
„Neboj. Dostaneme ho jinak.“
Vstanu, postavím na linku dva šálky a natáhnu ruku.
Sakra. Dóza je prázdná. 
 

Navečer se znovu zahloubal do letáku. Pročetl ho několikrát, potěšily ho kontakty a odkazy. Určitě je projde, možná se s touhle partou seznámí blíž. Konečně pořádní chlapi! 
Pak leták odložil a přešel k tomu, co miloval nejvíc. Ke svým zápiskům z dřívějších let. V duchu se vracel k místům i ženám, které mu prošly životem. Vzpomínka na moc, kterou nad nimi měl, ho měla uklidnit. Nepovedlo se.
Vyměnili mu kartu ve foťáku. Kdo? Ta tmavovláska? Ne, to je naivní hlupačka. Museli znát Soňu. A co? Nic jí neudělal. Ty prášky si vzala sama. Chtějí ho vydírat? Jen ať to zkusí!
 

Zvonek cinkne dřív, než čekám. Jura se s notebookem v ruce vsune do pokoje. 
„Chytil se!“ 
Zajásám. „Poslal? Kolik?“
„Tři stovky.“
„Nic moc, ale domov pro ženy v nouzi je vděčný za každou korunu. Co ostatní letáky?“
„Z těch nic nebude, QR kód na nich je schválně špatný.“
Skvělé. Netoužím být kandidátkou na trest za okrádání lidí, byť s bohulibým účelem. 
Jura už sedí u stolu, jeho prsty tančí po klávesnici. „Všechno fungovalo, jak má. Můj maličký červíček prolezl přesně tam, kam měl a otevřel mi cestu. Zrovna koukám jeho počítači pod sukni.“ Prsty strnou v pohybu. „To snad ne!“
 

Vždycky se cítil být lepší než druzí. Byt v paneláku mu byl dávno proti srsti. Zasloužil by si něco lepšího, povzdechl si cestou do práce. 
Ve schránkách zahlédl zastrčené letáky. Ten svůj chtěl hodit do koše, ale zaujal ho tučně vysázený text. 
 

TRADIČNÍ RODINA NADE VŠECHNO!
ANTIKONCEPCE? ZLO!
ODMÍTÁME INTERUPCE!

Tělem se mu rozlil slastný pocit. Konečně někdo, kdo má stejný názor jako on! Žena nemá právo rozhodovat o ničem, natož o dítěti či svém těle! Konečně někdo soudný!
Samozřejmě, že je podpoří. Pár stovek ho nezabije a jim pomůže. 
Odemkl mobil a naskenoval QR kód. 
Platba odeslána, blikl displej. 
 

Nervózně chodím po bytě. Za okny tma, fičí vítr a leje. Noc se kloní k ránu a Jura nikde. Konečně zvonek.
„Zvládls to?“ zeptám se šeptem hned mezi dveřmi. Dělá věci, která já dělat nemůžu, ač bych ráda. 
„Jasně,“ hodí na stůl klíče. „Pasovaly dobře. Teda byt jsem nezkoušel, je doma, svítil. Ale pozdrav jsem doručil.“
„Viděl tě někdo?“
Zavrtí hlavou. „Proto jdu až teď. Pořád se tam někdo coural. Musel jsem se schovat do keřů.  Navíc jsem strašně zmokl.“ Otřese se zimou. 
„Dej si sprchu a hoď mi oblečení. Přejedu ho žehličkou, ať ho máš zas suchý.“
 

Je rozehráno.