Vlastní

„Hoši, tu ukradenou vlajku musíme dostat zpátky!“ rozhorlil se šéf party a máchal přitom nohama v potoce. Prostě letní prázdninová pohodička u babičky. „Taková ostuda pro naši partu!“
„Jo, ještě ji nějak…zohaví.“
„Zhanobí, Kryštofe,“ odfrknul si šéf znechuceně. „Musíme na to takticky. Jsou tři, my taky, to dáme. Kryštofe, ty půjdeš na Adama. Já si vezmu Kamila a na tebe, Fando, zbývá Filip.“
„Když Filip je tak strašně velkej…“
„A je to nutný šéfe?“
„Chlapi, hergot! Tak jsem tady vedoucí a snad vím, co dělám, ne?“
„Tak když to musí bejt, šéfe…“
„Panebože, Kryštofe! Ty kraťasy si okamžitě obleč zpátky!“

„No to byl hroznej trapas. Vůbec o tom nechci ani mluvit. Do toho obchodu už nikdy nejdu!“ Práskla dveřmi a hodila kabelku na stůl. „Je mi úplně fuk, že nebudeme mít co k večeři. Večeře až do odvolání ruším. Prostě chápeš to, napřed mi prodavač, fakt velkej fešák, mimochodem, musí říct, že za sebou táhnu kus toaleťáku přilepenýho k botě, pak jsem u pokladny zjistila, že nemám peněženku a nakonec uklouznu před všema na schodech. Zvedal mě nějakej děda berlí. Takže večeře nebude. Boha, takovej držkopád už jsem dlouho nezažila.“
„Cože?“ probral se z letargie. „Že bude k večeři dršťková?“

„Skřeti. V noci se vyrojí ze svých páchnoucích doupat. Ohněm a mečem zpustoší bezbranný venkov. Do zdupaných polí vypálí jméno svého temného pána. Barbarští nájezdníci. Přiženou se zpoza okraje mapy, budou drancovat a odvádět do otroctví, jménem arcilotrovým. Černí jezdci. Budou šířit mor a beznaděj, a všude, kudy projedou, se bude šeptat, že jejich mistr přichází. Obludy. Draci, bazilišci, ještěři, hadi, krysy obří a mouchy zlodějky se začnou množit a zaplavovat kraj, v předzvěsti příchodu... Jak že se to jmenujete?“
„Diego Zapatera, ale to je jedno. Nejde o moje jméno.“
„Aha, emisar, samozřejmě. Takže, komu sloužíte?“
„Jsem jednatel pivovaru Corona.“

„Ta chalupa je asi největší kasička, co jsi kdy měla,“ mudrovala Svojanovská nad sklenkou (levného!) vína. „Dokonce má ve střeše díru po tom hřebenáči, co spadl do okapu, takže tak i vypadá. Jen peníze do ní ne a ne z toho nebe padat…musím to nějak monetizovat. Zapoj hlavu, holka. Dala by se třeba pronajímat pod heslem ‘nejošklivější chalupa v okrese,’ to je aspoň slogan. Nebo co tu ve vsi ještě nemají? Aha, veřejné toalety! Kadibudka s výhledem! A ještě ji obalím velikým igelitem s nápisem ‘Plocha pro vaši reklamu.’ To by v tom byl čert, aby se tu nestály fronty!“

"Přišel poslední a stejně se všichni baví jen o něm."
"Nechápu to, dřu na tom celé hodiny a on slízne všechnu smetanu."
"Kéž by! Jak to mohli pojmenovat zrovna po něm?"
Ze všech stran se ozývá rozzuřené šeptání. Jeden z účastníků se tváří vážně kysele.
"Skoro se tu ani neohřál!"
"Měl by se brát ohled především na to, kolik kdo vložil do přípravy úsilí a s jakou chutí pracoval!" ohrazuje se někdo.
"Já bych mu to osladil." přisazuje si další.
Chudák šéfkuchař míchá co to jde a lituje, že kopr do hrnce vůbec přihodil. Měl raději vařit guláš než koprovku.

„Teplíčko?“ zachechtal se zlobr, otáčející rožněm.
„Akorát, obludo,“ opáčil přivázaný muž. „Jak se zbavím těchhle provázků,“ zalomcoval desetipalcovými řemeny, „budeš litovat, žes nevyužil štědré nabídky, abychom se podělili o divočáka.“
„Prasečí na lidský nemá,“ opáčil zlobr. „Jen trošku dochutit... Hej,“ křikl na druhého zlobra. „Druid má nedaleko zahrádku! Přines kopr!“
„Kopr...“ vydechl spoutaný.
„Nelíbí? Tobě chutnat nemusí.“
„Varuju tě!“ zařval muž. „Opovaž se dotknout jediné rostlinky!“
„Rovnou jsem vzal celej záhon,“ volal druhý zlobr.
„Vrahové!“ zařval druid a řemeny pod tlakem jeho nadmutých svalů praskly
„Zaplatíte za každou zavražděnou bylinu,“ zavrčel, povstav z plamenů.
„Kurva,“ stačil jen zaúpět zlobr. „Carnitarián.“

„Nó, tak od tebe si nechám ještě jednou poradit,“ řekla Svojanovská nepřítomně, zatímco upřeně civěla na silnici před sebou a snažila se vyhnout všem větším dírám, aniž by rozkývala vozík za autem. „Že já tě vždycky poslechnu,“ pokračovala. „Jsem fakt ráda, že jedeme tudy. Tudy žádný civilizovaný člověk nejel už léta, takže to nebude trapný, až ten vozík i s autem vyklopím do lesa. Prostě jen sundám registrační značky a odejdu. Ne, vážně, tak kde je ta odbočka? Karle?“
Karel neodpovídal.
„Teď se mnou nemluvíš? Tak si trucuj.“
„Za čtyři sta metrů odbočte vpravo,“ ozval se najednou jeho neúčastný hlas.

Mušky hledí na válce a kohouty, lučíky, spouště, rámy.
Jak se tohle mohlo stát? Všechny kusy do sebe pasují, jen jeden vždycky přebývá. Copak je tohle nějaká stavebnice z IKEI? Copak se tohle dá se sestavovat podle návodu za pomoci imbusu, který je součástí balení? 200 000 výrobků a u každého po jedné součástce navíc. Tohle přece není žádná polička nebo konferenční stolek! Tuhle výrobu očividně plánoval nějaký amatér. Nedá se nic dělat. Možná dokonce ty součástky někde někomu chybí. A tak nezbývá než zahájit výprodej a do výlohy pověsit ceduli.
Teď tam stojí: "HLAVNĚ LEVNĚ!"
Střelné zbraně, Náboj a syn

Svojanovská někdy předloni: „Panebože! Slevy v Ikea! Úžasnej dvoumetrovej koberec! Co na tom, že nevím, jaký má ten velký pokoj na chalupě rozměry nebo co v něm bude, koberec musím mít! A je skoro zadarmo! Holky, nechcete jet po práci na švédské masové kuličky?“
Holky: „Jasně! Jen dneska nemáme auto. Ale to nevadí, stejně nic nechceme. Ve třech jeden koberec vezmeme.“

Střih.

Kamarádka 1: „To je ale vážně krásnej koberec, ten by se mi v ložnici vyjímal…“
Kamarádka 2: „Já už dlouho sháním něco do obýváku…“
Svojanovská: „Mají poslední tři!“
Sborem: „Hele, ten koberec se dá vzít i v jednom…“