DMD č. 10 pro 10. 4. 2019. Téma: Periferní bicáček

"Raz a dva, raz a dva, uf, uf, uf, uf!"
"Rimmere, víš, že hologram svalovou hmotu nabrat nedokáže, že jo?"
"Náhodou, abys věděl, Listere, za týden jsem na bicáčcích nabral centimetr na každé straně!
"Myslíš na těch suši špejlích?"
"Moje bicáčky jsou PERIFERNÍ! Nevidí je každý trouba jako ty!"
"Myslíš... externí?"
"Myslí neviditelný, stejně jako někdo, kdo si v 25. století oblíkne tohle!"
"Jdu pryč! Vy mé strasti zneuznaného sportovce nikdy nepochopíte!"
"Až ty tvoje periferní bicáčky potkáme, dáme vědět, že se ti po nich stýská!"
"A nezapomeň vyhlásit pátrání taky po svým vkusu, v těch legínách vypadáš hrozně!"

"Maaaaagoooor!"

Během polední pauzy se hovor stočil na úctu k relikviím.
„Já tenhle ostatkový byznys nikdy nechápala,“ přiznala Lovec.
Kněz pokrčil rameny. „Rozumím, ale víra v moc relikvií je v církvi odedávna.“
„Vím, ale když byla v republice socha Dona Bosca s kostí z předloktí, myslela na to, že by z ní šla extrahovat DNA Dona Bosca,“ zaculila se Lovec. „S kamarádkou jsme přemýšlely, jak tu kost získali. On není mrtvý tak dlouho, aby na ní nebyly zbytky svalů. Nějaký nejen periferně viditelný zbytek bicepsu třeba.“

Zakotvili u nevelkého ostrova. Pobřežní městečko nepůsobilo vábně. Ale mohli doplnit zásoby. Získat informace.
„Spusťte čluny! Pan Lynch a pan Clifton půjdou se mnou. Pane Keithu, máte velení.“
Třeba jeho vzdělání bude konečně užitečné.

Vrátili se v pozdním odpoledni. Vezli pár koz a pěkného čuníka. Panu Lynchovi se podařilo vyhandlovat několik soudků místní pálenky. Ovšem zprávy, se kterými se vrátil pan Clifton byly méně příznivé.

Muži se opřeli do vratidel. Rovníkové dusno tížilo. Holá záda se perlila potem. Jednolitý rytmus hrubých hlasů. Skřípot lan a řetězů. Hra svalů v koutku oka. Plachty lapající po větru. Pokusí se dohnat ztracený čas.

Voliéra spořádaně seděla na hodině zeměpisu a jako obvykle zodpovědně koukala do blba, když tu náhle... jí začalo škubat oko. Alespoň si to v první chvíli myslela, dokonce podnikla příslušné kroky k zastavení tiku, než si uvědomila, že nepřirozené záškuby přichází od sousedů. Ara, se kterým se Voliéra velkodušně dělila o osobní prostor, se rozhodl vypěstovat úctyhodné svalstvo a zatínal jako magor.
"Nemůžeš toho nechat?" zajímala se hlavní hrdinka, zatímco se její mozek rozhodoval mezi záchvatem smíchu a strachem o život.
"Koukej dopředu, to pak nemůžeš vůbec vidět, vole," doporučil kamarád.
Voliéra se po zbytek hodiny pokoušela vypnout perfierní vidění.

Erik sa posadil na šikmú lavicu. Solídna železná konštrukcia zastonala pod náporom jeho 180 kíl. Začal sa dvíhať a snažil sa ignorovať zvedavé aj súcitné pohľady ostatných.
Však on im všetkým ešte ukáže.
Pár krokov od neho trénovali dve steroidové hlavohrude. Vo veľkom zrkadle sledovali každý pohyb svojich dokonale vypracovaných bicepsov.
On sa do zrkadla radšej nedíval. No dobre, niekedy áno, ale len tak tajne, kútikom oka. Netešil ho pohľad na to prevísajúce brucho a bledú pokožku podloženú vrstvou slaniny.
Keby sa však pozrel v tej chvíli, všimol by si prvé nesmelé povrázky svalov, čo sa napínali pod nánosom tuku.

Oni jsou dobří. Když je normální téma, tak ho přede mnou moji lidi zatají. Jenže s touhle ptákovinou nechtěl nikdo nic mít, takže ji hodili na obojek mně.
Víte, co mi dalo práce zjistit, co to vůbec znamená? Ale zvládla jsem to.
Nejdříve periferie. To je někde daleko od centra. Teda od místa kde bydlím, protože střed světa je přece náš dům.
Potom bicáček. Prý je to takový namakaný svalovec.
Takže už to mám! Jednoho totiž znám. Bydlí od naší vesnice daleko, jezdí k nám jenom na návštěvu, a svaly má jako hrom. Jmenuje se Bruno, a je to pitbull.

„Dané soudky jsou úplně vzadu!“ navádí hostinský a vzápětí zabouchne vyztužená dvířka. „Tenhle obchod se mi vyplatil,“ soudí spokojeně.
První část odměny za zdržení Galů vyptávajících se po jeho krásné zákaznici, už mu cinkala v kapse. A až ohlásí, že ti hlupáci jsou…
„Co to?“ otáčí se po skřípavém zvuku.
Vzápětí se ozve praskot, zadunění a on jen těsně uhne před pokřivenými dveřmi, jež vyletí z chodbičky.
„To snad…!“
„Můžu mu dát ťafku, Asterixi?“
„Ne. Toho si vychutnám já.“
Hostinský sotva koutkem oka zahlédne letící pěst.
„Páni… Sem si nevšim, že má ten prťous takový svaly…“ mumlá ležíc na podlaze.

Místo toho, aby bylo vedení rádo, že je Jiří naživu, začali nás popotahovat za pití v pracovní době.

„To si dělají prdel!“ vyprskl Filip, když otevřel mail.

„Vašku, tohle už přehánějí,“ otočila se na mě Nela.

„Jdeme tam najednou. Fakt nemáme tolik času, aby se ztrácel na takové hovadiny,“ rozhodl jsem. Celý tým se zvedl a vyrazili jsme.

V kanceláři na nás čekal upír s kožoměncem. Ten vypadal, že je mu trapně. Zato upír, boreček, si situaci užíval.

Postranním pohledem jsem zahlédl, jak se všem napnuly svaly.
Tentokrát jsem je nehodlal krotit.
Jen ať tomu parchantovi arogantnímu někdo jednu vrazí.

Líbilo se mu na něm, že přes jeho evidentní severský původ, ať už pocházel z Arbonady, Zaumarie nebo Tarsu, nebyl žádný bicáček. Nic proti urostlým sexy mužům, ale Florian preferoval atletické typy. Opravdoví svalovci s rameny přes celá záda a pažemi o síle jeho stehen se nacházeli spíše na periferii jeho preferencí. Každopádně Lucretias se svými světlými vlasy, alabastrovou pletí, šedomodrýma očima v rudé róbě, svírající jeho mužnou hruď, byl pro Floriana velikým pokušením…
Musel přestat malovat. Podvědomě se mu mág vkrádal do myšlenek. Mohl by ho ještě začít malovat… A to má čas. Lucretiuv act namaluje až bude čas…

Šmejdím v postranních uličkách, putykách, polorozpadlých průjezdech mezi paneláky. Bedlivě vyhlížím beďary, raduji se z robustních hrudních rozpuků i prkenného vyčkávání, z tvrdých štětin jedináčků pod nosem, ze všech přebytků a nedostatků těl.
Miluji periferní bicáčky, ty nádherně rachitické kluky, kteří by tak rádi byli svalnatými drsňáky, ale skořápka se brání, škodolibý skelet vzdoruje. Hladím zpocená čela, líbám koktající ústa, šeptám do špičatých uší, jako kukačka kladu kameny do srdce.
Jsme jen pro sebe, oproštěni od světa, rostu a sílím v něm, jediná jeho mohutnost, hnací motor, sval.
„Ukaž jim, kdo jsi,“ zavelím, když přijde čas.
Mé jméno je Křivda.