DMD č. 10 pro 10. 4. 2019. Téma: Periferní bicáček

„Co seš naštvanej?“
„Ryli do mě bejvalí spolužáci, že nemám žádný svaly.“
„Oni zas nepoužívaj žádný nervový buňky.“
„No, nějaký snad přece.“
„V posilovně s činkou potřebuješ akorát dvě. Pyramidovou buňku v gyrus praecentralis s axonem až do předního rohu míšního a odtud druhej neuron s axonem přes plexus brachialis a nervus musculocutaneus přimo k bicepsu.“
„Čtyři. Obvykle to děláš oběma rukama.“
„Šťouro. Hele, až zas budou otravovat, tak jim předveď, že to umíš taky. A přidej ještě dráhu začínající těsně vedle – k musculus extensor digitorum pro třetí prst.“
„Jasně, příslušný periferní nerv jde cestou brachiálního plexu do nervus radialis.“

Teprve v Londýně mnozí zjistili, že co osud ubral Nancy Steele na jiných talentech či na samém intelektu, to bohatě vrátil na umělecké píli a zručnosti. O její účast v hovoru nikdo valně nestál, takže si brzy na běžné denní návštěvy nosila skicák a uhel v násadce.
“Stále vesnický motiv, Nancy?”
“Ano, sestřičko. Ten pohled mě cestou uchvátil. Však to nebyla vesnice, bylo to už docela na předměstí, ne?”
“Možná bylo. Přiznej, zaujal tě ten sedlák s hráběmi,” pošklebovala se Lucy.
“Já, no…,” Nancy hořely tváře.
“Myslela jsem, že tě zajímají kavalíři, husičko.”
“Zajímají. Velice. Ale kavalíři nemívají vyhrnuté rukávy.”

Ze sklepa se ozýval podivný šramot. Přišla tam a objevila vykousanou díru zhruba o velikosti dospívajícího těla se všemi počínajícími oblinami. Mládež nikde. Pohledem klouzala po setmělé místnosti, když tu periferním zrakem zahlédla nevyspělý bicáček, následovaný brachioradiálkem, řadou extensorků a flexorků a pak už zhasnul celý svět. Když se probrala, lektvary byly pryč a mládež s nimi. Ne nadarmo se pohádkové bytosti neživí pubescenty.
Stačilo však vyjít před chaloupku a začít sbírat popadaná těla, neboť se teenageři nezdržovali s útěkem a lektvary do sebe naklopili za prvním bukem. Kdo nespal, ten se motal kolem a nebo vyřvával na celý les.

Jana z Arku toho z paluby vikinské lodi viděla hodně, něco přímo, něco periferně, všechno kvůli přetrvávající opilosti mázle. Hlavně tedy viděla spoustu mázlé vody a velrybích ocasů. Taky viděla svou večeři, nejen lehce mázlou, ale taky lehce nazelenalou, jak do té vody padá. A nejrůznější mořskou havěť, která z té večeře vybírala natrávenou mrkev, ačkoliv ji skoro určitě nejedla.
A pak taky periferně moc pěkný, moc odhalený sval onoho bělovlasého štramáka, když si s Edvinem po prohraném orientačním běhu dával páku. Naštěstí na ni ale dřív přišlo další zvracení než jaro a její pověst ani přezdívka tak nebyly ohroženy.

Měly to být poslední prázdniny, kdy byli všichni spolu.
„Mám žízeň,“ řekla Greta. „Jdeme k potoku.“
Když se přiblížili na doslech, zarazili se.
„Někdo tam je,“ sykla Beatrix a se zvědavostí vlastní všem objevitelům na výletě se kradla blíž křovím, sukni ke kolenům, paraple odhozené na cestě. Ostatní za ní. Pomalu se jim naskytl pohled na... Zalapali po dechu.
„Zavři oči, Greto!“
Wilhelm slyšel od spolužáků na gymnáziu, jak by se asi měl cítit při pohledu na nahou dívku. Nebylo to tak. Ulevilo se mu ale, když v periferii zachycený mužský biceps vzbudil stejnou – žádnou – reakci. Kluci prostě vždycky přehánějí...

Když Eva ráno sestupovala ze schodů, viděla tetu, jak potichu zavírá dveře do obýváku, kde večer nechaly spát Jaroslava na pohovce. Usnul, jen odložil příbor.
„Je to tintítko,“ usmála se teta.
„Na rozdíl od mého velkoměstského bývalého šéfa tráví víc času v práci, než v posilovně.“
„Ale slušelo vám to včera spolu.“
„Teto!“ vyděsila se Eva. „Ne, aby tě napadlo něco takového probírat s paní továrníkovou! Víš přece, že po hádce s tatínkem nebudu mít žádné věno.“
„Děvečko moje, život není jen o penězích,“ řekla zasněně teta. To, že se sama kvůli udržení peněz v rodině neprovdala, nějak úplně pominula.

"Začíná se to vyplácet!" Prohlásí mladší sestra při vstupu do společného pokoje, kde starší zrovna čte knihu.

"Ještě nejsou úplně vyrýsované, ale po tom cvičení už se mi začínají formovat svaly!" Raduje se ze svých pokroků a ukazuje na části těla, které se zdají být pevnějšími než předtím.

"No vidíš! Ještě pár týdnů, a je to." Přitakává ta starší, ačkoli nemá na posilování zdaleka stejný zájem. Zvedá oči od knihy a dívá se na sestru, než opět stáčí pohled ke knize.
"Víš ty co, když tě vidím periferně, tak nějaký bicáček už tam máš."

Sestřičce se na obličeji rozlije úsměv.

To jméno znal.
„Ty… Proč si to myslíš?“
Nevraživě k němu zvedla pohled od sbíraných bylin.
„Pár let jsem se u něj učila. Když jsem mohla pozorovat následky kouzla takhle zblízka… Poznám jeho styl.“
„Ty jsi… Proč?!“
Zabodla do něj oči.
„Protože u něj jsem mohla studovat věci, od kterých dává Rada poděšeně ruce pryč!“
„Existují hranice. Hranice, za jejichž překročení troška poznání nestojí.“
Teď byl pelyněk zajímavější než on.
„To… jsem nakonec taky pochopila. A odešla.“
Nádech, výdech, změna tématu.
„To nemohl být on. Rada… diskrétně sleduje hranice oblasti, kde sídlí. Neuniklo by nám, kdyby se odtud vzdálil.“
„Nevzdálil.“

„Celý den jste se mnou nepromluvily ani slovo, ale já jsem divný,“ prská.
„Možná proto, že jsi ráno místo pozdravu oznámil, že jsme objednaly drahého taxíka,“ utrousím, fakt na něj nemám náladu.
„Vždyť jo, hotelový byl levnější!“
„Jenže hotelový by nás těžko vzal všech pět…“
„Já bych šel klidně pěšky, to vy si musíte pořád vozit prdel. Plnou hubu keců o chození po horách, ale přitom mám lepší kondici než vy!“

S kamarádkou se na sebe lehce omámeně podíváme. To snad nemůže myslet vážně…

Myslí… Myslí si, že nás dostal. Periferním viděním zahlédnu, jak spokojeně zaťal svaly. Teda spíš svalíčky…

"Krafťáku, Johnny, Bicáčku, máte na starosti perimetr," ukázal na ně seržant.

Bicáček pomalu našlapoval, používal všechny rozšířené smysly a pátral na okraji tábora po jakékoliv známce nepřítele. Byl v jednotce nový, jako by už nestačila posměšná přezdívka, kterou si na lodi vysloužil pro svou lásku k tělocvičně a k vlastnímu tělu, ani v první přestřelce po výsadku se moc nepředvedl.
Proto ho vlastně potěšilo, když ho seržant vybral, aby zajistil okolí. Konečně má možnost ukázat, co v něm je.
Najednou uslyšel cvaknutí. S hrůzou si uvědomil, že šlápl na jednu těch směšných předvesmírných min.
"Seržo?" zmáčkl knoflík vysílačky, "mám problém."