DMD č. 10 pro 10. 4. 2019. Téma: Periferní bicáček

Mael chodíval hrát do místního shopaplexu, aby vydělal nějaký kredit.
V postranních uličkách bylo lidí málo, ale zato tam nelítali SecBoti a nechodili policajti.
Kamal mu dělal křoví.
Jednou se vraceli se skrovným výdělkem, když jim cestu zahradili dva týpci z posilky.
"Naval kredity, nebo ti spravíme ciferník,"prohlásil ten drzejší drsně, zatímco si upravoval účes.
Mael otevřel pouzdro, kde měl i vydělané drobné.
Zatímco pravačkou sbíral drobáky, levačkou přepínal jinak prakticky nepraskající strunu.
Nenápadně cosi naznačil Kamalovi.
Zabral za strunu, která se strašným, vysokým, zvukem přetrhla.
Všem okolo, praskli ušní bubínky.
Kromě Kamala, který rychle odtáhl Maela do bezpečí.

„Ještěže Thea se duchovně občerstvuje,“ převezme roli vykopávače Sikar, „dneska by splakala nad bicáčkem…“
„Jak zpívá žalmista,“ přikyvuje Linkva, „Hospodina netěší síla koně a nemá zalíbení ve svalech muže!“
„Občas se tam někdo svalí,“ nevzdává se Filcin, „nebo svaluje vinu na někoho jiného!“
„Jsem v klidu,“ pokrčí rameny Apolo, „já nerozumím ani tomu prvnímu slovíčku.“
Viktorka nezapojena do diskuse rozhorleně volá: „Fáfy, fáfy!“
„Berme to pozitivně,“ podá ji Taura sušenku, „prý už nebude hůř!“
„Vždycky když tohle někde zazní,“ vzdychne plešatá zkušenost, „bývá pravý opak pravdou!“
„Periferní je okrajový,“ vysvětluje bráškovi Sikar, „nedůležitý…“
„Dovol,“ ohradí se Linkva, „nejdůležitější jsou okraje!“

„Ňákej Necka,“ přistoupí robustnější zrzek, „můžu se zeptat?“
Zůstali v autobuse sami, před sebou serpentiny do konečné zastávky.
„Jen si poslužte,“ vytáčí Jeroným volant.
„Všiml jsem si,“ zapotácí se a dechne do ucha, „že máte kolárek. To jste jako kněz?!“
Zatáčka na druhou stranu, kývne.
„Opravdový?“
„Čistokrevný, farář v Nejsouticích.“
„Takže panic!“
„Kolem a kolem,“ nechce nechat v nevědomosti, „nemusí být každý kněz panicem… Já ano.“
„A to jako,“ vrtá v Neckovi, „jako… nesouložíte?! Myslím jako vůbec, ani sám?“
„To snad…“
„Takže jo!“
„Takže ne,“ vzdychne.
„Takže periferní bicáček…“
„Prosím?“
„Jako zbytečný sval, tam dole myslím.“
„Inu, čůrám s ním.“

Když přišlo první upozornění, dělal, že ho ignoruje. Těm nahoře nemůžeš věřit! O životě tady, na prahu Zóny, nic neví. Pak není divu, že plaší, jakmile se něco změní. Zóna je ale jako roční období (což by věděli, kdyby sem někdy dovlekli své tučné zadky). Její pohyb je normální!
Nakroutil si švihácký zárodek knírku a užíval si obdivné pohledy dívek. Byl buřič!
Naneštěstí svým slovům sám uvěřil.
Druhému upozornění s výstrahou se vysmál.
Pak přišel příkaz k vystěhování.
Všichni odešli. On zůstal.
Až se za pár týdnů vrátí, budou ho teprv děvčata obdivovat.
Nevrátili se.
Ani by nebylo co obdivovat.

Všední den, jakých je na ulici městské periferie nepočítaně. Stejný lomoz a křik jako každý den kromě neděle. Klapání kopyt, troubení samohybů, výskání dětí a sakrování drsných, těžkou prací zmohutnělých chlapů.
Náhle rachot převeliký, troubení, jekot ženských, zvuk tříštícího se skla, praskání dřeva a skřípění kovu. A ticho přerušované jen slabým naříkajícím dětským hláskem. Ulice strnula. Pod převráceným samohybem leží dítě. Pomalu utichá jeho hlásek, tváře blednou, očka se zavírají.
Muži nedokážou samohyb zvednout, aby dítě vytáhli.
Až jeho matka, malá nanicovatá ženička, zoufale se zapře proti vozu a tlačí, až jej nadzvedne natolik, že je okolostojícím možno dítě vytáhnout.

Láďu nikdo neměl rád. Byl to totiž takový ten svalnáč žijící na periferii, který žije posilovnou, aby dokázal přeprat vše živé i neživé, a kterému nikdo v okolí neřekl jinak než „Bicáček“. To jeho samotného nesmírně štvalo. Vždycky si počkal po škole na ostatní kluky, kteří se mu odvážili posmívat, a kdo mu neutekl, tak schytal nejednu ránu. Další den měl dotyčný nešťastník buď bouli na čele, nebo hezký modrofialový monokl a belhal se ke své lavici.

Jednoho dne, ale Bicáček do školy nepřišel a nepřišel ani další den a ani ten následující. Údajně se přestěhoval. Všem se náramně ulevilo.

„Nyní, ty prašivá skunčí hlavo, dám ti pocítiti svého mocného bičáku,“ starý Koba se rozchechtal, přikročil k vězni a láskyplně pohladil nástroj ve své pravici, aby jej následně ledabyle otřel o potetovaný sval své unavené levice. Ani na okamžik nepřestal ovšem sledovati zpupného vězně; to tak, aby tu třasořitku neosvalenou sledoval jen koutkem oka.

Doramo se zarazila. Bičák? Co tím ten šílený autor myslí? Snad bič? Bič??? Vždyť ještě před chvílí svíral Koba v ruce obušek! Mrkla o pár řádek nahoru a pro jistotu ještě jednou do originálu. Možná udělala chybu ona. Neudělala. Obušek na ni výsměšně pomrkával.
Tiše zaúpěla...

Letní palác byl místem, kam císař unikal před naléhavostí všedních dnů. Před ubíjející jednotvárností vladařských povinností. Jen zde byl, alespoň na malou chvíli, šťastný.

Oči těkaly po obrazech německých i italských, prsty hladily plastiky a reliéfy, a jeho mysl si čím dál víc uvědomovala nedostatek místa.

Ještě že stavba nových prostor už byla v plném proudu. Nový sál bude velkolepý. Bude v něm všechno, obrazy, goblény, plastiky. Vejde se do něj celé Adrianovo dílo. A co se týče těch antických soch, nebo spíše té hromádky rozlámaných hlav, torz, a rukou...

No, někde v koutě se pro ně nějaké místo najde.

Se zatajeným dechem se rozhlížejí po tiché vinotéce.
Vtom se jeden sud zachvěje.
Evžen zpozorní, gestem vyzve Xénii, ať se přesune.
Strážník doplní půlkruh.
Třesknou obruče, tmavé dužiny se rozletí.
V rudé spršce vstává obludný přízrak, vzdouvá se, jako by golem rozpínal mohutné svaly. Hrozí prorazit strop, smést celou budovu.
Neútočí však. Vratce se kymácí.
Zasrší ledově modré blesky.
Cosi chabě vrávorá, bezmocně lapené v planoucím kruhu.
Scvrkává se.
Z odporného monstra zbývá jen černá skvrnka na dlažbě.
Xénie pohotově přiloží snítky černobýlu.
Zažehne hraničku.
Popel zasypou hrstí soli a pohřbí pod dlážkou.
Evžen se usměje: „Tak to bychom měli.“

Periferním pohledem sledoval štíhlé vysportované postavy jezdců. Vedle nich vypadal jako starý hostinský. A někteří by mohli být jeho synové (s trochou snahy a dobré vůle nejspíš i vnuci). Zdálo se mu, že letí, Asje běžela stále rychleji a rychleji, každou sekundou byl cíli blíž a... První! Euforie, šok, nadšení.
Periferním pohledem sledoval budovy, stromy. Najednou byl malý, tak hrozně malý a bezmocný. Každou sekundou byl cíli blíž a blíž. Když dopadl, už o sobě nevěděl.
Do protokolu napsali: během výslechu z okna vyskočil bezdůvodně. O týden dříve si sovětští žokejové stěžovali, že s emigrantem závodit nebudou. (Co kdyby nevyhráli?)