DMD č. 10 pro 10. 4. 2019. Téma: Periferní bicáček

Stojím před zrcadlem.
Dívám se.
A vidím.

Laskavou tvář, nataženou ruku - pojď, podržím tě, pomůžu ti. Srdce plné lásky - milujícího otce, věrného manžela. Směje se, i když nemá proč, třeba jen proto, že ráno vyšlo slunce. Dívá se na svět přímo; pozorně sleduje, aby byl ve správnou chvíli tam, kde může být užitečný.

Ale vidím taky něco jiného.

Namyšleného borce, který se neptá, kdo potřebuje pomoci; nemiluje, neodpouští. Vzhlíží jen sám k sobě - měří si obvod bicáčků, svět nevnímá. Jen občas k němu periferním viděním doletí obraz něčeho jiného - zapomene na něj téměř okamžitě.

Stojím před zrcadlem.
Dívám se.
Jsem.

Šebestová vrazila do sloupu a Mach se jí smál a ona na to, že za to nemůže, že ten běžec měl takovej bicák, že se po něm otočila a bum. Mach říká, nic jsi nemohla vidět, leda tak periferně a vůbec, já bych mohl mít taky takovej a Šebestová na to, tak se ukaž a Mach povídá do sluchátka, haló, můžu mít stejnej bicák? Ozve se ale jistě a Mach má bicáka a teď se směje zase Šebestová, Machu, to je jen takovej bicáček a dej ho radši pryč, tobě to sluší i bez něj, a Mach vytřeští oči, cože?

Některé věci se nemění, ať jste v Evropě, nebo Asii. Pokud nejste někde úplně mimo civilizaci, vždy se najde nějaké místo, kde se schází většina turistů a frajírků a chlastá do noci. Nedejbože když jste ve městě typu Sài Gòn, kde se večer do centra sjedou místní "namakaní" frajírci z posilek a jdou balit turistky, co dávaj za panáka.

Pokud vám někdo doporučí jít večer za zábavou na konkrétní ulici v centru, tak to je přesně to, čemu se chcete vyhnout. Horší jsou už snad jen místa typu Mũi Né, kde nic jiného, než bary pro turisty vlastně ani není ...

Běžel. Utíkal od toho domu. Plakal. Slzy se mu koulely po tváři. Zahnul za roh a na značce vedle něho byl nápis Periferní zóna. Normálně by se otočil a šel domů, ale něco upoutalo jeho pozornost. O popelnici nedaleko okraje periferní zóny se opíralo kolo téměř pohlcené prachem. Šel k němu a vzal ho do ruky. Bylo přesně pro něj. Utíkal směrem k domu, ale tam zahnul doleva a vlezl do jejich garáže. Tam šel ke svému pracovnímu stolu a oprášil bicykl. Zjistil, že je bledě modrý, značky Favorit.
Nechal si ho v garáži a začal mu říkat Periferní bicáček.

„To... by... snad... stačilo...,“ funěl Doktor a přestal šlapat. „Takhle... si... akorát... propotím... svůj... krásný... patchworkový... kabát.“

„Říkám ti..., že mám výbornou fyzičku,“ pokračoval, když popadl dech. „Utíkal jsem před Daleky a Cybermany dlouho předtím, než ses vůbec narodila!“

Mel vešla do řídící místnosti a Doktor znovu začal šlapat.

„Říkal jsi něco?“ usmála se Mel a podala mu skleničku.

„Už... zase... mrkvová... šťáva?“ zafuněl Doktor a slezl z rotopedu.

S odporem se napil, zatímco Mel si ho kriticky prohlédla: „Výdrž slušná, ale s tím břichem musíme něco udělat.“

„Tohle?“ ohradil se Doktor. „To nejsou tuky, to je můj... periferní bicáček.“

Na roztřesných nohou se vypotácím z učebny. Svezu se vedle podobně zdrceně vzhlížejících studentů na lavičku. Myslím, že mi ten spisovatelský výkon přivodil karpální tunely. Spolužák vedle mě mi podá plaskačku.

"Kdes to vzal?" zeptám se a silně přihnu si.

"Dal mi to tříďas."

"Hezky," ušklíbnu se a lahvička koluje dál. "Tak o čem jste psali?"

"Jedničku," pokrčí chlapec rameny, "vypravování je vždycky jistota, i když nevím, jestli 'utrpení ve sklepě' bylo úplně ideální téma. Co ty?"

"Úvahu. Periferní bicáček, co to jako mělo být?" odfrknu si.

"Neboj, když to budeš mít moc dobré, postoupíš do dalšího kola v září."

„Pětadvacet, šestadvacet, sedmadvacet, ...“ chlapec udělal na roztřesených rukou poslední klik, než se rozplácl na podlahu. Vzhlédl ke kamarádovi, zpocený, ale s oslepujícím úsměvem.
„Sto osmapadesát! Cha! To si překonej!“ Druhý kluk se zašklebil.
„Jenom? Na tolik kliků mi stačí levá ruka!“ odfrkl povýšeně. Klikující chlapec zapomněl na únavu, když vyskočil na nohy a dloubl druhého do ramene.
„Jo? Tak dělej! Čekám . . .“
„Stačí se kouknout na ten bicáček . . . . i z periferního pohledu vidíš tu sílu.“
„Nic jako periferní bicáček není!“
„Je!“
„Není!“
Okolo prošlo dívka v tílku. Oběma chlapcům spadla čelist na zem, ale ona jim věnovala jen pobavený pohled.
„Pitomci.“

Měl důvod žárlit na své dvojče.
Když se rodili, byl zcela jasně vepředu.
Přesto se jeho bratrovi podařilo prostrčit kolem něj jako první ven paži, skoro po rameno.
Porodní bába na ni uvázala karmínovou šňůrku prvorozenství.
Když zjistila svůj omyl, obvinila z něj jeho.
Na její popud mu dali jméno Trhlina.
Bratra pojmenovali Úsvit.
Ta nespravedlnost mu zůstala trnem v oku, ačkoli získal všechna prvorozenská požehnání a výhody (narozdíl od svého děda právem, ne lstí).
Bratr jeho nároky nikdy nerozporoval.
Pravé zadostiučinění však přišlo, až v nejdůležitějším rodokmenu lidstva - zmíněni jsou oba, ale pouze od prvorozeného se bude odvíjet dál.

Stojí tam, v pozoru, připravení, muži hotoví jít do války, ač dosud jen ve svých představách. Tělem jsou stále chlapci, byť utužení pravidelným výcvikem. Stojí stranou - stále stranou, jen pozorujíce skutečný boj, dýchajíce pach bitevního pole, na kterém jim dosud nebylo dáno stanout.

Jen tam tak stál s očima doširoka rozevřenýma a hltal tu krásu. Těla se přelévala jedno přes druhé, barvy vířily a z třesku zbraní mu vřela krev v žilách. Dnes poprvé cítil divokou radost. Touha utéct zmizela. Ten, kdo ho po minulé bitvě sevřel v náručí a vášnivě políbil, padl před jeho očima, rozsekán protivníkem. Byl volný.

Zaviedli ho do domu, ktorý vyzeral, akoby sa tadiaľ prehnala šógunova armáda. Pán domu sedel na verande. Keď spozoroval návštevníka, zamračil sa.
„Volám sa Ginko, som mušiši,“ predstavil sa príchodzí.
Domáci prikývol a vyhrnul si rukáv. Na koži mal narastený ďalší obrovský sval.
„Kedy to začalo?“ vyzvedal Ginko.
„Asi pred rokom. Najprv to bola malá žilka a zosilnela mi ruka. Rástlo to. Teraz to už nejde ovládať,“ ukázal na diery v stenách a nábytku.

Periférny svalový muši… Bude z neho suvenír, nebudem pýtať peniaze.

Ginko otvoril kufrík a podal mu liek.

„Keď to odpadne, odložte si to. Za mesiac prídem.“