DMD č. 10 pro 10. 4. 2019. Téma: Periferní bicáček

Nšo-či poočku pozorovala, jak Vinnetou přivedl Old Shatterhandovi nádherného vraníka a slavnostně pronesl: „Jmenuje se Hatátitlá, Blesk.“

Nšo-či Vinnetoua milovala. Její bratr byl bystrý a silný a ušlechtilými rysy jeho tváře prosvítala moudrost a odvaha. Muži i ženy kmene Apačů k němu vzhlíželi. Jeho pověst se nesla po celém Divokém západě.

Jenom ona věděla, jaká je Vinnetouova jediná slabina. Její bratr strávil několik bezesných nocí vymýšlením vhodného indiánského jména pro oba hřebce. Výsledek byl tristní.

Byla ráda, že k ní nakonec přišel pro radu.

Jinak by teď Old Shatterhand držel uzdu Mucnatého kopýtečka a vedle by pofrkával Vinnetouův Periferní bicáček.

Steve se poskrábal na hlavě. "Thor?" Ten zavrtěl hlavou. "Díky za pochvalu, ale tohle je určitě Clinton."
"Moje to není," ozvalo se z ventilace "jsou na tom rukávy."
"Jste banda sexistů," ušklíbla se Natasha: "to je stoprocentně Carol."
Steve se trochu začervenal.
"Co tu řešíte?"
Všichni odskočili od počítače.
Tony se sklonil k obrazovce. "superheromuscles dot tumblr dot com? Co to je? A proč je tam můj biceps?"
Strhnul se nevěřícný řev.
Tony vytáhl že skříně krabici nářadí a lehce si ji hodil na rameno. Svaly se mu pod tričkem zavlnili.
"Tohle v posilovně nenaženete, saláti. To je od práce."

Byl-li členem nějakého diplomatického poselstva, Rotolfovi vyhovovalo zůstávat na okraji. Vyhovovalo to i knížeti, který štíhlého, nenápadného pana z Rohova zpravidla pověřil nějakým jiným úkolem, než měl „hlavní“ vyslanec.
Nejinak tomu bylo i v Berseně. Zatímco pan Žernovský jednal s vladařem, Rotolf zjišťoval stanoviska lacinijského kancléře. Tentokrát oficiálně, vyslanec o všem věděl. Proto se na to Rotolf vymluvil i večer, kdy se vydal plnit úkol svěřený mu knížetem mezi čtyřma očima.
Teprve o několik dní později Rotolfovi došlo, že požár v domě Qanterských vypukl právě v době, kdy tam měl být i on.
Kdo všechno to věděl?
Existovala zde souvislost?

...který se zjevil v šatně a požehnal míč.
Na Vyšehradě se kupí votivní šály. Množství koučů klečí a prosí o zázrak. Exhumace zjistila, že pravá noha byla zázračně zachována.
Kardinál Antonini prohlásil, že žádný periferní bicáček („il bizzaccino marginale“) nemůže aspirovat na to, aby se stal světcem katolické církve; patronem fotbalistů je přece svatý Pavel, jehož hlava po setnutí poskočila třikrát, než trefila koš. V noci však uslyšel „Proč mne pronásleduješ?“ a ucítil mocný kopanec do zadku. Na pyžamu objevil zřetelný otisk kopačky.
Spor Vatikánu a kardinála Duky o ostatky slavného fotbalisty bude vyřešen přátelským utkáním kněží nad 75 let.

„A tady todle je Džony, babi,“ ukazuje fotku v mobilu.
„Pěkný chlapec. Tak trochu… seladon, ne?“
„Se co? Sé la ví? To nevim, já na citáty moc nejsem.“ Hodí fialovou patkou. “Ne, že bych po něm jako jela, mám ho na periférii. Takovej bicáček, víš.“
„Bijáček? A na co půjdete do toho biografu?“
„Ale ne, myslím, že je namakanej. Ale jinak je to řepa.“
„Jo, to jsi mi připomněla. Usmažila jsem řepánky, dáš si?“
„Že váháš, babi! … Hmmm! Ty jsou mrtě dobrý!“
„Ba ne, miláčku, mrkev tam není.“
„Já vím, ale jsou výborný. Ty jsi stejně ze všech nejbožejší, babi!“

Geralt, Marigold a Zoltan Chivay seděli u Rozmarýnky a tymiánu a dopřávali si piva.
„Víte, začal jsem trochu pracovat na své fyzické síle,“ prohlásil Marigold najednou.
„Nepovidaj, synku,“ uchechtl se Zoltan.
„No vážně,“ ohradil se básník. „Podívejte.“ Vyhrnul si rukávy kazajky a ve světle svic předváděl své mrzké bicepsy.
Geralt se Zoltanem se rozesmáli.
Marigold naštvaně shrnul rukáv a zamračil se. „Jen se smějte. V dnešní době není radno zanedbávat sílu svalů.“
Zoltan na něj zamrkal. „Když sa ale pozrem tutaj z periférie, tak tam daký malý bicáčik vidím. No ba, šak sa neboj, na krysy v stodole to stačí.“

Po mnoha dobrodružstvích a občasném zlomeném, či kůlem prohnaném srdci hrdina doputoval zpět tam, kde to všechno začalo – do městečka Spielburg.
Nasál povědomou vůni jablek, pach pochybných individuí a hnoje, který k němu nesl vánek z hradních stájí v připomínce starých časů.
Aby toho sentimentu nebylo málo, v hostinci uviděl starého známého Drtiče. Od minula mu narostly další zuby a svaly.
„Heslo?“ zavrčel Drtič.
„Vždyť se známe!“ namítl hrdina.
„Heslo.“
„É… perfektní tataráček? Perfidní panenka?“
Vážně si to heslo měl napsat, když mu ho řekl náhodný podloudník na začátku výpravy, ale tehdy měl pocit, že něco tak bizarního nemůže zapomenout.

Doktor Marzes se otráveně díval na extrémně těžké olověné bloky ležící v kabinetu. Chtěl zavolat mladou doktorandku, která mu pomáhala, ale ta by olovo neuzvedla.
Pohled z okna napověděl. Venku se poflakoval Raiuken.
„Hej, ty! Potřebujeme tě tady!“
Tomo se s radostí pustil do práce.
Doktorandka zkoumala cosi mikroskopem, když v tom se začala podivně protahovat a nenápadně pokukovat stranou.
„Problém s výzkumem?“ vybafl doktor. Potřeboval výsledky rychle. Beri zčervenala a zavrtěla hlavou.
Teprve pak to doktorovi došlo. Tomo si na těžkou práci sundal triko a pod zářivkami se mu leskly zpocené bicepsy.
„A ven!“ Raději si to odtahá sám…

Pro začátek se rozhodli vyzpovídat místní. Na ulici potkali Ivana s vyhlášenou krasavicí Jitkou.
„Ivan, co si mysliš o tom zabitym? Znal ses s nim?“ ignoroval Jitku Jožka.
Dívka se zatvářila vyděšeně a přitiskla se k urostlému Ivanovi. Andula si, na rozdíl od Jožky, nevšímala mladého muže a fascinovaně zírala, jak to s ním Jitka umí.
Ten dívku majetnicky objal paží, na které jen hrály lesklé svaly, a uklidňoval ji: „Kdyby si na tebe jakysi baraba cosi zkusil, dam mu po papuli.“ Na kluky zavrčel: „Zmizte, nevidite, že to soudružce nerobi dobře?“
Teprve mnohem později si uvědomili, že jim neodpověděl.

Duše: “Bože, mám stížnost!”
Pánbůh: “Á, Steve Rogers, naše oblíbená dušička, statečný hrdina, obránce spravedlnosti… Ty ses poved, kluku ušatá!”
Duše: “Pochybuji.”
Pánbůh: “Ale copak? Nějaká reklamace?”
Duše: “Bože, dals mi šedesát kilo, skoliózu a astma. Jak přesně očekáváš že budu bránit spravedlnost?”
Pánbůh (mentorsky): “Silná vůle jest nejlepším prostředkem!”
Duše: “Jdou mi vidět žebra!”
Pánbůh: “A krásná!”
Duše: “Bože, žádám svaly. Aspoň něco. Postranní bicáček. Nenápadný deltoid? Irelevantní trapézek! COKOLI!!??”
Pánbůh: “Hm. Co takhle pěkný zápal plic?”
Duše: “…”
Pánbůh: “STANIŽ SE!”

Pánbůh (spokojeně): “Tak rád pomáhám lidem…”
Pomocný anděl (k Pánubohu): “Někdy jsi vážně svině.”
Pánbůh: “Však já vím.”