Klub přeživších (originální)

Přišlo nové jaro. Komunita Kojotů rostla a s ní vnější hranice jejich města v kopcích. Jack měl teď plné ruce práce a když hnětl unavené svaly Redfordových zad, plánoval další den. Plánovat ho bavilo.
„Zítra odsud musíš vykázat Zacha a ty jeho kamarády.“
Redford, pod rukama tvárný jako plastelína, nekonfliktně vzdychal.
„A měli bysme se zbavit Koby. Už se mu nedá důvěřovat.“
Chtěl o tom s Jackem polemizovat, ale taky si chtěl po masáži přitlačit jeho hlavu do klína. A navíc se nerad přel. Vždyť s ním po boku bylo vše lepší a měl ho mnohem radši než svůj Chevrolet.

Měsíce se jí daří schovávat, a zrovna v nejzranitelnější chvíli, mezi nahodilými, ale hlásícími se kontrakcemi, je objevena.
„Neublížím ti,“ ujistí ji a Lucía mu nechce důvěřovat. Chce zůstat sama jako byla doteď.
„Vezmu tě s sebou, bude ti líp,“ slibuje. Vypadá jako člověk bez vedlejších úmyslů.

V místě, které je pro ni palácem, pro ni ohřejí vodu, má dostatek pití, čistoty, pohodlí. Porodí tam svou dceru. Už nelituje, že podlehla. Jack své slovo dodržel – skutečně tu je líp.
Neví, jestli jejich setkání byla náhodou nebo úmyslem vesmíru. Ten dobrý konec jí je záhadou, ale chce věřit v jeho trvání.

Svědci vypověděli, že Redford měl se Scottem potyčku. Nikdo nezaslechl slova, která padla, ale viděli hádku vygradovat k pěstem a skončit nožem v krku.

„Redford nikdy nebýval tak agresivní,“ divili se jedni. Jenže Scotta měl rád málokdo a na tu jeho znetvořenou tvář se stejně vydrželi dívat jen ti nejotrlejší. Nikdo ho nehodlal oplakávat.

„Prostě mu jeblo v palici z toho kluka, co ho sem přivez,“ špitali druzí. „Ten si ho dobře omotal kolem prstu, buzerant zasranej. A Redford se teď chová jako nebezpečnej idiot.“
Shodli se, že něco se s tím udělat musí, ale Redforda si nikdo znepřátelit nechtěl.

Že je výjimečný mu říkali od dětství. Teď už neměl důvod tomu nevěřit – Zlom mu dal příležitost vyniknout. Až ve světě zamořeném úpadkem, prázdnotou, nafouklými mrtvými těly a pustošícími skupinami ubožáků dokázal něco výjimečného, něco, co mu v předešlé ubíjející každodennosti nebylo umožněno. Sesbíral nesourodou směsku lidí bez jiskry a bez naděje, a vybudoval pevný základ pro nový začátek. A ti všichni mu děkovali, obdivovali ho a spoléhali na něj.

„Chlapec jako ty se narodí jednou za sto let, Santino,“ prorokovala mu matka jako malému a nemýlila se. Až jednou opět začnou vycházet noviny, budou psát o něm, věřil Redford.

Zažil toho na cestách hodně, ale tím nejhorším byl Muž beze rtů. Často se mu zdálo, že se nad ním ve tmě sklání a chystá se ho probudit dalším polibkem. Ještě teď si dovedl vzpomenout, jak chutnal kus syrového lidského masa.

Nakonec přišel za bílého dne. Ve skupině průzkumníků, co se vrátila zpět do města, byl nepřehlédnutelný. Napjatá oválná jizva místo rtů. Kojot s vyceněnými tesáky. Noční můra před příchodem tmy.
Pozornost byla vzájemná. Poznal Jacka, pozdravil ho pokynutím a nemravně si olízl oschlé zuby. Usmát se však nedokázal.

Té noci Jack poprvé Redforda požádal, aby pro něj zabil člověka.

Kobova tvář postrádala mimiku, hýbaly se v ní jen oči. Mluvil málokdy; zatímco vstřebával Redfordovy instrukce, vystačil si s přikyvováním. Musí Jacka neustále hlídat, bylo mu vysvětleno. Ale nenápadně, aby se přehnaná starostlivost nakonec neobrátila proti nim.
Privilegovaným se Jack stal snadno: rychle pochopil, že Redforda nepotěší odporem, ale svou přízní. Nebylo to ani těžké – uvyknout drobným pozornostem a pozorným něžnostem dovedl hned. Zvlášť když byl Redford tak pohledný a Jack prostě chtěl podlehnout pohlednému autokratovi.
O tomhle všem směli vědět jen oni dva a Koba.
A Kobu to nijak nepobuřovalo. A kdyby ano, tak jeho tvář beztak postrádala mimiku.

Jednu věc se Jack o Redfordovi naučil ihned: že je vždy po jeho.

„Svlékni se. Všechno. Umyj se.“ Po příjezdu do nového domova na něj kromě rozkazů čekala i horká vana. Redford se celou dobu díval a Jack před ním poslušně udělal vše, co mu bylo nařízeno. Měl z něj strach.

Nebál se sám. Smečka jeho přívrženců ho poslouchala až fanaticky. Jen jednou se po Jackovi jako psí víno plazila cizí dlaň. Téhož dne byl ten drzý hlupák exemplárně potrestán.
„Jack je náš host,“ představil ho Redford zamlklému obecenstvu.

Jediná veřejná poprava stačila, aby kolem Jacka začali chodit po špičkách.

Babiččiny recepty nefungovaly.
Břicho jí začalo růst a ona musela kvůli svému outěžku hledat nové oblečení. Zahalovala se do pánských velikostí, ale i tak byla přesvědčena, že se její postupující těhotenství musí každou chvílí prozradit. Trpěla stihomamem, bála se toho, že ji odněkud neustále pozorují alespoň dva páry očí. A čím déle byla spojená se svým plodem, tím větší strach o něj a o sebe měla.
Čím déle s ním byla spojená, tím méně ho považovala za vetřelce.
Čím déle s ním byla spojená, tím víc litovala svého eskamotérského kousku s odvarem pelyňku.
Ještě že ne všechny babiččiny recepty fungovaly.

Tolikrát už snil, kdysi ještě v bezpečí vlastního domova, že je unášen větrem nad horkou planinou, unášen vodou v panenské zátoce, podvolen bludnému proudu pod hladinou, unášen neznámými muži, podvolen jednomu po druhém nebo taky všem najednou, všem jejich údům.

Teď, unášen horkou planinou neznámými muži, podvolen proti své vůli, už snil jen o bezpečí domova, který kdysi míval.

„Kam mě vezete?“ zeptal se s palčivou myšlenkou na svobodu a hlt vody.
„Domů,“ ujistil ho Redford tónem starostlivého, ale autoritativního otce.

Ač zmaten rychlostí a událostmi předešlými, věděl dobře, že pravý domov leží opačným směrem. A o žádném novém nesnil.

Komiks v plné velikosti zde.