DMD č. 30. pro 30. 4. 2019. Téma: Rozděl (se) a panuj

Záře nebeská, tak jasná, by oslnila všechny. Vypálila zrak.
Tolik světla, že viděti vlastně nic nebylo.

Naše moc život hubí. Musíme se uskromnit, chceme-li ho nechat růst.
Tvá je noc a můj zase den.

Ale já bez tebe nezářím, jsem jenom tvým odrazem.

Ty budeš tam a já tady.
Když půjdu spát, světlo bude tvé.
Já dám teplo životu, svým zlatem budu laskat Zem.
Mým dotekem se zazelená a smíchem zazvoní.

A já svým stříbrem pohladím na duši a sílu vodám dám.
V cyklech budu přicházet, odrážet se na vlnách.

A tak Otec Slunce a Sestra Luna hýčkají Matičku Zem.

„Viděl jsi včerejší vystoupení Leiy Organy v senátu?“ zeptal se císař svého společníka nad sklenkou alderaanského vína.
„Ovšem,“ přikývl velkomoff Tarkin. „Troufalé, skoro až pobuřující. Ale obecně vzato, už delší dobu se mi zdá, že se senát stal reliktem dávno uplynulé éry. V současné době pouze překáží efektivnímu řízení galaxie.“
„Skutečně? Jde tu skutečně o otázku efektivity nebo spíš o rozdělení moci nad sektory?“
Pokrčil rameny. „Vždy je potěšující, když se podaří zabít dva septoidy jednou ranou.“
Císař se zasmál. „Víš, co se mi na tobě líbí? Neurážíš mou inteligenci nedůstojným pochlebováním. Kromě toho, na tom, co říkáš, něco je.“

38 15 91 42 5 27 23 30
Tolik čísel, jak je jenom setřídit... Co je rozdělit na menší skupiny?

38 15 91 42 | 5 27 23 30
Lepší, ale pořád je jich moc.

38 15 | 91 42 | 5 27 | 23 30
Skoro, ještě jednou.

38 | 15 | 91 | 42 | 5 | 27 | 23 | 30
Super, jednotlivé části jsou setřízené, teď to jenom dát dohromady.

15 38 | 42 91 | 5 27 | 23 30
A ze čtyř částí uděláme dvě...

15 38 42 91 | 5 23 27 30
Poslední velké slévání.

5 15 23 27 30 38 42 91
Tadá! A je setřízeno!

"Rozděl a panuj, neboli divide et impera, jak praví staří latiníci. Co znamená toto úsloví, Čuřile?"
"Prosím, pane profesore, to znamená, že nemáme být rozhazovační, nýbrž si máme apanu rozdělit."
Dějepisář se nejistě poškrábe za uchem, možná ho šálí sluch. "Jakou apanu, Čuřile?"
"Prosím, apanu, čili apanáž. Jak říkají praví latiníci: dividendy in péra."
"O čem to mluvíte, nešťastníče?!"
"Prosím, o kapesném. Nemáme ho utratit ho celé, nýbrž si máme část odložit na horší časy."
"A dost! Já vám ukážu horší časy, to uvidíte, žáku nezdárná! Panuj! Et impera! Rozumíte?"
"Panuje tempera. To nejspíš znamená, že mi otec zmaluje zadek."

Prakticky vběhla do ředitelny a musela bojovat s touhou nalít si panáka před devátou ráno.
„Ten parchant!“ štěkla do hovorů probouzejících se portrétů. „Jak si tohle může dovolit?!“
Jednu z jejích nejlepších učitelek uneslo Ministerstvo. K ní se přirozeně předem nedostalo ani slovo. Ředitelka přece tak podružné věci vědět nemusí. Učitelé jsou ve škole asi jen na okrasu!
Pak se konečně nadechla. Idea se zjevila jako maják v bouři. Usmála se.

„Ministerstvo na post profesora přeměňování nikoho nového přidělovat nemusí. Místo bylo obsazeno kompetentní osobou.“

Minerva rozdělila svůj čas mezi učení a řízení školy.
Na jediný křehký okamžik ovládla situaci.

Nakonec se proti němu obrátili úplně všichni, nejprve prostý lid, poté šlechta a nakonec i jeho věrná, tak dobře placená armáda. Přišli si pro něj v noci, vtrhli do paláce pod rouškou noci a vyvlekli ho na nádvoří, před muže s kamennou tváří. Kolem muže se vznášela atmosféra autority a železné vůle.
„Jsi monstrum a musíš zemřít. Jsou tací, kteří by tě ušetřili. Ale já ne. Ne, když jsem viděl sklepení.“
„Jako tvůj panovník nařizuji tobě a té tvé chátře, aby…“
Muž jedním rozmachem oddělil pomazanou hlavu od těla.
„Panuj si třeba v pekle.“
Tak zemřel Lorenzo, poslední král Ankh-Morporku.

Byla tu třetím rokem. Někdy se to zdálo jako tři týdny, jindy jako celý věk. Nad údolím letěly úsvity, úplňky a hvězdy. Zlé vzpomínky pomalu vyhasínaly. Poslouchala laskavá slova. Začínala jim věřit.
Možná by jí i něco chybělo. Jenže...
"Celeamin? Že víš, jak se jmenoval poslední král Númenoru?!"
"Tos měl za úkol zjistit sám. V knihovně."
"Pch, no dobrá! A Elrohir má dělat co?"
"Elrohir má dojíst chleba."
...už neměla pocit, že nečinně vyčkává. Měla zase práci. V mnoha ohledech podezřele podobnou svojí původní práci.
"Na, vezmi si taky krajíc. A hněte sebou, nemáme celý den."
Občas pána Imladris nechápala.

"Nelíbí se mi to, seržo."
"Máme snad jinou možnost?" pokrčil rameny Tračník.
"Ale jsme jen dva a jich je pět," povzdychl si Noby a vydal se na druhou stranu budovy.

"Jste obklíčení, vyjděte bez zbraní a s rukama nad hlavou," vykřikl Noby mnohem jistějším hlasem, než jak se cítil. Schovával se za rohem ulice a kuši držel křečovitě, až mu zbělely klouby.
Pak ho něco napadlo a dodal: "A radši vyjděte na druhé straně, má to tam na starosti seržantka Angua."
Chvilku bylo ticho, pak se zevnitř budovy ozval výkřik: "Ok, Noby, vyjdeme ven, ale vzdáme se osobně tobě, jasné?"

Zkraje roku Karlovi nastoupila nachmelená partička.
Styl jejich nastupování byl pro tento druh skupin obvyklý. Ty, kdož jsi pískajícím dveřím nejblíže, proskoč jimi, aby čidla, která tě sňala, automaticky zastavila jejich dovírání, a ty, který skáčeš jako druhý, hleď se mezi dveřmi zaseknout, ať ostatním umožníš úspěšné doběhnutí tramvaje.
Tento manévr by jim býval vyšel, kdyby při něm dveře nezůstaly viset na zkřivených pantech.
Karel majestátně dokráčel na konec vozu, aby křídla ručně zavřel, uzamknul a přelepil nápisem MIMO PROVOZ.
„Za okamžik pojedeme,“ promluvil vlídně k cestujícím.
Pak se obrátil k provinilcům.
„Vy nepojedete.“
Vystoupili rychlostí blesku.
Karlovi nikdo neodmlouval.

„Di… ář.“ Naruto Uzumaki, současný Hokage Skryté Listové vesnice, tápal. Bylo toho moc. Hinata ho každou chvíli hubovala, nevěděl za co. Synek zlobil, s ninji to šlo taky od desíti k pěti.

Zaúpěl. Jak se mu mohlo podařit sjednat si tři věci na stejnou dobu?

Došel k umyvadlu a pak do sebe vlil saké. V hlavě svitl nápad. Klonové jutsu, no jistě. Rozděl se a panuj!

Manželce pomůže s nákupem.

Synovi povypráví dávný příběh.

Ninjům rozdělí úkoly a pak má padla.

Kéž by! Únava dorazila dřív. Klony se rozplynuly v půlce úkolu. Hinata zasyčela. „Tys už to zase udělal, Naruto?"