Ze života (bohužel mého)

Přichází každé jaro. Objeví se, nějakou dobu u nás pobudou a zase se odeberou do svých lovišť. (Předpokládám, že nikoli věčných, protože o rok později se návštěva opakuje.)
Většinou je moc neřeším, ale letos to přehnali. Jsou u nás už skoro měsíc a pořád se nemají k odchodu. A jsou jich mraky. Jeden jako druhý, k nerozeznání. Jak mám poznat, zda jsou to ti, které jsem vymetla včera nebo nějací noví?
Když se pokusili odnést nám oběd rovnou z talíře, povolily mi nervy.
„Pokud hned nezmizíte, koupím jed na mravence!“
Mají mě na háku. Po obědě si odnesli velikonočního beránka.

V noci cosi začíná.
Ráno Bulovka. Prej nic.
Prodáváme byt, přežijem rodinnou oslavu. Všechno mám v mlze.
Večer Bulovka, zase nic. Takže to bude ještě horší?!
(Spoiler: Bude.)
Párty pokračuje, celou noc počítáme kontrakce. Pořád sedm minut, bezva. Nad ránem to vzdáváme.
Kontrola na Bulovce. Je to nadějný, dejte procházku. Čtyřicet hodin nespím a trpím, ty procházko!
Hodiny zdoláváme chodníčky v Troji. Pak Stromovka. Čučící důchodci. Být kočka, zalezu na půdu.
Manžel doma odpadá, taky nespal. Jsou čtyři odpoledne. Nepočítám už nic.
Půlnoc. Bulovka, prasklá voda. No jasně, teď to půjde rychle, uvidíte!
Uvidím. Za dalších jedenáct hodin, ale uvidím.

„Tak se rozehřejeme! A zřetelně aritkulujeme!“

A už je to tady zase. Klasický cvičení řeči, který mě spíš víc poplete.

„Popocatepetl. Strč prst skrz krk. Královna Klára na klavír hrála. Pudl prdl pudr.“

Chtěla bych vidět takovýho pudla. Nebo někoho, kdo strčí prst skrz krk. To jako, že tam má tu díru? Jako že moc kouřil?

„A rychlejc!“

Bubbling bumbling band of baboons. Jak je to česky? Parta pitomých potácivých paviánů. Radši bych si dala alphabet aerobics

„Něco novýho! Soumrak soumarů! A rychle!“

Co to je soumar, ty vole?

„Několikrát za sebou!“

Soumrak soumarů, soumrak soumarů, řekni to, pojď.

„Somrák.“

Jestli někoho můžeme v dnešní moderní době nazývat soumary, tak majitele koček. Zvlášť ty, kteří jich mají povícero. O tom bychom mohli vyprávět.
To máte:
Konzervičky. Samozřejmě nebudem krkouni, bereme větší balení a dvě, však jsou ve slevě.
Kapsičky. Vidíš? Mají tyhle, ty jim chutnaly! Tři balení! Ta velká, samozřejmě.
Písek! Došel nám písek! Co na tom, že už je otevřeno na zahradu, ty potvory si to stejně nosí domů! Tak tenhle. Dvakrát!
Ještě toto… a toto…
Pak u dveří zazvoní dopravní služba, u auta tři obří krabice a tady to máte, na shledanou.
Soumrak soumarů? Ten hned tak nenastane…

Anděla zvedá telefon, "Andělo, jak to, že jsi mi to neuložila do systému? Takhle si představuješ práci? Posílala jsem ti to jasně do mailu!". Anděla zmateně projíždí veškeré relevantní zprávy, než se doberou té dva týdny staré, kde je psáno "prosím tisk", a nic více. Pokusy o obhajobu zcela smeteny ze stolu s poznámkou, ať dělá lépe svojí práci a plní úkoly.

...

Již dříve:

"Představ si to, Petře, Anděla mi to zase blbě uložila, já už nevím co s ní." Prohlásí teatrálně v kanceláři nezúčastněného kolegy.

"No, víš ty co, řekla jsi jí, jak to chceš?" ptá se on.

"Ne."

„Už nikdy,“ drtím mezi zubama, „mě tady nikdo neuvidí!“
„Nekecej a pádluj,“ odvětí nonšalantně můj kormidelník, pádlo zanořené do vody.
„Ten volej je už kilometry, kdo měl ten blbej nápad jet od Soumaráku, no?“
„Břeťa,“ dostane se mi odpovědi a já se vztekle podívám před sebe, kde v šeru mizí bílé tričko našeho kamaráda.
„Soumarák už nikdy nechci vidět! Lipno taky nikdy nechci vidět! Pádlovat přes kus Lipna, to byl nápad! Proč nezůstaneme v Nový Peci, ha?“
„Protože máme auto v Plané a ráno jdeme do práce?“
„Umřem tady!“
„My ne. Ale ti za náma na tom raftu možná jo.“

„Asi by sis taky měla najít nějakýho nabíječe.“

To mi bylo řečeno, když jsem si už po několikátý stěžovala na tátovou přítelkyni a na to, jak mi mamka furt vypráví o tom, co si píše s tím jejím novým starým.

Dobrá. Třeba pak vnitřní hodnota mýho vzteku, která se rovná Harrymu ve Fénixově řádu, klesne na profesora Lupina ve Vězni z Azkabanu.

Bylo to jasný jako facka. (Kterou bych někomu dala)

Takže teď se mi k tomu přidalo nasrání, že bydlíme v jinejch okresech.

A já jsem jako Sirius Black. Zavřená ve špinavym baráku.

Možná jsem se měla radši odstěhovat.

ben. Sakra. Zase od prostředku slova.

du ben. Nenápadně připíšu začátek, jako kdyby nic.

jěste. Ne! Háček má bejt nad s a až nad tím druhým e!

jěště. Tak, toho prvního háčku si nikdo nevšime.

tudem. Oukej. Myslíš na to další slovo, takže to spojíš. Oukej. Supr.

__________amb
du ben jěště t_udem.

To vůbec nevypadá jako že neumím psát.
Nebo, že se můj mozek zarazil v první třídě a pořád tam vegetí.
Ne, tohle je v cajku.

DO PRDELE TO JE HNUSNÝ!

Oukej, je to škaredý, jdu to přepsat!

„Tak už jdeš? Co tam tak dlouho píšeš?“

„Ještě chvíli, jo?“

"Prší!!"

Pavlův den byl komplikovanější než čekal. Zdržovačky v práci, balení na cestu, studování předpovědi počasí. Ale tenhle cyklovýlet si vysnil a zrealizuje ho i tak.

"Celej den bylo tak hezky!"

Když už vyjel tak se mu jelo pěkně, sluníčko svítilo, hlášené bouřky v nedohlednu. Cesta podél Labe pohodlně ubíhala pod koly.

"Ani signál tu není!"

Jenže pak si trochu zajel, píchlá duše si také vyžadala čas a najednou se mračna už stahovala.

"Kurník šopa, hodina cesty zbejvala!"

Slejvák ho chytl v údolí. Taková sprcha, jen nedobrovolná. Naštěstí narazil na opuštěný sklep, kde nepršelo.

"Tak tady ještě chvíli počkám."

Čeká.

Stáhne rozvahu. Stáhne rozvahu v US-Gaap. Porovná. Zkontroluje a popíše rozdíly. Zpracuje do formátu pro audit a daňové poradce. Propojí asi 20 listů v excellu. Propojí všechny vzorce. Pak to celé spojí s druhou společností.

Auditor změní zařazení rozvahových účtů – musí to celé předělat.
Daňový poradce změní zařazení výsledkových účtů – musí to celé předělat.
Finanční ředitel chce jinak vykazovat podíl – musí to celé předělat.
Druhá společnost poslala chybná data – musí to celé předělat.

Trhne hlavou, roztrhá všechno, včetně pracovní smlouvy, a odejde středem hledat jiné uplatnění na pracovním trhu?

Ale kdeže – natrhne si prdel, aby to všechno stihla v termínu.