Ze života (bohužel mého)

“Skluzná dráha”: můj první partner, o tři roky starší.
- “Ženský orgasmus neexistuje, ťuňto. To je mýtus vytvořený pro ženský, aby chtěly mít sex.”
- “Orál musíš každému chlapovi poskytnout před každým sexem. Žádný orál, žádný sex, žádná láska.”
- “Jestli nechceš zůstat stará panna, musíš dělat anál. Je to druhá půlka sexuálního života.”

21letý kluk:
- "Jak to, že máš tak malý prsa, když nejsi moc hubená?” (178 cm, 51 kilo, košíčky B)

“Oř”
“Joo.. jsem Oř, pořádně se na mě projeď, cvalem!”

30letý chlap, po orgasmu:
"Není to málo? Na konci většinou stříkám mnohem víc, tak to byl asi špatný dobrý sex."

7:44 Svítí slunce. Sedím u snídaně, piju kafe. To bude den!
8:03 Vcházím do výběhu, jdu pro koně. Pofukuje vítr.
8:12 Kůň stojí uvázaný u branky, hřebelcuju. Bahno má až za ušima. Už nesvítí slunce.
8:26 Vítr pofukuje dost. Ale neváhám a sedlám.
8:38 Nasedám, vyrážíme. Je mi zima. Kde je to slunce?!
9:11 Jsme přesně uprostřed trasy, tři kilometry od domova. Začíná mrholit.
9:37 Blížíme se do vesnice. Leje jako z konve. Jsme úplně promáčený.
9:50 Pouštím koně zpátky do výběhu. Naštvaně odchází do přístřešku. Déšť slábne.
10:15 Svítí slunce.

Milá Čikinko.

Vlastně ani nevím, jak začít. Ještě mi to asi úplně nedošlo a mám pořád pocit, že tady někde ležíš na koberci a spíš... Miláčku. Byla jsi tak moc statečná! Ani nevíš, jak jsem na tebe pyšná. Celou dobu jsem ti fandila. Ano, byla jsem tvoje největší fanynka. I ve chvílích, kdy nad tebou doktoři lámali hůl. Nezapomenu tu větu... ,,Připravte se na nejhorší." To bylo někdy v říjnu... A ty ne. Vytřela jsi všem zrak. O pár měsíců později, v lednu, na tebe veterinář nevěřícně koukal a říkal: ,,Zázraky se evidentně dějí..."

Dneska už to nešlo.

Sbohem lásko.

Bláznivá planeta Země, hvězdné datum 12. dubna 2022

18:30

Vracím se plná elánu a plánů na večer. Každodenní drabblení, muzika, pokec s přáteli. Vydržím určitě do půlnoci.

19:00

Mlaskám blahem po skvělé večeři, bříško se tetelí. Připojení nepadá, televize nestagnuje.

20:30

Mozek jede na plné obrátky. Drabble úspěšně zapsáno, domlouvám hovor na devátou.

21:00

Přichází Kazisvět. Šichta v práci ho zas totálně odrovnala. Lehá na matraci, bude pár minut odpočívat. Posouvám čas hovoru o půl hodiny.

21:15

Naděje umírá. Kazisvět vypíná počítač, dožaduje se tmy. Rozesílám omluvy a odcházím spát. Zas další den v pr...

K devátým narozeninám dostala Vanessa od kamarádky křečka. Pojmenovala ho Pralinka. Klec s Pralinkou jsme umístili na starý dubový stůl v kuchyni, který dávno pozbyl funkci jídelního a stal se odkládacím. Vanesska se o Pralinku vzorně starala, než došlo na krmení živou stravou. Sotva otevřela krabičku s moučnými s červy, zaječela „Fůj, to je hnusný!“ převrhla ji na stůl a utekla. Pohled na kroutící se červíky zvedl žaludek všem, ale někdo tu pohromu zlikvidovat musel. A tak mi už na věky zůstala funkce krmiče. Vanessa se fobie z červů a brouků zbavila o mnoho let později na brigádě v Zoohitu.

Seděl jsem předevčírem na komíně.

Koukal jsem na Vyšehrad, Nuselák, kostel Nanebevzetí Panny Marie a svatého Karla Velikého. Obloha byla bez hvězd, schovaly se za mraky. Za chvíli měla odbíjet půlnoc.

Jak jsem se sem dostal. Náhoda, osud, štěstí, přijetí nabídky, jeden z nekonečného množství paralelních vesmírů.. Záleží na tom?

Drív jsem takové situace nezažíval. Na gymplu i na výšce jsem byl spíš doma nebo sám. A to mám rád lidi, jen jsem nevěděl jak je oslovit. Jak začít.

Zažil jsem v posledních let věci, co jsem si nemyslel, že zažiji.

Teď je čas odpočívat. A věřit. Že to půjde.

„Tak ještě jednou,“ říkám a znovu nahlížím do zkušebního řádu,“ odzbrojím tě, vrátím se k Belle, posadím ji a zahájím výslech. Co mám říkat? Zeptám se tě co tam děláš, jestli jsi sám, cos ukradl, proč lžeš, kde máš komplice, jestli nevíš, že jsi na soukromém pozemku a….“
„Ale ne,“ figurant otráveně protáčí panenky a navléká si ochranný rukáv. „to nemá být křížový výslech! Ty zařveš: ,Co tady děláš?´ Já zařvu: ,Co je ti do toho?´ Začnu utíkat, ty pustíš psa a ten mě zadrží. Nic víc!“
Ještě že zkoušky jsou až na podzim, do té doby to snad dám.

Po telefonátu oznamujícím, že si brácha při srážce hlavy s dveřmi propíchnout ucho, jsem si říkal, že to musí být vážně blbý aprílový vtip!

V zápětí však vyrážíme směrem do nemocnice.

Ovšem ani tyhle okolnosti nedovolily mému mozku nezačít přemýšlet o stavbě ucha a co způsobilo náhlou nevolnost při jeho poškození.

Ucho totiž nemáme jen k tomu abychom mohli poslouchat úpění trpící společnosti SOSáků, ale taky zajišťuje vnímání rovnováhy pro náš mozek. Evolucí máme zakořeněno to, že když mozek z vnitřního ucha získá informace, které neodpovídají tomu co vnímají ostatní smysly, tak to vyhodnotí jako otravu a vyvolá se zvracení.

Proletěl místností. Taková malá koule. Vybral zatáčky, přeletěl přes postel pouze s jedním meziodrazem. Vzal to zpátky do předsíně, malé kolečko, a pak zase pelášil zpátky.

S lehkým odrazem přes topení přistál na opěradle kancelářské židle. Pevně ji svíral jako zoufalý muž svou milenku. Díval se na mě přes celý pokoj. Roztomileji by se dívalo už jen štěně.

Zamňoukal.

Povzdech.

Zamňoukal znovu a pevněji se chytl židle.

"Havelocku, jídlo je až za hodinu. V šest. Už by ses ty hodiny fakt mohl naučit."

Zamňoukal znovu a zakousl se mi do židle.

"Takže dnes máš na menu židli a ne kapsičku?"