DMD č. 4. pro 4. 4. 2021. Téma: Soumrak soumarů

Snáší se soumrak.
Hans úpí. Ukko funí. Kavalerista bez koně dostává tu nejhorší práci.
Ukko kalačem zprůchodňuje cestu. Hans mu pomáhá sochorem. Za nimi spřežení soumarů s pohaněči, nepřirozeně tichými, vleče ohromný moždíř. Tucet zvířat brzy vypustí duši.
Soumaři, dvounozí i čtyřnozí, se lopotí hřebenem. Stíny se dlouží. Když klesají ze svahu, už se řídí spíš hmatem.
“Než se dostanem do toho dolíku, bude černá noc.”
“Tam nás neuvidí, posvítíme si!”
“Nádhera, to budeme moct kopat až do rána.” Kyselí se Ukko.
“Přesně! A za úsvitu jim tam pošlem první granát!” V posledním světle soumraku svítí tvář mladého důstojníka nadšením.

Pořád mi chybí v komínku něco červeného. A oranžového. A vlastně třeba taková černobílá...
Jako já vím, že fakt NEPOTŘEBUJU pět šátků, když už se to dítě nosí jen na uspání a když mu rostou zuby. Ale těch zubů mu chybí ještě FAKT hodně!
A nějaký Woven Wings jsem vlastně ještě nevyzkoušela.
Jo a pak jsem taky ještě neměla nic s konopím. A tussah! Kašmír!
No a co, že mě z toho merina bolí záda, ten hadr je prostě boží!
A vůbec, je to pravděpodobně poslední dítě, tak co!

Honem honem toho vyzkoušet co nejvíc, než přijde strašlivý...
NOSÍCÍ DŮCHOD!

Klikáte na odkaz a opět tečou nervy z toho, že se stránky pomalu načítají. To se ubohé elektrony těžkopádně, jako soumaři, probíjí přes parazitní indukčnost a kapacitu kabelů, aby mohly doručit tak potřebná data. S každým metrem, který musí urazit, se tyto parazitní vlastnosti zvětšují.

Se zvětšujícím se objemem dat, však elektrony, limitované tolika překážkami na cestě, musí ustoupit lepší a rychlejší technologii optických kabelů, kterými můžeme téměř bezztrátově přenášet obrovská kvanta informací rychlostí světla.

Ano soumrak elektronů, jako nosičů informací na dlouhé vzdálenosti, se blíží a můžeme za to jen my a naše touha po super kvalitě úplně všeho!

Stíny se dloužily.
Nebe se odívalo nachem a karmínem na počest příchodu Královny.
Zvedl oči od prašné cesty.
Z hradeb města před ním se ozval varovný hlas šófaru.
Zrychlil krok a pobídl první zvíře v řadě k témuž.
Za posledním se zavřela brána.
Zamířil známými ulicemi domů.
Čeledíni rychle složili náklad a odvedli zvířata do stáje.
Světnicí už voněla challah.
Umyl se, převlékl a usedl za stůl.
Celá domácnost přihlížela, když jeho žena zapálila svíce.
Požehnaný buď, pane, náš Bože, Králi vesmíru,
který jsi nás požehnal svými přikázáními a přikázal nám zažíhat světlo šabatu.
Do dalšího soumraku si všichni odpočinou.

„Bodré podoledne,“ pozdravil muž v četnické uniformě a René si přejel rukou po obličeji v předtuše nejhoršího.
„Co se zase děje?“ zeptal se-
„Michelle s vámi potřebuje zalehnutě pomluvit,“ spustil agent v přestrojení. „Musíte se srazit u moštu po soumaru.“
„Cože?“ vytřeštil oči René, který pochopil sotva polovinu z toho, co se mu Crabtree pokouší říct.
„Po záchodu silnice,“ řekl Crabtree, jako by to mělo udělat jeho vzkaz srozumitelnějším.
René si povzdechl. „Dobře, seženu si osla a půjdu si s Michelle dát mošt na silnici u veřejných záchodků.“
Ostatně to nebyl ani zdaleka nejšílenější nápad, s jakým Michelle doposud přišla.

Večerní slunce probleskuje mezi stromy.
Vzduch po dešti je svěží, voňavý, tisíce kapiček vody se třpytí na stéblech trávy.
Slunce nás oslňuje.
Zlatá hodinka.

Našlapuješ rozvážně, tiše. Jen občas pod tvými kopyty zapraská větvička.

Neseš mě domů. Tak jako už tolikrát. Trpělivě kráčíš kupředu a vezeš mě, někdy za sedlo pověsim svoji bundu, mikinu, někdy píšu na mobilu, někdy usínám a nevnímám.

Otěže zahozený na krku. Tvoje černá srst, mokrá po dešti, se oslnivě leskne.

Stejně opatrně svezeš mojí maminku, moje kamarádky, děti z vesnice. Kohokoliv.
Za to si tě moc vážím.

Smráká se rychle.
Poslední paprsky.

Tvoje tiché odfrknutí.

Jde hloupý Honza s rancem a sípá vysílením. Pomalu mele z posledního. I objeví se kouzelný dědeček a smiluje se nad ním. Luskne prsty a objeví se trakař. Honza poděkuje a naloží svůj náklad na trakař.

Kousek dál mu kolečko zapadne v potoce do bahna. Honza pláče. Vodník se smiluje a promění trakař v krávu. Honza poděkuje a vede pomocníka lesem.

Uvidí to pták Noh a přiletí a krávu odnese v drápech. Akorát ranec zůstal na zemi. Tu se zjeví princezna Xénie a otáčí prstenem a povídá: "Tu máš Teslu, budeš řidič." Honza děkuje, mává soumařině a řídí Teslu.

Konec.

Just as they crested the hill, Rimmer threw a hand up. "Stop!"

Lister, bringing up the rear, slammed into Kryten, who, in turn, nearly dropped a large number of precariously balancing crates.

"Careful," Rimmer snarled. "Those are fragile!"

"If you hadn't told me to stop-"

"Honestly, Ktyten; this is the twilight of sumpters."

"The what of what?" Lister frowned.

"Sumpters! Beasts of burden; pack animals. Or in this case; droid."

Lister rolled his eyes. "He's a cleaning droid."

"Also, sir, we have an auto-lift. If you would read the instructions..."

"Twilight," Rimmer yelled, waving them on.

"Sumpt yours," Lister muttered.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či nie si dole v dedine. Načim nám nakúpiť.
- A kto sa s tým ťahať bude? Hádam nie ja.
- Však sa neondej a ovce vezmi, tie nákup ponesú. Veď minule si sa na nich aj sám viezol.
- Veruže viezol, ale to už nepôjde?
- Akože nepôjde? Vari ťa predseda videl?
- Horšie. Anča . A hneď do mňa začala, že nemám ovce zaťažovať. A že ja by som ich mal nosiť.
- Tak chytro bež za ňou, nech predsedu presvedči, aby nám konečne auto kúpil.

„Končíme,“ prohlásil Severus. „Čas smrti 22:18.“
„No tak to teda prr!“ zaburácel Hagrid a udeřil pacienta pěstí do hrudníku tak mocně, až se vyšetřovnou rozlehl nezaměnitelný zvuk prasklých žeber.
„Máme sinus!“ oznámila překvapeně Susan Bonesová, sledující monitor životních funkcí.
„Dobrá, pan Troy je zpátky. Pochybuji, že jeho mozek po pětačtyřiceti minutách resuscitace k něčemu bude, ale budiž.“
„On tenhle orgán nepotřebuje,“ pravila Susan. „Hraje rugby za Swindonský soumary.“
„Mají letos smůlu, ne? Tohle už je třetí hráč, kterého křísím.“
„Jo,“ zabručel Hagrid. „Maj vohromnej pech. Ale voni se zmátořej, však uvidíte! Jak říkával můj táta, zejtra zase vyjde slunce!“

Roach si přála, aby uměla mluvit.

Ráda by Geralta upozornila, ať přestane být idiot. Pořád si totiž nevšiml, že se mu Jaskier dvoří.

Roach měla Jaskiera ráda. Byl laskavý a sem tam jí podstrčil kostku cukru.

Právě nyní Jaskier prozpěvoval romantickou baladu.

"Tak co myslíš?" zeptal se rozechvěle, když dozpíval.

"Hmm... nic moc."

Roach by protočila oči v sloup... kdyby nebyla kůň. Geralt byl beznadějný! Zbývala jen jediná možnost!

Roach strčila do Jaskiera, když vstával. Bard vyjekl, ztratil rovnováhu a spadl...

Přímo do Geraltovy náruče.

A můj úkol je splněn, pomyslela si Roach, zatímco přihlížela tomu, co se dělo poté.

Slunce, nízko nad obzorem, barvilo skály rudou a hloubilo v nich propasti černého stínu, když se Koradže konečně vynořil z jeskyně. Padesátka otrhanců zvedla hlavy a tázavě na něj hleděla. V rudém světle se zubatě usmíval.
„Nemýlil jsem se,“ oznámil. „Toto je prastará skrýš nástrojů Eear.“ Vztáhl ruku k jeskyni a poodstoupil. Z temnoty s cvakáním a bzučením začala vystupovat stonožka ze zeleného kovu, vysoká jako člověk. Ozvaly se výkřiky úžasu. „Tohle vyřeší hned dva naše problémy,“ stočil pohled k mezkům.
Studeným, rychle tmavnoucím večerem se mezi skalami ozývalo řičení zvířat. Více než po měsíci se uprchlíci znovu dosyta najedli.

"Proč se s tím, Lve, vlastně vláčíš jak soumar? Dnes, v době e-shopů."
"Nejsem žádný staromilec, ani odpůrce e-commerce, ovšem všechny ty rohlíky, košíky a spol. mne zatím neoslovily. Potraviny denní potřeby si raději vyberu fyzicky."
"Ale proneseš se," konstatuje Tadeáš.
"Víš, jaký mám z toho dobrý pocit, že jsem lepší než všichni ti okolní mastňáci, kteří si ty nákupní vozíky vyskládávají do kufrů svých aut?"
"Pravda, nejsi žádné ořezávátko!" uznává Tadeáš.
"To nejsem; jen doufám, že mi ještě nějakou dobu vydrží ten batoh, takové se dnes snad už ani nedělají; vůbec mám takový pocit, že nezadržitelně nastává soumrak soumarů."

Dáma s klouboukem se v odpověď usměje. Má prostě skvělý tým.
Na chvilku si představí, jak by dnešek vypadal, kdyby všechno šlo jako normálně. Dojela by do obchodu, pak přejela do dalšího, potom se s těžkým nákupem táhla domů jak soumar. Tak s tím už je konec!
„Musíme vymyslet, kde začneme.“
Muž souhlasně přikývne a pak navrhne: „Neříkala jste něco o jezevčíkovi? Můžeme se poptat mezi pejskaři.“
Během chvilky se rozproudí divoká debata. Mají nejdřív zkusit Velkou skálu? Nebo snad Čimičák? A nebyla by taktičtější psí louka?
Po pěti minutách je chlapec otráveně přeruší: „Můžu si jít hrát na hřiště?“

Někteří kolegové říkají, že doba koněspřežné dráhy jednou zažije velkolepý návrat. 15téčka se totiž rozpadají rychlostí progredující lepry, firma Škoda už nevyrábí náhradní díly a tétrojky pomalu dosluhují.
Je to vlastně docela jednoduché. V halách vozoven se ustájí tažní koně, kteří s východem slunce vyrazí, se soumrakem zamíří zpět do stáje a mezitím budou křižovat Prahu rychlostí deset kilometrů za hodinu (čemuž toho času odpovídá tragický stav kolejové sítě). Díky nízké provozní rychlosti nebudou vozy opatřeny dveřmi, lidé budou naskakovat a vyskakovat, kde se jim zlíbí (což sníží náklady na údržbu zastávek).
A školení řidičů, pardon kočích, povedou vysloužilí žokejové.