DMD č. 23. pro 23. 4. 2019. Téma: Spoutáni časem

Sevřel dětskou ručičku, která se natáhla z kolébky, a bolestně se usmál, jak sevřel chlapecké tělo sražené prudce brzdícím autem, strčil do mladíka, aby požádal svou dívku o ruku, a do křídel se mu zabodávala tvrdá slova dlouhého soužití, cítil prázdnotu vyhoření po padesáti letech i bolest v zádech ohýbaných kopyty časy, slabost třesoucích se rukou a rozplývajících se smyslů i tu konečnou samotu před krokem do neznáma. Poklekl u dětské kolébky a řekl chlapci:
"No a s anděly je to ještě mnohem složitější."
On sám nebyl spoután časem jako člověk, kterého chránil. Ale občas si zoufale přál, aby byl.

Dala mu čas na rozmyšlenou.
Odmítl. Lhůty byly zbytečně svazující, svým rozhodnutím si byl jist. Za ta léta úzkých kontaktů s Kamenným domem věděl, že závazek, který je po něm žádán, mu nepřinese pouze povinnosti, ale také jisté, nezanedbatelné, výhody. Dosud prokazované služby nebyly postaveny na žádném závazku, šlo spíš o laskavosti, za něž zpravidla nežádal nic, co nebylo součástí poslání.
Jenže Adeliza na času na rozmyšlenou trvala.

Seděl na zídce v zahradě a přemýšlel. Hlavně o tom, kdo vlastně je – jak se ho Yllanit ptala cestou.
Kdo vlastně je? A kam směřuje?
Možná právě tohle bylo cílem té lhůty.

Tak jsme konečně byli na tom imigračním. Oboum nám řekli, že to prodloužit nejde. V agentuře to pro mě jde (pro kámošku ne), ale trvá to 9 dní. To se nám tu čekat nechce.

Alternativně můžem někde po cestě zkusit visa run. ale to znamená někde týden tvrdnout, než nám vyříděj papíry. Nebo rychle dojet do Hà Nội a zkusit to řešit tam. Ale to znamená to fakt celé prolítnout za deset dní až do Hà Nội. Radši míň, ať je čas na vyřizování papírů. Teď jsme nad tím seděli čtyři hodiny. Porád nemáme výsledek. Aspoň zkusíme popojet do Huế ...

Jsme spoutáni časem. Nemůžeme s tím bojovat, nemůže se o to přít. Čas to vyřeší za nás. Minulost prchá mílovými kroky a budoucnost? Můžeme jen..., co vlastně můžeme?
Moudří říkají, žij tady a teď. Prožívej každý přítomný okamžik, jako by to byl ten poslední...
A stačí jen máchnutí motýlími křídly a vše je jinak než před chvílí. Ale viděli jsme to máchnutí? Neutíkali nám někde myšlenky v čase a prostoru? Uvědomili jsme si tu krásu, která se už takto nikdy nebude opakovat? Jsme na to dostatečně soustředěni?

Prožívejme si to spoutání časem do posledního dechu, nepromarněme je.
Čas je dar.

Babiččiny recepty nefungovaly.
Břicho jí začalo růst a ona musela kvůli svému outěžku hledat nové oblečení. Zahalovala se do pánských velikostí, ale i tak byla přesvědčena, že se její postupující těhotenství musí každou chvílí prozradit. Trpěla stihomamem, bála se toho, že ji odněkud neustále pozorují alespoň dva páry očí. A čím déle byla spojená se svým plodem, tím větší strach o něj a o sebe měla.
Čím déle s ním byla spojená, tím méně ho považovala za vetřelce.
Čím déle s ním byla spojená, tím víc litovala svého eskamotérského kousku s odvarem pelyňku.
Ještě že ne všechny babiččiny recepty fungovaly.

„Ehm…“ odkašlala si Minerva a se zájmem sledovala úkaz před sebou.
Dva členové profesorského sboru, Severus Snape, obávaný lektvarista, a Harry Potter, nejmladší učitel Obrany proti černé magii, leželi na podlaze tréninkové místnosti, oděni do soubojnických hábitů. Oba byli omotáni a tisknuti k sobě něčím, co vypadalo jako…
„Je to obrovská hodinová ručička?“ zeptala se nejistě.
„Minervo, mohla byste…“ zavrčel Snape.
„Jistě. A vysvětlíte–“
„Ne,“ zavrtěl Harry vehementně hlavou. „Radši ne.“
„Jak dlouho –“ zkusila znovu.
„Neptejte se,“ přerušil ji Snape.
„Fajn, fajn. Nechci vědět, co jste tu dělali.“
„Povídali jsme si,“ nadhodil nesměle Harry.
„No.“ Rázně přikývla. „Bylo na čase.“

Bylo jí šest, když koště vzala do ruky poprvé. Stálo ji to spoustu pádů, ale nakonec přece jen vzlétla. V jedenácti ji vzali do týmu.
I ‚sladkých šestnáct‘ znamenalo famfrpál. Před sebou slibnou kariéru, za sebou podporu skvělého týmu. S koštětem jí to šlo stejně líp než s podpatky a sladkými slůvky.
Přišly další pády. Bolavější. Tehdy zjistila, že koštětem se dá i zametat.
O dva roky později se dala na učení – to byla úplně jiná jízda.
Minerva s láskou pohladila tvrdé dřevo. Na zlatém plíšku stálo ozdobným písmem Pro Minnie, k narozeninám. Usmála se. Na staré přátele se nezapomíná.

Známe je, ale vlastně máme uložena jenom jména. Při troše štěstí k nim můžeme přidat číslo. A někdy, velmi výjimečně přidáme i tvář. Ikonu, jež na nás hledí z lesklého plátna vyvedeného v olejových barvách, prázdný pohled se zatuhnutým úsměvem kamenných soch. Uvězněni v jediném bodu své existence, navždy připoutáni ke své době. Králové, generálové, duchovní, světci...
Ale v prachu pod nimi, pod našima nohama i ve vzduchu, který dýcháme, jsou defilující miliardy. Lidí beze jména. Lidí s pocity, které se nenávratně ztratily v čase. Co o nich víme, když jednou budeme jako oni? Nebo také skončíme zamrzlí v obraze?

Tohle byla pro Kingpina katastrofa. I jeden Spider-man byl peklo a teď, aby se vypořádal s šesti!

Zablesklo se a před ním najednou stojí auto. Vylezla dvojice.
„U všech Skotů! A jaký je rok tohle?"

Ne, Kingpin se po nich nebude dívat. To je normální. To se stává.

Minul dva bílé králíky. Mluvili.
Bude to ignorovat. V New Yorku viděl šílenější věci.

Na ulici stojí ženy v šatech s vycpávkami na ramenou. Tichem se ozve hlas: „Tak jako písek v přesýpacích hodinách ubíhají dny našich životů."

Kingpin v tu chvíli přísahal, že už si nikdy nebude hrát s alternativními realitami.

Lidé jsou hloupí.
Den co den. Sami si zapínají obojek. Heh. A pak to začne. Nervózní pokukování. Spěch. Stres. Dobíhání. Pocení. Omluvy. Já se bavím. Je to tak iracionální. A stejně, další ráno, zase obojek... Sami se svazují. Poutají. Já si to užívám. Ne že bych někdy slýchal vlídná slova. Ale ten pocit moci je fascinující. Návykový. Ten pocit, že je na vás někdo závislý... Že ho ovládáte. Je to nezapomenutelné. Někdy by mi jich bylo skoro líto. Ale což, každý svého štěstí strůjcem.
Lidé jsou hloupí. Nebo masochisté.
A každé ráno si mě, svá pouta, zase připnou na ruku.