DMD č. 23. pro 23. 4. 2019. Téma: Spoutáni časem

"Viděl jsem věci, o kterých by se ti ani nesnilo. Věci, které nedokáže spatřit žádný z vás, lidí. Viděl jsem je, cítil jsem je, plakal jsem nad jejich ztrátou. Říkáš, že jsme jiní, ty a já, ale oba nás svazují pouta pomíjivého času. Vymanil jsem se ze své vědomé smrtelnosti. Zemřu někdy. V čem ty jsi člověkem víc než já? Já jsem viděl hořící válečné lodě v ramenech Orionu. Prošel jsem Tannhäuserovou branou..." Roy se odmlčel a plakal. Deckard váhal, držel mu pistoli u hlavy, ale věděl, že na tom už nezáleží.
Oba jsou smrtelní. Ztracení jako slzy v dešti.

Tik tak.
Pořád tu je. Někde blízko. Čeká. Číhá.
Tik tak.
Čekám. Co ve mě zvítězí v rozhodné chvíli? Strach, nebo hlad po pomstě?
Tik tak.
Zdává se mi, že ho zahlédnu. Občas ho slýchávám ze tmy. Cítím, že je blízko.
Tik tak.
Možná, že ví, že se ho bojím, ale musí vědět, že ho nenávidím. Nenechám ho vydechnout a sám nespočinu v klidu, dokud bude tady.
Tik tak.
Jednou se dočkám a změříme síly. Skončí pronásledování. Skončí noční děsy.
Tik tak. Tik tak. TIK TAK.
Blíží se? Kde je? Kde jsou moje pistole? Tak pojď! Nadešla naše konečná hodina.

Obec Voltuš se půvabně rozkládá na svazích brdského vrchu Štěrbina, nazývaného místními Hvězda. Poutníci přicházejí k dolní části obce. V líném letním odpoledni je vítá jen ticho, klid a skřípání brousku na kosu.
Hostinec těsně před otevřením dýchá časem předchozího večera. Čeká na nové návštěvníky. Poutníci ho však míjejí. Pokračují kolem bývalé záložny a nynější obecní knihovny až na náves.
Tam se u pomníku padlých zastaví. Líný letní čas konečně spoutá i je.

V hodině patnácté stojí Jaroslav s Markem a Vraspírem u dveří na konci deváté uličky. Kolem poletuje Poplašňák stále prozpěvujíc poněkud nevhodné písničky.
"Nechceš ho vzít sebou do tunelů?" ptá se Jaroslav kysele.
Vraspír otočí hlavu k modrému přízraku. "Utekl by. Vymyká se zákonům prostoru, ani
časové tunely by ho nezadržely."
"Proč tedy straší právě tady?" zajímá se Marek.
Vraspír pod kápí pokrčí rameny. "Řekl bych, že to tu má rád."
Jaroslav si odfrkne. Fakt, že by zlovolná ektoplasmatická bytost mohla k něčemu chovat sympatie se mu zdá silně nepravděpodobný.

"Vánoce, Vánoce přicházejí. Zpívejte přátelé!" zavřeští v tu chvíli Poplašnák.

Od té doby, co vyjeli, se pohybovali v jakémsi bezčasí. Jíst, spát, milovat se mohli, kdy se jim zachtělo. Neomezoval je žádný zaběhnutý řád. On se v té bublině cítil bezpečně. Věřil, že je ochrání.
Od té cesty si sliboval hodně. Doufal, že společně prožité okamžiky je spojí víc než pomyslné snubní prsteny.
Tak zaslepený láskou a chtíčem. Neviděl, že pouto společně stráveného času, které je k sobě váže, je tenoulinké jako vlásek. Že stačí maličkost a přetrhne se. Ona to vycítila. A také toho využila, aby unikla z něčeho, co pro něj byl sen, ale pro ni noční můra.

„Začínám to chápat,“ ukázala Doramo na rukopis. „Tedy, začínám chápat, proč to působí tak zmateně. Autor se zjevně nenechal svazovat časy, naopak s nimi experimentoval.“
Cosette zvedla obočí. „Myslíš slovesné časy? Němčina jich má šest, záměna samozřejmě srozumitelnosti nepřidá...“
„Kdepak, žongluje s různými časy ve vyprávění. V prvních kapitolách dodržuje chronologickou posloupnost. Líčí události, jichž byl účastný Koba a jeho druhové. Jenže najednou skočí a začne čtenáře seznamovat s jinou časovou rovinou. Potud ještě dobré. Ovšem pak se mu tam zcela nelogicky začnou míchat různé časové i místní vrstvy. A čtenář se marně ptá, kam se ztratil ten zatracený Koba.“

"Myslela jsem, že na to už neskončíš, Aangu." rozesměje se Toph. Pak ale natáhne ruku a pomůže Koře na nohy.

"Vzpomínáš?" zašeptá Asami. Mladík vedle ní zrudne. Jejich svatební noc. Jako by to nebylo skoro století.

"Máme ji." Z fotky se mračí dívka se zlatým očima, ale ona v ní pozná svého syna.

Vnučka Avatara Malu adoptuje její nové převtělení, když teroristický útok zničí jejich chrám.

Ten čaj sklízela ještě jako Avatar Nyima. Zbylo ho sotva na kovnvičku, víc vody se jí ale stejně nepodařilo z vyprahlé země vytáhnout.
"Na přátelství, které vydrží víc než život," připila duchům kolem sebe.

Kouzlo zaznělo ve chvíli, kdy se rozvlnila hladina rybníka.
"Je tady," řekl Karl a zachvěl se.
"A má to u sebe," poukázal Česťa na mapu, kterou s kouzlem propojili. Česťa sáhnul do skříňky u zrcadla a vytáhl rybí šupiny. Karl zatím kouzly uzamkl hladinu. Veronika ze sebe shodila bundu a vytáhla nůž. Kopecký s Moravcem je užasle pozorovali. Veronika byla jen na okraji, ale Karl s Česťou se proplétali ve složitém tanci příprav. Léta strávená bok po boku byla znát - dosáhli úrovně propojení, jaká se jen tak nevidí.
"Matěji, vy zůstanete uvnitř. Používáš oheň... Když neuspějeme, otevři hladinu a utečte."

Budík zvoní s urputnou neodbytností. Najít správnou piluli. Zapít. Spolknout. Za dvanáct hodin znova. Sníst druhou snídani. Vypít ranní příděl tekutin. Učesat se. Udělat ze sebe člověka je den ode dne těžší. Zkontrolovat čas. Ještě deset minut. Hlavu už si neumeju. Stejně jdu jen na nákup. Vycházkovým tempem dojít k nejbližší sámošce. Cesta zabere dobrou tři čvtrtě hodinu. Uvázat Zvíře. Ulovit pár housek, sýr a rajčata. Vyzvednout Zvíře. Znovu zkontrolovat čas. Autobus jede za tři minuty. Domů dorazím s dvacetiminutovou rezervou. Uvařit oběd. Sklidit kuchyň. Odpočítávat minuty do odpolední vycházky. Každodenní rutina svázaná údajem na kusu papíru. Daň za klid.

Krajina za okny se rychle míhá, jak auto uhání po dálnici.
“Kdy tam budeme?” zeptá se sestra už po páté.
Pokrčím rameny. Jak čtyřletému dítěti vysvětlit, kolik je čtyřicet minut? A navíc - čas je relativní. Hodina radosti uteče rychleji než minuta bolesti. My všichni jsme jen oběti neustále utíkajících okamžiků ztracených dříve, než nastanou.
Kam letíš, vzpomínko? Do věčného zapomnění.
Čas nás spoutal a ta pouta jsou příliš pevná - nic je nedokáže rozvázat. I když jedna dáma by to přeci jen zvládla. Ale na ni myslet nechci.
“Budem tam za tři Večerníčky. Ano, Veru?” Usměju se.
A čas letí dál.