DMD č. 23. pro 23. 4. 2019. Téma: Spoutáni časem

Kdysi dávno jsem nebyl.
Pak jeden mocný pán dostal nápad, že bych být mohl a domluvil se s jedním chytrým a šikovným pánem, že mne vytvoří.
A já se stal. A ve mně žili lidé, i ve vesnici okolo mě.
Žijí tu stále, stejně jako já, a to již velmi dlouho.
Dávno tomu co zemřeli mocný i šikovný pán.
A já hleděl jak se mění vše okolo, hleděl jsem na lidi okolo, dobré i zlé, hledím na to vše stále.
Téměř 700 let se dívám na údolí Plakánek, a rybníky a skály.
A ač jsem velmi stár, budu hledět dál.

"Počet našich let je sedmdesát roků, jsme-li při síle, pak osmdesát, a mohou se pyšnit leda trápením a ničemnostmi; kvapem uplynou a v letu odcházíme.
...
Nauč nás počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce."

Čtyřicet let výchovy.
Objektivně vzato to nebylo zase tak daleko.
I se všemi oklikami měla cesta trvat kratší dobu.
Vypadalo to, jako by je v té poušti držela neviditelná hraniční zeď.
Pouta prokletí, vysloveného proto, že ti, kdo byli vysláni, neměli víru, je pochytala stejně jako oni do sítí chytali zázračně přilétající křepelky.
Z těch, kdo z Egypta vyšli jako dospělí, do zaslíbené země vešli dva.

"Jejich šéfa jsem zašlápl omylem!" bránil se Lister.

"Paráda, teď nás všechny zavřou!"

"Mají velmi vyvinutou techniku, díky které nás dokáží poslat do nejhorší doby našeho dosavadního života a držet nás tam navěky!"

Než Lister stačil něco dodat, všichni zmizeli.

Čekal, že uvidí mříže pozemského vězení, ale místo toho stáli všichni na palubě Trpaslíka. "Rozmysleli si to?"

"Blázníš opičáku? Být zavřenej tady s váma je to nejhorší, co se pohlednýmu kocourovi může stát!"

Lister si uvědomil, že má pravdu. Byli tu zavření už tak dlouho, že to bylo k nesnesení. Možná by nakonec preferoval tu basu, alespoň by byla změna.

Tak jsme se s Mirkem shodli, ze uz to fakt nedavame.
Rano vstavame v pul sesty, ja tak obden jeste o pul hodinky driv. Umejt, najist, prevlict. Pred sedmou odchazime. Hodinu jedu do prace. V osum tam jsem. Pak se rozjede pracovni kolotoc, na obed mas sotva cas. Odpoledne zase jedu hodinu z prace. Takze prijedu v sest a mam nakych pet hodin casu na vsechno. Takze uvarit, uklidit, pripravit veci na dalsi den.
A to bych mela jeste kazdej den cvicit kvuli tomu koleni a za chvili je zkouskovy. A kdy to mame jako stihnout spat aspon osum hodin?

“Ta třpytivá vlákna z malých dílků, co kolem nich občas problesknou…, ta jsou tvoje?” otázal se Zkáza, když hleděl z Campanily na rej karnevalových dvojic.
“Ne,” odtušila Touha a vyfoukla kouř z dlouhé špičky. “To je čas.”
“Přadeno osudu?”
Zavrtěla hlavou a v zlatých očích se jí odrazily benátské ohně. “Lidi k sobě nepoutá jen touha a osud. Ve hře jsou další proměnné.”
“Takže čím déle spolu jsou...”
“Tím je vlákno delší a pevnější. Nakonec je z něj buď záchranné lano, nebo ostrá struna.”
“Na čem to záleží?”
“Na tom, z jakých zážitků je spleteno,” řekla Touha a zavřela oči.

From: Dir. Orson Krennic
To: Dr. Galen Erso

Přerušené dodávky dílů kvůli blbý ofenzívě? A? Zítra je máš. Protože, hádej co - máme ARMÁDU!

From: Dr. Galen Erso
To: Dir. Orson Krennic

Inspekce, sklerotiku.
Příští týden.
Wilhuff osobně.
Nic?

From: Dir. Orson Krennic
To: Dr. Galen Erso

No jo, furt! Nikdo snad nečeká, že něco takovýho dokončíme v termínu. Klídek.

From: Dr. Galen Erso
To: Dir. Orson Krennic

Jsi bipolární magor bez pudu sebezáchovy, ale znám tě dvacet let, tak co se ještě divím. Gin?

Orson odeslal odpověď a zívl. Vždycky miloval termíny. Hlavně ten krásný vžumivý zvuk, když ho míjejí...

Běžný životní rytmus této doby je prostě k uzoufání! Dlouhé ráno. Soukromá snídaně. Nudné zábavy následované neméně plytkým obědem v kruhu rodinném. Je potěšením mít tu alespoň blízkého přítele. Sledovat ho, jak se snaží odradit drahou sestřičku je vskutku komické. Polovinu odpoledne ovšem zabijí sportovní nebo intelektuální činnosti.
Jen někdy u čaje má člověk příležitost ukrást pár pohledů. Ale jak hřejí!
Toho času zkrátka není dost.
Proč musejí dámy od večeře odcházet dříve?
Proč bych nemohl jít s nimi? Proč nejsem dáma?
“Ehm!,” odkašlání zpoza závěsu vytrhne Charlese z úvah.
“S tím bych vám mohla pomoct. Ale to spíš nechcete.”

Život rámovaný údery zvonu. Kovový hlas hlásající, že uplynula další půlhodina. Písek tekoucí ve skleněném žaláři. Skřípění pískovce. Rutina. Tradice. Zvyk. Dny šedé jako hladina oceánu.

Tak jako se oceán vzedme bouří, tak hvizt píšťaly třístí šeď o hladinu. Písek mezi střepy. Člun se objevil na obzoru před polednem. Návrat kapitána uvítali, jak se patří. Uznalé výkřiky patřily Ludlowovi. Radost zkalená ztrátou. Připijí si na padlé druhy. Až přijde čas.

Seděli pro ti sobě. Jen oni tři.
„Pánové, přiznejme si, že to bylo fiasko. Na navázání přátelských styků můžeme zapomenout. A do toho se nám tu pohybuje plně vyzbrojený dvojpalubník.“

„Nemám čas na hloupé řeči,“ odsekla Alenka, která rozpoutala rozhovor mezi mírumilovnými společníky, co o rozhovory s protivnými kolemjdoucími neměli ani za mák zájem.
„To je snad jasné. Čas nemůžeš vlastnit,“ učinil Kloboučník další z marných pokusů vypudit od stolu osobu nemilou, nevítanou, příliš upovídanou.
„Tomu nerozumím.“
„Musela bys ho spoutat,“ probudil se Plch ze spánku, aby pronesl nemoudrou poznámku. Naneštěstí pro všechny zúčastněné měl čas sadistický smysl pro humor (nebo si možná jen odskočil a potřeboval repete) a celý okamžik vrátil zase na začátek.
„Nemám čas na hloupé řeči,“ odsekla Alenka.
Čaj byl studený, bytí nesmyslné. Kloboučník proklel vypravěče.

Clarissa zuřila. Vypadala při tom jaksepatří úchvatně, ale opravdu zuřila. Ta... mrcha Grangerová jí Severuse ukradla!
Ale měla v hlavě plán. Takový, který k ní Severuse připoutá navěky.
Ten pokus s mnoholičným lektvarem kupodivu nevyšel. Věděla, že ji odhalil, a musela si přiznat, že to nebylo zrovna v jejím stylu.
Musela teď přijít s něčím velkolepějším. S něčím, co bude hodno jména Clarissa Antoinetta Eugenie Angelika Pierrette Ambrosiová.
Popadla ucha cestovní tašky, přehodila si přes sebe plášť barvy půlnoční modři a zahleděla se do zrcadla na svůj dokonalý odraz.
Potutelně se na sebe usmála.
A pak několikrát otočila obracečem času.