DMD č. 25. pro 25. 4. 2019. Téma: Jeden na všechny

V hmoždíři se všechno "hmoždí"
- odér pomazánky z droždí,
od školky jen čára tenká
k vůni desek na písmenka.
Vmíchej "cukrů" od hrdličky,
máš prázdniny u babičky.
Chutě, vůně a též zvuky přírody všech ročních dob,
svou soukromou sbírku vjemů promítám na bílý strop.
Mýdlové bublinky na dětské kůži,
vůně, co chřípí vždy v slastném "ach" zúží.
Jeden recept na všechny ty vjemy v tresti života,
obsah kotle kdosi míchá, výjev halí temnota.
Do křivule přidá ještě pár krůpějí deště,
jakých chutí, kdo a kolik připraví ti ještě?
K odpovědi 42 dobereše se pouze,
protřepat a po kapičkách vychutnávat dlouze.

Když naše matky zapomínaly, že už jsou Američankami, a třískaly nás hlava nehlava za doprovodu ruských nadávek, bylo jedno, kdo z nás ten průšvih udělal. Na zadek jsme dostali všichni tři.
Když se jeden z nás oženil, tančili jsme a pili, protože dobrou ženu jsme získali my všichni. A ta kapka vína, která uvázla na Angeliných svatebních šatech, to byla předpověď krve nás všech.
Když jsme se ocitli ve Vietnamu, nezáleželo vůbec na ničem, byli jsme vojáci a všichni jako jeden. A v těch sračkách jsme taky byli společně.

Takže Nicku, když jsi umřel, umřeli jsme s tebou i my.

Xénie nasadí záhadné černé ženě pouta. Opatrně ji přivádí k vědomí.
Evžen poočku sleduje znehybněného hadího muže i kletbou zmrazené plazy, ale jeho hlavní pozornost se soustředí na předmět v Bělině náruči.
Není to vejce. Je to artefakt, vzácný skvost. Obdivně prohlíží precizně broušené brilianty. Ani si netroufá odhadnout cenu. Nechápe, jak ho Běla dokáže tak klidně držet. Sám i bez dotyku cítí, že vejce málem praští a jiskří nesmírnou magickou silou spoutanou nevídaným ornamentem.
„Dejte mi ho,“ sípá muž.
„Patří mně,“ zasyčí žena, sotva otevře oči.
„Bylo to v mém domě,“ namítne Běla.
Evžen se usměje: „Zkuste nás přesvědčit.“

Ve světle letního slunce připomínala voltušská kaple se svou žlutou omítkou jeho rodnou sestru. Otevřené dveře svatostánku zvaly kolemjdoucí dovnitř. Kamenné stěny stavby slibovaly příjemný chládek.
Oči poutníků, kteří neodolali pozvání, se zastavily na oltáři, na kterém svatá Anna poučovala děvčátko Marii. Snad jí vyprávěla o historii kaple. O práci a potu osadníků, díky nimž se v kapli mohou modlit k Bohu, a o Hospodinu, který přikrývá jejich vísku svou láskou.

Profesor Brumbál se rozhlédl po třídě. Zmijozelští třeťáci.
„Dnes,“ začal s výkladem, „se budeme věnovat akromantulím. Tento pavouk pochází z Bornea. Abyste získali představu o jeho velikosti, přinesl jsem vám na ukázku jeho cheliceru.“
Otevřel kufřík a vytáhl dvanáctipalcové klepítko.
„Je to výjimečně vzácný vzorek, mám jenom jeden. Nechte ho kolovat,“ řekl. Pak důrazně dodal: „Musí se dostat na všechny.“
Posadil se a zapsal do třídnice. Po chvíli vzhlédl.
„Už ho měli všichni?“
Nastalo ticho.

Když později v kabinetu popíjel čaj, hleděl na bednu se zásobou akromantulích klepítek a přemýšlel, zda někdy zažije hodinu, při které se mu opravdu vrátí.

Nestydatý mráz zalézá i kam nemá. Všude kolem jiskřící sníh. Bodá ho do očí. Sotva drží tempo s ostatními na omrzlých nohách. Už jen čtyři místo poníků táhnou saně, torzo výpravy. Únava a zklamání přimrzly k tělu. S námahou střídá kroky. Každý výdech mu namrzá na vousech.
"Nechte mě umřít, jeďte sami," vyčerpaně prosí kamarády.
"V žádném případě!" protestují.
Trpce sevřel rty.

Náhlý poryv větru mu dal herdu do zad. Začalo sněžit. S námahou ve vichřici postavili stan.
Pod záminkou se z něho vypotácel do sněhové bouře vstříc smrti.

"Nebudu pro kamarády zbytečnou přítěží. Ať mají větší šanci na přežití."

Na konci sedmnácté denní hodiny se správce sbírek vrací z poslední výuky. Po dvou hodinách chemie s maturanty mu třeští hlava. Je rád, že mohl učit bez přestávky a skončit díky tomu dřív. Protře si oči.
V depozitáři naštěstí vládne hrobové ticho. Model rostlinné buňky zastaví Siegfried dřív, než dopadne. Strážný duch zmačká provinilého poltergeista do kuličky.
Daniel se doplouží do svého kabinetu. Zhroutí se na lůžko. Nevnímá, že přes něj Vraspír přetahuje deku, ani že ve dveřích kabinetu stojí Jaroslav, Marek i Siegfried. Za každého z nich někdy vytáhl kaštany z ohně a oni se teď postarají o něj.

"Dobrý den, paní Nováčková." zdravý růžolící senior s vozíkem nově příchozí ženu.
"Dobrý, dobrý. Dnes jste první, chválím."
"Á, pan Janíček. Dnes jste si pospíšil." hlaholí další příchozí.
"Přátelé, nesu vám 5+2." žene se ke skupince další muž.
"Tak už jsem tady, děcka." bere si vozík paní s hůlkou.
"Koukejte tam na tu. Nó, dnes si vzala klobouk, štrrramanda." otáčí se všichni na nově příchozí, načež jí všichni patolízalsky zdraví "Dobrýýý den, paní doktorovááá."
Postavím se z boku řady. Jejich pohledy by sekaly ruce.
Ale, pozóóór.
Vstupní roleta se zvedá.
Závodníci vozíkové formule netrpělivě tůrují madla strojů.
Třííí... dvááá... JEDNÁÁÁ...

Potřebovali zjistit, kdo je ten neznámý, kterého slyšeli v hospodě nadávat na zavražděného. Vydali se za Ivanem, který se jako zdroj informací docela osvědčil, jenže ho zastihli uprostřed prudké hádky s Jitkou. Ječela jako siréna na začátku směny.
„Se musiš usmivat na všecky ženske, co vidiš?“
„Ale nejvic na tebe, moja, to přece viš!“
„Pravě, že nevim! Dyť ty se robiš, jak bys byl jediny chlopek v okoli!“
Andule se zdála její hysterie trochu přehnaná, i když doma slyšela, že Ivan opravdu uhání kdejakou ženskou z Kunčic. A ony mu to žerou...
Nejspíš proto, že je hezčí než král Miroslav.

Z kaktusára začiatočníka sa stane stredne pokročilý, keď sa prvýkrát pustí do presádzania.
„Vezmite 3 diely hrubého piesku, 2 diely hliny, 1 diel štrku a za hrsť dážďovkového kompostu,“ poradí príručka.
V snahe vyhnúť sa chovu dážďoviek začne kaktusár hľadať alternatívu na internete.
„Pre citlivejšie druhy 5 dielov zeminy, 2 diely drvenej pemzy, 1 diel kokosového vlákna, trochu hnojivových granúl a lopatku kostnej múčky,“ tvrdí fórum.
„Namiesto pemzy môžete použiť aj podstielku pre mačky, ale iba z pálenej hliny!“ radia ďalší.
Po niekoľkých hodinách študovania receptov nakoniec kaktusár zamieri do najbližšieho kvetinárstva a kúpi si za vrece hotového kaktusového substrátu.