DMD č. 26. pro 26. 4. 2019. Téma: Mezi šesti očima

„Pšt, pojď sem! Musím ti říct něco mezi čtyřma očima!“
„Přesněji mezi šesti,“ dodal anděl, „nebo spíš osmi, abych nebyl sebestředný.“
„No jo, vůbec mi nedošlo, že on tu také není sám!“
„A cos myslel? Že jsi jediný trouba ve vesmíru, který potřebuje ochraňovat?“
„Když to řekneš takhle, zní to jako blbost, uznávám, ale vlastně jo, myslel.“
„Nu, to se stává, ale nejspíš by ses měl vrátit k tématu, možná jsi to měl nejdřív vysvětlit a až pak se se mnou vykecávat.“
Chlapec se ohlédl na bratra, který na něj zíral krajně znepokojeně.
„Proč u všech všudy mluvíš se stěnou?!“

Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské.
Matouš 5;3
Líné letní odpoledne se pomalu měnilo ve stejně lenivý večer. Poutníci nespěchali. Cesta od kaple vytrvale stoupala a oni ji následovali.
U hasičské zbrojnice potkali staříka oblečeného do sepraných hnědých manšestrových kalhot a montérkové bundy. Vyhublá tvář a oči zapadlé hluboko v očních důlcích svědčily o veliké chudobě, ale i o smíření se životem.
Starý pán měl před sebou kárku naloženou několika kousky dřeva. Odpočíval a z dlouhé chvíle se dal s poutníky do řeči.
Když se rozloučili, pohlédl Kněz na Lovce a Ministranta. Naznačil otázku. Přisvědčili očima.

Pokojem se rozléhají hluboké vzdechy. Dvě vlhká těla se o sebe třou v divoké vášni, jen bledé světlo z ulice vytváří na stěnách pohyblivé stíny.
Jen slabě zazní silnější ženský sten, když se objeví polštář a zdroj zvuku utiší.
"Pssst! Víš, že nesmíme být slyšet," zašeptá udýchaný mužský hlas.
Postel opět zavrže rytmem touhy a žena se zakousne do hřbetu ruky.
Jemně vrznou i dveře, když se zaklapnou. Nejspíš průvan.
Muž přirazí své tělo mezi rozevřená stehna, ona nevydrží a zakřičí.
...
Oba s výdechem odpadaji, zatímco žena zaostří ke dveřím, kde se rýsuje malá postavička.
"Taky máš zlý sen, maminko?"

V hodině osmnácté Daniel von Drak spí. Siegfried s Jonášem honí uličkami sbírek Poplašňáka, který se v nestřežené chvilce vysvobodil ze zajetí a nyní se tropí neplechy.
Blankytně modrý zlotřilec si užívá úprk a se zvráceným pochechtáváním shazuje pronásledovatelům do cesty různé, převážně křehké a snadno se tříštící, předměty. Siegfried s Jonášem mají ruce i jiné ektoplasmatické výběžky plné práce.
Poplašňák se pokusí shodit bustu jakéhosi potentáta, ale přecení své síly; busta je přišroubovaná. Siegfried s Jonášem se přiblíží a zůstanou stát.
Mezi ektoplasmatickýma očima proběhne rychlá bezeslovná komunikace. Blankytné oči si však z dvojice vyčítavých pohledů nedělají vůbec nic.

Sibyla Trelawneyová si zasněně upravila brýle a ze záhybu hedvábného šátku vytáhla druhé. Nenosila je, samozřejmě! To nosí smůlu. Ale talismany jsou důležité - obzvlášť, když kolem obchází Smrtonoš.

Za sklem křišťálové koule, obklopen neproniknutelnou mlhou tajemství, existuje jasnovidecký svět. Všichni v něm pijí čaj a z jeho lístků určují spletité linie osudu.
Na obloze tam svítí slunce; to znamená radost a štěstí. Opodál stojí křivý kříž na znamení těžkostí.
"Máš krásné dlaně," říká mladík usměvavé dívce. "Vidím v nich celou budoucnost!"
Je to svět bez náhod a nejistoty, plný radosti a barevného porcelánu. Svět, kde by Sibyla strašně chtěla žít.

Helga je na svůj věk stále vitální. Nedávno přišla nešťastnou náhodou o manžela a na objížďku kvetoucího panství už vyráží Ernest, budoucí nový pán na Trauberku.

Stranou hospodářských stavení stojí nevelký domek. Bydlí v něm sirota Tereza, chodívá na zámek poklízet. Ernest si jí všiml o zásnubách. Měl dojem, že si ho pěkná Tereza nějak měří.
Rozhodl se ji co nejdříve poctít přízní.

„Pěkná hříšnice,“ usmál se a vešel dovnitř.

„Zůstane to mezi čtyřma očima,“ řekl, když se strojil.

Tereza pochovala Vendulku. Doufala, že ji vzbudilo až třísknutí dveří.

Předchozí pán byl taky čipera. Než se mu stala ta nehoda.

„Promluvme si,“ řekl Santer chraplavě.
„Není o čem!“ štěkl odsekl Voldemort.
„Si ze mě střílíš,“ zvedl Santer vášnivě obočí. Zakňučel ??
„Nikdy,“ zrudl Voldemort-...

*

Nejede wifi.
Vlk zkusil demonstrativně sežrat Ježibabu, načež pokrytecky tvrdil, že má bez wifiny relaps – a kdy to spraví.
Řekl jsem, že nevím.
Vyhlásil stávku a oslovuje mě Karkulko.
Taky vyžaduje Photoshop.

Santer s Voldemortem něco řešili v kanclu. Skoro mě vyhodili, že mluvěj mezi čtyřma očima. Povídám, že to holt bude mezi šesti, chci svůj kancl.

Pak se ozvalo chroupání. Ve dveřích stála (lehce oslintaná) Ježibaba.
Pozorovala nás a cpala se perníkovým popcornem*.
Jdu urgovat wifinu.

"Paní křižáková," začala krásná samička slíďáka zoufale. "Koukněte na to!" Rozhořčeně ukazovala makadlem mezi svých šest předních očí. Z její jemně ochmýřené hlavy čouhal bílý, špičatý a nepoddajný výstupek.

"Mně vám tu něco vyrostlo. Copak takhle se se mnou někdo spáří?"

Stárnoucí samička křižáka sáhla na to bílé tykadly, sáhla na to makadly, zdálo se to jako nějaký roh. Vytáhnout to nešlo, překouskout se to nedalo, tož to nechaly tak.

Slíďačku, to byla vaše prababička, moje babička, si po jistých peripetiích namluvil švarný slíďák odvedle. Měli spoustu dětí.

Takhle, slíďátka moje jednorohá, vznikl náš rod.

A teď zachumlat a spát.

„Plánování v pěti lidech prostě nefunguje,“ shrnujeme po týdnu empirický poznatek. „Co kdyby každý den měli na povel dva lidi a ti řekli, co se bude dělat?“
„Jako že nejdřív domluva mezi čtyřma očima a pak tvrdá diktatura?“
„Spíš mezi šesti až osmi… No co, většina vás je brýlatých,“ zašklebím se. „Ale jinak v zásadě jo.“

Dlouhé zamyšlené ticho.

„Už vidím, jak se zrovna vy dvě podřizujete tomu, co někdo vymyslí,“ ozve se vzápětí odboj z očekávané strany.
„Co by ne, zkusme to.“
„Blbost!“
„Taky myslím, že to nebude fungovat.“

Neboli jsme se nedohodli ani na tom, že se nedohodneme…

Kumulové se k záchranné akci nepřidali, natož aby jí jakkoli napomohli. Seděli na místě, potřásali hlavami a hlasitým krákáním povzbuzovali svoje oblíbence, nebo se naopak pohoršovali, když někomu z námořníků uklouzla na skále noha. Když pak bílí lidé zmizeli mezi stromy, nikam se nehrnuli a s chraplavým hrdelním smíchem si vyprávěli o té zábavné příhodě.
Dokud mezi nimi s praskáním větví nepřistál muruk.
Dráčci vykvikli a menší z nich se pokusil pláchnout, ale Kwimbe ho přimáčkla k zemi a tázavě zavrčela na druhého, který se zmateně nafukoval a čepýřil peří na hrudi. Význam otázky byl jasný.
Kam zmizel její zajatec?