DMD č. 30. pro 30. 4. 2019. Téma: Rozděl (se) a panuj

Podivně nesourodá skupinka tiše postojí okolo prostého hrobu na okraji lesa.
Pak se Běla a dvojice liškomágů vrátí k domu.
Bývalá černokněžníkova družina se rozpačitě drží opodál.
Běla zaváhá nad střepy z rozbitého vejce: „Co s tím?“
Evžen se pousměje: „Posbírat. Magie vyprchala. Za ty kousky zlata a brilianty si můžeš postavit vilu.“
Běla poslechne.
V náhlém popudu přistoupí k hadím mužům s plnými hrstmi drahocenných úlomků. Každému trochu odsype: „Jste volní.“
„Všichni budete pod naší ochranou. Žádný plaz vám neublíží,“ poděkuje nejstarší, než zmizí.
Běla vybere několik nejkrásnějších drahokamů. Vtiskne je Xénii do dlaně.
„Děkuji ti. Děkuji vám oběma.“

Vlastně mohl holce poděkovat. Kdyby nebudoval štít proti jejímu kouzlu, nikdy by ho nestihl nastavit padajícímu stropu. I tak se cítil, jako podlaha sálu po tancovačce. Pár žeber prasklo.
Nedbaje na zranění došel k místu, kde pod kusy skály leželo jezírko.
Nedbaje na nebezpečí se k němu začal vytrvale propracovávat. Proud tříštivé magie viděl, ale musel se přesvědčit sám.
Našel – maličký úlomek, snad jediný dostatečně velký pro lidské oko.
Vzal ho do ruky. Soustředil se.
Pochopil. Pustil tu cetku na zem. Rozesmál se
Ne na dlouho. Čeká ho další cesta. Nakonec bude pánem krystalu on.
S nikým se dělit nebude.

Ryko Irenu neviděl deset let, od chvíle, kdy ji vypověděl ode dvora.
Simeon už regenta nepotřeboval, ale šedá eminence se mu hodila. Z ťukání Rykovy hole běhal celému Tristu mráz po zádech.
Dnes Trist navštívil král tezarijského města Sharma. Díky Marysině síti špehů Ryko věděl, kdo je králova manželka. Vždycky věděl, že Irena to dotáhne daleko. Už teď se sharmská královna stávala legendou.
Mohl s ní během jejich návštěvy mluvit o samotě, ale neudělal to. Nebyl důvod otevírat staré rány. Jejich cesty se rozdělily už dávno a každý teď panoval ve svém království. Stejně jim nikdy nebylo souzeno být spolu.

Nevím, co to do nich vjelo. Zdálo se, že bude klid, že to s podporou přítele Amundsena udržím v chodu, a teď tohle.
Voldemort se rval se Sauronem, Santer s Otesánkem, Vlk se jim pletl pod nohama ve snaze všechny pokousat, Ježibaba je mlátila lopatou a jen Moriarty se potměšile pochechtával opodál.
Pak ale Ježibaba vytáhla z trouby plech s tím speciálním perníčkem. Všechny podělila a udělala pořádek.
Sauron spravuje vodovod, Voldemort rozbitý nábytek, Santer zametá roztrhané papíry, Otesánek dělá kliky, Vlk si hraje venku na hlídacího psa a Moriarty píše za trest stokrát „Nebudu rozsévat nesváry.“
Otvírám další flašku.

Ještě kousek.
Není to ono. Musím výš.
To je dřina, tohleto. Lehnu si na bok a zkusím natáhnout packy. Nejde to. Málo místa. Znovu vstát a popojít pár kroků. Opatrným šlapáním zjistit půdu pod nohama, ještě abych tak propadla do hlubin, to se vám vždycky tak leknu, to si ani neumíte představit.
Takže znovu. Tady je koleno, tady bok… cože? To teda ne, takhle by to nešlo! To přeháníte, ne? Nacpu se do úzké mezírky a znovu se pořádně zavrtím.
Pěkně se rozdělte a udělejte mi místo! Tady jsem pánem já!

„Rozálie,“ řekne rozespale domácí, „zas musíš ležet napříč postele?“

Uplynul týden a vzrušení v Kunčicích se utišilo. Jen Ivanovu otci, významnému dělnickému předákovi, se všichni vyhýbali.
Andule zmizely kruhy pod očima a Bulhar jí věnoval velký koš raných meruněk.
„Uděláme koláč,“ navrhla nadšeně Libuška a ujala se velení. Andula směla pomáhat, kluky k pečení nepustila.
Moučník se povedl přenáramně. Na ochutnávku pozvali i Bulhara. Libuška velkým nožem krájela voňavé kousky, pro které se natahovaly lačné ruce. Poctivě podělila všechny.
„Kdo te vaši partyji vlastně veli?“ zeptal se Bulhar zvědavě.
„Včil asi Libuška, bo umi fajny kolač,“ usoudil s plnou pusou Jožka. Pak se zeptal: „Eště cosyk zbylo?“
Byly prázdniny.

Woolův sirotčinec, Londýn, 1930

„Proč si přejete adoptovat dítě, pane - “
„Brumbál.“
„Profesor Brumbál,“ upřesnil Gellert.
„A váš… společník?“
„Gellert Grindelwald, obchodník. Máme velký dům, chceme se trochu rozdělit.“
„Ten hoch je… problémový. Jste si jisti…“
Dvojí rozhodné přikývnutí.

„Ahoj Tome,“ usmál se profesor. „Já jsem Albus.“
„Ahoj,“ odpověděl chlapec.
„A tohle je Gellert.“
Velké hnědé oči zatěkaly z jednoho muže na druhého.
„Vy… mě chcete?“
„Ovšem,“ přisvědčil Albus. „Vybrali jsme si tě.“
„Proč… zrovna mě?“
„Protože jsi výjimečný,“ oznámil Gellert.

Vyšli ven.
„A teď, synku,“ pronesl Gellert, „poznáš, jak si žijí králové.“
Čtyřletý Tom Rojvol Raddle nesměle stiskl Albusovu ruku.

Bylo jich tucet, tak si věřili.
Však byli dobře ozbrojení.
"Hele, ale on má nějakou divnou hůl."
"Že by nějakej kouzloš?"
"Ale co, je sám, hezky se rozprostřeme, obklíčíme ho..."
A tak se přiblížili.
On tam v klidu stál.
Všimnout si jich musel.
Ale nereagoval.
Alespoň ne viditelně.
"Ha, naval všechno cenný co máš, a možná tě necháme žít!"
"Vy mne? Otázka zní, jestli nechám žít já vás!"
"Co ses pomát, bambulo! Jsi sám a nás je tu tucet!"
Osamělý cosi zamnul v ruce.
Náhle se zhmotnilo šest různých démonů, kteří se ihned vrhli do díla.
"Theurg, není nikdy sám!"

Karel Vrbenský přecedí kafe přes filtr a povzdechne si. Před prací s obětmi otřesných zločinů utekl na kriminálku, ale vracela se jako bumerang.
Jedno po druhém. Soustředit se na pátrání.
Jak Aleksandr Kosturak našel tu laboratoř? To tady nezjistí. Návrat k profilu po návratu do Prahy.
Co nejvíce detailů laboratoře a členů Milice. Důkladně prohlédnutí vzpomínek Tabithy Wells. Tohle za něj nikdo neudělá.
Pokud ho Tabitha pustí do hlubších hladin vědomí, zjistí modus operandi únosců. Pokud.
Pokud ano, zjistí, kam ji Kosturak vzal.
Nepustí ho.
První informace je příliš důležitá. Druhou musí oželet.
Odlevituje kafe ven a zapálí si potřetí.

Každý z nás si nesl jizvy na duši, které bylo třeba postupně zahladit, pokud to bylo možné. Nebo se s nimi naučit žít.

S každým dalším krmením nám to docházelo víc. Oba jsme měli v nitru démony, se kterými jsme se museli poprat. Ale nebyli jsme na ně sami. Byť jsme stále byli dva na stejný počet hrůz, díky společnému sdílení se zdálo, jako by bolest z nich byla poloviční.

Postupně jsme se zase stávali pány svých životů. Museli jsme si opět projít výběrovým řízením, abychom obhájili pozice u Lovců.

Společně jsme loňský rok zvládli.
Společně vždy vše zvládneme.
Společně!