DMD č. 30. pro 30. 4. 2019. Téma: Rozděl (se) a panuj

Jsem jedno a jsem zároveň dvojí. Veřejné i tajné. Vítající i bránící. Milující a snad i milované. Od mého vzniku jsem tu bylo pro svůj lid. Ať jste mnou procházeli v běžném světě, či měli možnost nahlédnout pod závoje tajemství a bylo vám zpřístupněno tajemné město, vždy šlo o mne.

Svůj lid hodlám bránit a vždy se budou moci spolehnout na mé ochranitelské zdi. Protože bez nich bych bylo pustou nehostinnou zemí. Musím se o své lidi starat. A právě od toho mám jeho. Vládce nad pořádkem. Ochranitele nevinných. Nesmrtelného muže, kterému však zůstala duše smrtelníka.

Vypravěče. Pána města Rokycany.

Tabitha shodila batoh. Protáhla se. Spokojeně rozhlédla. Další vrch dobyt. Dole kousek pod hřebenem zahlédne jezero a dostane nápad.
Tabitha je prázdnota a rozumí si se zrcadly. Načrtne kouzlo na vodní hladinu a čeká.
Aleksandr je rozcuchaný a mžourá. "Jsou tři ráno," zasténá místo pozdravu.
"Podívej," odpoví Tabitha a natočí kapesní zrcátko k horám.
"Taky jsem kdysi chodil," zívne Aleksandr.
"Chtěla jsem vědět, jestli jsi v pořádku. Vyslýchala mě policie. Řekla jsem jim všechno, jen ne o tobě. Nechali mě být. Prý toho na tebe mají dost."
Aleksandr mlčí.
"Je mi to jedno," dodá Tabitha. "Díky tobě žiji. Dlužím ti."

Mlčky dojedli polévku. Hagrid s nervózními pohledy na lomozící dveře, Olympa úplně klidně. Rozvážně vstala, přinesla pekáč a odklopila poklici. Nad stůl se vznesl oblak omamné vůně pečeného masa a koření. Vytáhla hůlku a voňavý opar na ni namotala jako cukrovou vatu. Jediným mávnutím pak klubko poslala směrem, kterým Hagrid nepřestával nešťastně zírat. Obláček se změnil v úzkou stužku a zmizel v klíčové dírce.
Potom začala dělit pečeni na pět dílů a servírovat na pět talířů.
Najednou se udělalo ticho. Dveře se pomalu otevřely.
Máma se spokojeně usmála, a táta ulehčeně vydechl. „Teda holka, umíš. Seš vopravdová královna týdle rodiny.“

Oslava narozenin nakonec vyšla. Caesovi s Quintillem trvalo dlouho než si promluvili. Longina měla důležitý dialog s Eprií ze kterého vyšly jako pár. Nastala hra na schovávanou. Jediný, kdo žádal o ruku, byl Sekundus, ale byl Eprií odmítnut. Rozhodl se vloudit do přízně Herenie. Však dvanáct let, to o bude za chvíli dospělá a i když není tam pěkná jako její starší sestra v honbě za trůnem to bylo podružné…
Někteří vycítili a pochopili oč se princ snaží. Epria mu zkoušela vyhrožovat (i když sama neměla žádné řešení).
„Jsme rozdělení.“
„Ale panovat bude kdo?“
Heren s Minim k sobě vzhlédli.

„To není naše,“ řekne dcera, když ve vyrabovaném obchodě vyloví zpod regálu láhev.
„Ta už nepatří nikomu, drahoušku!“

„Je mrtvá?“ chvějí se víčka s rampouchy na řasách.
„Už nic neví, drobečku, a kabát nepotřebuje. My ano!“

Co může hořet, přiloženo. Vesnice vypálena, nashromážděné stráveno, neseli, co sklízeli.

„Nedojdeme tam, tatínku,“ kouří ji od úst, „pojďme umřít.“

Cesta lemována zmrzlými těly. Jsou to sirény, nebo záchranné tyče horských cest?
I na dálku ucítil teplo. Ještě žila, když prořízl břicho.
„Pojď se rychle zahřát,“ pobízí stín za sebou. „Sem dej ruce!“

Opanován vůlí žít, postupně, krůček po krůčku, opouští cestu zpět; vpřed.

„Pán se za nás vydal do krajnosti, aby pronikl do našich srdcí…“
Shlédne.
Šediny Starého, čtyři oči Dudové, rez Necky, šátek Chromajzlové, pleš Kudrny, dětská hlavička u prsu Břicháčkové…
Má skoro plný kostel!
Odloží poznámky.
„Když chcete zorganizovat akcičku, nestačí mít nápad. Musíte se zakousnout do práce, strhnout ostatní. Když chcete někomu něco říci, vyslechněte ho. Když se zlobíte, představte si, že křičíte sám na sebe. Když chcete vyhrát v Sazce, dávejte žebrákům. Nevyhrajete, ale opanujete svůj život. Sloužíme-li, vytrháváme se z otroctví sobě.“
„Jestli jsem vás pochopil,“ řekne mu po mši Tomáš, „je to jak ve fotbale. Nedáš, dostaneš!“

„S tou závorkou to dost sedí na Mesiáše,“ soudí Thea.
„Bez ní na Machiavelliho,“ dí Sikar.
„Já se rád rozdělím,“ vysvětluje Apolo, „ale když táta rozděluje práci, nechci být první na ráně!“
„Bu bác!“ upřesní Viktorka.
„Čím víc jsem se dělila,“ praví Taura zamyšleně, „tím více musím rozdělovat pozornost…“
„Nikomu neubyla,“ rozhlédne se Linkva, „dle zákona zachování dobré energie ti s každým dalším dítětem pomáháme!“
„Jsi nejlepší máma na světě!“ ví armáda.
„A nejkrásnější,“ je zase trochu mimo zasněný Filcin.

„Už nás moc nepotřebují,“ vzdychne mu v náručí pod peřinou.
„Mamííí, mamííí,“ budí se Viktorka ze zlého snu.
Matka vstane.

James jen těžko zadržoval slzy, když viděl své bratry a sestry v boji na život a na smrt. Nikdo nezůstal ušetřen, platilo tady jenom kruté "buď, a nebo". S námi, nebo proti nám. Sledoval smutné a prázdné oči lidí, kteří se k němu obraceli v poslední zoufalé naději na pomoc. Nechápal, co obrátilo bratra proti bratru, tak najednou. Vždyť rolníci a pastevci se vzájemně potřebovali. A stačilo slovo bělocha o nadřazenosti...
Otevřel jim dveře i náruč. Lhal, podplácel a sám se chopil zbraně, aby je bránil, i když nebyli jeho kmenem.
Protože to hrdinové dělají. A War Machine byl hrdina.

Jsem z toho na nervy, Machu, řekla Šebestová, takových věcí zařídit, pozvánky, dort, dary, šaty, kytky, kapelu, je to šílený, to bych se musela rozkrájet, abych všechno stihla, a Mach zvedl oči od Final Fantasy IX a povídal, krájet se nemusíš, můžeš se rozdělit, máme přece sluchátko, takže se Šebestová rozdělila, všechno zařídila, a večer se deset Šebestových sešlo v kavárně, načež Šebestová řekla, holky, je to v pořádku, abychom my všude lítaly, zatímco Mach sedí doma?, a ostatním Šebestovým připadalo, že to v pořádku není, takže nakráčely k Machovi a řekly, tak poslouchej, Machu!, a pak všechno chodilo jinak.

Ono se řekne: hloubkový průzkum nitra hmoty. Elektrony vstřelíte do materiálu jen několik mikrometrů. To není ani na kočičí chlup hluboko. Nuuuudáááá!!!!

Ionty galia nebo xenonu jsou jiní borci. Těžká jízda či tanková brigáda oproti obyčejným pěšákům. Co jim chybí na rychlosti, vynahrazují si množstvím a razancí.

Na zteč! Hradby se zachvějí a zbortí. Vzorky se rozestupují jako vlny Rudého moře. Nepotřebné mizí jako mávnutím kouzelného proutku a v hlubinách materiálu rostou z vůle Velkého stavitele miniaturní podzemní katedrály. Sloupy, hlavice, trámy. Namáhané, ohýbané, drcené, natáčené při velkolepé zkáze. Poznání, o kterém se ani nesnilo.

Iontové svazky opanovaly skenovací mikroskopii.