DMD č. 30. pro 30. 4. 2019. Téma: Rozděl (se) a panuj

Sotva se hrdinové shodli na tom, že nejpravděpodobnějším vysvětlením Thanosova plánu je jeho naprosté neporozumění principu reprodukce, ozval se budík a bylo po legraci. Znamenalo to totiž, že duben končí a že oba návštěvníci se budou moci vrátit do svých dimenzí, což Edvin nijak neoddaloval. Rozdělil se s nimi o zbývající sušenky od bohyně chaosu, aby neodešli s prázdnou, a jal se otevírati pestrobarevné portály do jejich domovských časů a prostorů.
Jakmile v nich zmizeli, stal se opět především velitelem téhle malé planární kocábky a šel si cvičně vydat pár rozkazů, aby zjistil, jestli na to posádka náhodou nestihla zapomenout.

Ve škvírách kamenné mohyly rostl mech. Maličký hnědý ptáček poskakoval po zelených polštářcích a štěbetal. Šustící bukové listí prozradilo kroky. Ptáček roztáhl křidélka a nebylo ho.
Kněz vzhlédl k nebesům. Paprsek slunce pronikl skrz větve stromů a pozlatil jeho tvář, pohladil korálky růžence v sepjatých dlaních.
Kněz se modlil a kráčel k mohyle připomínající skon velikého muže. Tajemství utrpení Kristova, pozvedalo mysl plnou vyslechnutých slov. Každé z nich, které rozechvívalo srdce i duši, svěřoval Tomu, který vládne nade vším. Tomu, který jednou rozdělí ovce od vlků.

Tak jsem se rozdělila.

Ono to tak totiž bylo napsáno v knížce.
V té, kterou mi dali, když jsem se zrodila.
Ona vlastně spadla z nebe...

Proč bych tomu měla věřit?
Nevím, jestli tomu věřím.
Dělám to, protože nic jiného neexistuje.
Pouze Čas, Prostor a Knížka.

Bylo tam napsáno Rozděl se.
A já se rozdělila...
Nebylo tam ještě něco?... Hum...
A jo, prý A panuj.
Ale čemu?... Tu je jenom Čas, Prostor a Knížka...

Tak jsem se rozdělila znovu.
Najednou smě byli čtyři.Tři se chytli za ruce.
Čtvrtá kolem toho začala panovat. Byla to sranda!

Budeme si říkat Vodík!

Hodina čtyřiadvacátá začíná svůj běh odbíjením porouchaných kukaček. Jasný zvuk se nese ztichlými sbírkami až ke kabinetu. Daniela von Draka však nevzbudí. Ani Vraspír nezdvihne hlavu skloněnou na prsa.
Sově pálené spadne pírko. Stěží slyšitelné zašustění prozradí náhlou absenci zvuku.
V kontrastu k předchozímu reji se ticho rozlézá do všech koutů. Nenechavými prstíky šátrá v nejmenších škvírkách. Opatrně a po špetkách sype každému z tvorů krásný sen. Kostlivci nemohou snít, a tak jim ticho dává závoje pavučin.

Svrchovaný vládce tajuplného království sní svůj sen. Ticho vládne za něj. A ráno, ráno se s ním o trošku toho panování rádo rozdělí.

Lámání kopí, troubení rohů, skřípění zubů, barritus a nářek raněných, to vše už bylo minulostí.
Zbylo krákání vran, pláč otroků a vítr v potrhaných praporech.
Dvojité obležení bylo u konce.
Směrem k Caesarovu táboru se blížili keltští králové.
Každého z králů vedli za dlouhé vlasy římští vojáci.
Začalo být slyšet broušení čepelí.
Jednoho krále po druhém srazili římští vojáci na kolena před Caesarem obklopeným svými vojevůdci.
A pak bylo ticho.
Caesar se zvedl, charakteristický šarlatový plášť se dotkl blátivé země.
Přišel k jednomu z králů a vztáhl k němu ruku.
Král ji přijal a Caesar prolomil ticho.
"Setrvej přítelem Říma."

Zídka obkružující chrámovou zahradu potřebovala opravit. Beranovy prsty svrběly touhou po práci s kamenem.
Na to byl snadný lék.
Kameny k němu mluvily, tak trochu odjakživa. Věděl, který se bude hodit do které díry, ještě než ho vzal do ruky.
Práce na pár dnů.
V kapse stále valounek zlata, ale teď prázdný, vyčištěný od magie. Křemen si o ni řekl a pohltil ji.
Na to přišel Badatel.
-Kdybych olemoval cesty křemenem...
-Stejně potřebují spravit. Najdu ten správný křemen...
-A já ho usadím na to pravé místo.
Potřásli by si rukama, ale obě zrovna používal Beran.
Na tom nezáleží.
Jsou tým.

"Bratři, přišla naše chvíle. Nastal čas oprostit se od obyčejného života. Jsou nás tisíce, miliony, prežíváme stovky let. Jsme prakticky nesmrtelní. A navíc...krásně zelení!
Takže až řeknu teď, pučíme!!!! Dokud nás nebude tolik, že zaplavíme celou tuhle masu vody a potom i potoky, řeky, moře a nakonec ovládneme celý oceán! Takže teeeeeeeeeeď!"

Malá tůňka upustila dvě bubliny.

Zatímco Nezmar zelený pobízel své bratry, v jeho rameni docházelo k malému povstání řas rodu Zoochlorella:"... vždyť jsou zelení jen díky nám, sestry! Takže kdo jiný by měl ovládnout celý tento ohromný organismus...."

...

K tůňce se přiloudala kráva a všechnu vody vypila.

„Tak jsem zpátky ze školení progresivního managementu a teď to tu bude lítat,“ hlásí Líba už od dveří halasně. „Začneme s rozděl a panuj. Čeká nás besídka pro předškoláčky, tak si pěkně rozdělíme úkoly ohledně výzdoby a organizace.“
„Nevadí, že jsme už výzdobu nachystaly, cos tu nebyla?“ ozve se Jana. „A šerpy nám slíbila ušít maminka od Vendulky.“
„Jo a pan Bouzek slíbil půjčit skákací hrad a občerstvení už mají v kuchyni vymyšlené,“ přidá se Rebeka.
„Sakra, ženské,“ ušklíbne se Líba. „Musíte být tak výkonné? Jak si pak mám připadat jako progresivní manager. Tak co kdybyste mi alespoň udělaly kafe?“

Jolinda sledovala, ako Pejo chrúme koláč. Keď nerobil grimasy, vyzeral celkom normálne. Musela uznať, že blázna vedel zahrať dokonale.
„Ako môžeš vedieť, že ťa neprezradím?“ nadhodila.
„Kvôli tomu koláču. Viem, že máš dosť cesta, aby si spravila jeden pre seba. Viac nie, to by si šafár všimol. Ak si schopná obetovať pre mňa vlastné raňajky...“ pokrčil plecami a vtisol jej do ruky druhú polovicu koláča. „Sme v tom spolu.“
Jolinda si vždy myslela, že opanovať srdce muža môže len pomocou úsmevov a krásnych šiat. Nikdy ju nenapadlo, že môže stačiť aj koláč.
No nebola si istá, kto koho vlastne opanoval.

Úsvit odhalil v plném světle noční běsnění. Padlé odevzdali moři ještě před svítáním. Kamarádi. Druzi ve zbrani. Nepřátelé. Všichni si byli před smrtí rovni. Písek nasáklý krví. Polámaná ráhna. Kolébaly se vedle sebe v mírném vánku. Raněné. Znavené. Tepání seker však vlévalo život. Zalátat plachty. Zacelit rány. Frances pozorovala hemžení. Uspokojení skryté pod kůží. Obhájila své místo kapitána. Bude-li jim moře nakloněno, dopraví Nemesis do přísavu. Pak každý dostane díl, který mu po právu náleží. Za odvahu. Krev. Pot. Za práci. Za vítězství. Ani poslední plavčík nebude ošizen. Propijí ho. Prohýří. Nebo koupí dětem boty. Když jim štěstí bude přát.