DMD č. 30. pro 30. 4. 2019. Téma: Rozděl (se) a panuj

“Vplavo hleď! Notak! Ty, sedni! Snes vajíčko, teď. Chci vajíčko!”
Slepice na dvorku se líně přehrabovaly hlínou, ani nezobly. Malý Henry zlostně dupl nožičkou.
“Zlatíčko, co to má znamenat? Co to provádíš? A kam zmizel ovesný koláč?”
“Maminkoooo, neposlouchajííí,” natahoval klouček.
“Proč by měly, truhlíčku, jsou to slepičky.”
“Ale stlejda povídal ‘lozděl se a panuj’. Lozdělil jsem se a slepičky nic.”
Catherine se málem rozesmála.
“Chudák koláč. Budeme muset panu Allenovi vysvětlit, že na politiku a staré vojevůdce je možná trochu brzy.”
“Ale slepičky!” ohlížel se Henry, když ho nesla zpátky do kuchyně.
“Slepičky si budou panovat samy, ty Římane.”

"Víš, já se vždycky řídím podle toho přísloví 'Rozděl se a padej'", vysvětloval Noby Tračníkovi. "To funguje tak, že seš dycky první na místě, určíš se jako rozdělovač a zmizneš dřív, než si vostatní všimnou, že sis vzal největší část."
"Mám pocit, že jsem to slyšel jinak, ale tohle určitě dává větší smysl."
"No že jo?"

***

"Bylo moudré určit desátníka Nóblhócha jako toho, kdo rozdělí koblihy, které jsme dostali za odměnu za dobrou práci, pane?"
"Rozděluji a panuj, kapitáne. Noby si myslí, že toho víc není, vezme si z toho díl pro sebe a když zmizne, vytáhnu zbytek pro ostatní."

V bílé magii existuje něco, co by se dalo označit za pravý opak viteálů.
Je to magický akt existující na tak silných a dávných základech, že jsou ho schopni nevědomky provést a cítit i mudlové.
I tento rituál začíná krví, ale místo aby život bral, nový život dává.
Nedělí duši, ale srdce.

Podívejte, zrovna dnes se odehrává v Doupěti.
Molly Weasleyová, sestra, manželka a matka šesti dětí se chystá znovu rozdělit své srdce.
Už teď je má na jedenáct dílů a za chvíli přijde na svět ten dvanáctý, který se bude jmenovat Ginny.
Její velká rodina. A ona jí vládne.

Stíny se prodlužovaly, jak se slunce blížilo k obzoru. Sirius se opřel o okenní rám a zamyšleně pozoroval krajinu.
„Nechce se mi odjíždět,“ přerušil ticho po chvíli.
„To říkáš každej rok,“ pousmál se Remus, ale přestal s balením věcí a přešel k oknu taky.
„A každej rok je to pravda.“ Všude vládl nezvyklý klid. Hezky se na to dívalo.
„Dáš si čokoládu?“
„Čokoláda, řešení všech problémů,“ ušklíbl se Sirius.
„A ne, snad?“ opáčil Remus. Naposled se podíval ven. „Taky mi to tu bude chybět.“
Dole na nádvoří se začaly ozývat hlasy.
Zůstali u okna. Jenom o chvilku, malinkou chvilinku dýl.

Drahý Sporotoči,

byl jsem požádán, abych Ti byl nápomocen při plnění Tvého úkolu. Plně s Tebou soucítím, neboť narychlo přebírat pacientku po trvale indisponované pokušitelce není lehké. Pro mě je to o to horší, že ona selhavší pokušitelka byla má vlastní neteř. Ale doufám, že se poučíš z jejích chyb.
Zásada první: Nesnaž se ukousnout si příliš velké sousto. Vrážet klíny musíš hlavně kolem své pacientky, je velmi vhodné co nejvíce ji separovat od Nepřítele.
Vlastní sílu drž v neustálé jednotě.
Pokud se mé rady budeš držet, staneš se i Ty jednoho dne zkušeným ďáblem.

Líbá Tě Tvůj konzultant Zmarchrob

Čert měl s bábou jedno pole,
ona chytře určí role.
Že rozumem selským vládne,
smíchy koncem roku mládne.
Čert přistoupit nelení,
na "královské dělení".
Bába klasy podle plánu,
ďábel mlátí prázdnou slámu.
Napřesrok chce horní půli,
ona mu to činí k vůli.
Bába kopce brambor získá
a čert na suchou nať píská.
Vrch i spodek? Prosím, čerte,
já si nechám jenom střed,
zasadili kukuřici,
do třetice na lep sed.
Pro účely dětské knížky autor příběh zkrátil,
pohádkový čert se naštval a do pekla vrátil.
Skutečnost je ale jiná, bábu poslal k čertu
a na poli zasel řepku z peněz Agrofertu.

Viching uraženě praštil o zem důstojností svého úřadu. Berla mu vyletěla z ruky a on hněvivě hrozil pěstí k těm, které před chvílí nazval neznabohy. Metudovi žáci se však urazit nenechali a se Švábem vyrazili dveře. Doslova.
Ten oprášiv se vyrazil k Římu žalovat. Sice se domohl slyšení, ale úřad moravského biskupa mu nikdo nevrátil. Místo v Nitře s úšklebkem odmítl. To by šel z bláta do louže.
Něčeho ovšem uražený benediktin docílil. Po smrti Metuda jeho pomluvy vyslyšel biskup Gorazd. Ten slovanskou liturgii zakázal a vrazil klín mezi Velehrad a Nitru. A tak nakonec zlomily se oba pruty Svatoplukovy.

Opět usedám s brkem k pulpitu.
Ach ano, psaní, to je to jediné, co mi činí radost. Pochopitelně až po mé báječné Mariettě, a našich dětech.
Život na tomto statku mi nesvědčí. Jsem zvyklý na život ve městě. Tam, kde jsou mocní. V jejich kruzích jsem doma. Díky jejich moci žiji, proudí mými žilami.
Vždyť já pomáhal budovat stát! Ten krásný stát, Florencii.
Jak nádherné to bylo dílo, když jsme válčili, dělili a panovali.
Nyní jsem ale v nemilosti a tak čekám zde, na obyčejném venkově, než se opět naskytne příležitost pro mé kvality.
Tak se tedy dáme do díla...

Velké drama se dnes odehrálo na posledním závodě v běhu na 3000 metrů!

Všechno už vypadalo na triumfální vítězství ještěrčího sprintera, když v tom se těsně před cílem zakousla do závodníkova ocasu plazící se zmije, která teprve dokončovala své první kolo.

Zdánlivě naprosto beznadějnou situaci zachránil ještěrčí sprinter pohotovým odhozením zátěže ve formě zmije i ocasu. Náhlá ztráta hmotnosti zajistila jen těsné vítězství nad liščím soupeřem.

Na konci závodu byla zmije přizvána k podání vysvětlení incidentu.

„Víte, přišla za mnou vypočítavá liška s tím, že bychom si jako predátoři měli pomáhat, a sledovat vítězství plaza se mi tedy fakt nechtělo!“

Obdržela stůl z poctivého dubového dřeva, inkoust, razítka, účetní knihu. Výhled na dvůr se stébly trávy. Dokonalý pracovní prostor. Zaměstnance, kteří se třásli před pohledem jejích zelených očí. Poprvé v životě byla ve svém živlu. Měla pré.
„Madam Dvorak, pan ředitel,“ oznámil jí nesměle pomocný účetní.
Otto Werner vešel s květinou. „Dobré poledne, Beatrix!“
Nelíbilo se jí, že ji oslovuje křestním jménem. Také neměla vázu ani čas starat se o kytice. „Dobré poledne. Posaďte se, dejte si rozinku.“
Poněkud zaskočen usedl dle pokynů, zcela zapomínaje, že je ve vlastním podniku. Tady teď panovala Madam Dvorak. A pro hosty měla rozinky.