Prokletý sníh

„Když je to odstáté, stačí takhle zatřepat s tou lahvičkou… ne, nemíchej to, až úplně nerozmačkáš to listí! Pak přefiltruješ přes pláténko a máš elixír, který ti každý měsíc pomůže od křečí,“ vysvětlovala Dania, konkubína Nevaina otce.
Nevaia sledovala zelenou tekutinu, skapávající do nové lahvičky.
„Proč se tím zabýváš? Otec se o tebe vždycky postará, nemusíš pracovat.“
Dania se zasmála. „Copak ty neděláš některé věci, protože tě to baví? Kromě toho, líbí se mi moc.“
„Jakou moc může mít konkubína?“
„Takovou, jakou má jedna žena, pěstující ty správně rostliny, která ví, kdy je má zamíchat a kdy stačí trochu zatřepat.“

„Vaše Výsosti, neměla byste dělat takovou práci…“ přešlápla nervózně nová služebná, která měla na starosti zahradu.
Nevaia s úsměvem vzhlédla od záhonu. „Královnino zákoutí je moje pýcha a radost. Bez mého výslovného svolení tu nikdo nesmí ani vytrhnout plevel. Starám se o ni jen já sama.“
Služebná střelila očima k budovám, jako by se bála, že se vynoří král a dá ji zmrskat.
„Můžete zalít tulipány,“ slitovala se nad ní Nevaia.
Žena vyrazila pro konev. Nevaia se opatrně rozhlédla, utrhla nejbližší rostlinu a schovala ji do kapsy.
Donutili ji provdat se za krále, ale dát tomu monstru potomka ji nedonutí.

Byla tím nejkrásnějším stvořením na světě.
Pohybovala se jako labuť a v jejích hnědých očích by se člověk utopil. Naslouchala všem jeho steskům, utíkal k ní, když bylo nejhůř, svěřoval jí každé trápení, znala jeho duši. Jí jediné věřil, že ho nezradí, u dvora plného nebezpečných intrik představovala jeho klidný přístav. Matka ho škádlívala, že je jeho jedinou láskou.
„Vrátíš se na pláně,“ zašeptal Fanred klisně a zapletl prsty do její hřívy. „Kdoví, co by se s tebou stalo, kdybys šla se mnou do armády. Byla jsi moje jediná bezpečná známost tolik let, teď se musím postarat já o tebe.“

„Spustit kotvu!“ zahulákal lodník.
Nevaia se lačně nahýbala před zábradlí a sledovala přístav. Do hlavního města je čekala ještě dlouhá cesta po souši, ale pořád kratší, než kdyby po zemi cestovali už ze svých panství na jižním pobřeží. Potrvá jen pár dní a pak konečně budou u dvora.
Co ji tam čeká? Bude i mezi dvorními dámami považovaná za krásku jako doma? Najde si tam manžela, jak si slibovali její rodiče? Král měl dva syny a synovce ve vhodném věku, třeba se jí povede spustit pomyslnou kotvu v paláci!
Ať se stane cokoliv, hodlala dostát své pověsti pýchy jižního pobřeží.

Měl sucho v ústech, hlava ho bolela a jen stěží si vzpomínal na předchozí noc. Společně s ostatními mladými branci se mu podařilo utéct z pevnosti do místní hospody, víno teklo proudem…
Když se dotknul boku, na prstech mu zůstala krev. Ano, došlo na rvačku, někdo vytáhl nůž… Pokud si pamatoval, nikdo nebyl vážně zraněný, ale branci prohráli.
Ta vzpomínka ho naplnila nepříčetným vztekem. On neprohrával. Ani se staršími a zkušenějšími, proti přesile, nikdy. Talent, říkali tomu někteří. Temnota, tak to nazýval velitel.
Už nikdy nebudu pít.
Muž, který si o mnoho let později říkal Laivo, tento slib nikdy neporušil.

V Mailiných očích byl Briwal vždy pevným bodem. Zbavil království tyrana, dovedl je do nového věku a Maile nahradil bratra. Jejich neotřesitelný, nezastavitelný král.
Až do dne, kdy stál nad kolébkou s novorozenou dcerkou a zároveň tím jediným, co mu zbylo po jeho ženě. Kolik toho s královnou ztratil? Blízkou přítelkyni, záruku významného spojenectví, naději na mužského dědice a tím i na stabilizaci situace v království.
Briwal k Maile vzhlédl, oči plné neprolitých slz.
„Co mám teď dělat?“ Zněl jako malý, ztracený kluk.
Za celá léta prožitá na dvoře krutého krále Maila nikdy nezažila takový strach, jako v tu chvíli.

„Pozvání na hostinu u paní Lytty,“ prohlásil král Hanbet znechuceně.
Princ Briwal se nedivil. Paní Lytta měla dvě ovdovělé sestry, čtyři dcery a sedm neteří. Kdo mohl, posílal za sebe manželku nebo dceru, ale král dcery neměl a královnu nikam nepouštěl samotnou.
Briwal si je představil, ženy nejvýznamnějších velmožů, které viděly, kdo jejich manžely navštěvuje, slýchaly jejich nářky, věděly, kdy a kam odjíždí…
Větší koncentraci lidí, zasvěcených do tajemství ollienské šlechty by těžko hledal, a dávno zjistil, že kolem sečtělého, tichého prince si ledaskdo nedává pozor na jazyk.
„Jestli chceš,“ řekl otci s předstíranou neochotou, „tak tam půjdu místo tebe.“

Briwal, novopečený král Ollienu, se s povzdechem zadíval na hromádku hustě popsaných svitků. Neochotně rozvinul první ze seznamů.
Darel ze Soutoků, zvaný Kladivo. Člen družiny Supů. Obvinění: vražda… znásilnění tří počestných žen… vyrabování čtyř domů...
Briwalovi se zatočil hlava, když si uvědomil, že se zločiny týkají jenom Ollienu. O tom, co se dělo v dobyté Slienně, nepadlo ani slovo.
To by se mi seznamy obžalovaných ani nevešly na stůl, pomyslel si.
„Tady jsem připravil rozkazy,“ přisunul mu rádce další svitky. „Jsou tam různé tresty – poprava, vyhnanství, pokuty. Stačí doplnit příslušná jména.“
Briwal vzal do ruky brk. Nastal čas vyrovnat účty.