Prokletý sníh

Další den Gormlaith našla Coranna v lese, jak odsekává větve z malé soušky s takovou zuřivostí, až třísky létaly široko daleko.
„Ten nebohý smrček za nic nemůže,“ prohlásila na úvod a když překvapeně zvedl hlavu, mrkla na něj ve snaze odlehčit náladu.
„Já taky ne a nikomu to nevadí,“ zavrčel. „Přijde zima, Běsi znovu zaútočí a pak jim nedostatek důkazů přestane vadit.“
„Coranne…“
„Přiznej si to, Gormlaith, jsem mrtvý muž.“
Vždycky Coranna považovala za svou rodinu, koneckonců byla kdysi vdaná za jeho strýce. Teď už mrkala proto, aby zahnala slzy.
Corann to neviděl, dál pokračoval v zuřivém sekání do větví.

Corann se pomalým krokem blížil k trůnu. Král sledoval svého bratra přimhouřenýma očima. Netrpělivě bubnoval prsty a bezmyšlenkovitě si navlhčil jazykem rty. Gormlaith to připomnělo motýly, kteří se nemohli dočkat, až smočí sosáky ve sladkém nektaru. Na loukách, kam chodila sbírat byliny, se jich na jaře vždycky třepetala spousta. Tvářili se jako krásná, něžná stvoření, ale ve skutečnosti květiny vysávali.
Gormlaith motýly neměla ráda.
Corann stanul před trůnem a ztěžka polkl. I když jeho výrazy se kvůli jizvám četly hůř, Gormlaith nepochybovala, že Corann ví, co ho čeká. Dal si ruce za záda a zvedl hlavu.
„Tak mluv,“ vyzval krále.

Gormlaith, Nejvyšší ranhojička království Deabart, bezmocně zatínala ruce v pěst.
„Přece tomu nevěříš! Corann a spojenec Běsů! Vždyť je to hloupost!“
„Je jediný, kdo přežil jejich útok,“ odvětil král Aodhan. „A pak smrt toho statkáře… Nemohu přehlížet důkazy.“
„Jaké důkazy?“ rozhodila Gormlaith rukama. „Celá tahle domněnka stojí na vodě. Celá země se Běsů bojí, teď by jim královský dvůr měl ukázat jednotu a sílu, ne se začít rozpadat zevnitř.“
„Už jsem se rozhodl,“ přerušil ji tvrdě. „Odeberu Corannovi titul prince.“
Gormlaith bezmyšlenkovitě stiskla váček na krku, symbol jejího postavení. Jestli jsme se zatím báli, právě přišel čas panikařit, pomyslela si.