DMD č. 6. pro 6. 4. 2020. Téma: Dobrá rada od špatného rádce

A zíral a zíral a zíral. Vůbec netušil, o čem ta osoba hovoří. Naposledy byl v Mottském lese a testoval s Křovákem munici. Nebo ne? Znovu se kolem sebe rozhlédl, ale nic z toho, co právě slyšel, mu nejen nic nepřipomnělo, ale ani mu to nic neříkalo.
"No každopádně, když jsi se teď už probral, zřejmě pro tebe konečně přijdou."
"Kdo?" zeptal se Šumař.
"No přeci Správci."
"Správci?" pořád nechápal Šumař.
"No jasně. A jestli ti můžu dát radu, tak u toho kulhej," zachechtal se. "To je moje dobrá rada."
"Od špatného rádce, když jsi tady," ozvalo se z rohu.

“Měla by ses s ním rozejít”
Brečela jsem kvůli Petrovi, zvedla jsem překvapeně hlavu a podívala jsem se do očí Ďáblovi. Vypadal jako člověk, ale měl rohy a velká černá křídla s bílými skvrnami.
Polkla jsem knedlík v krku. “Cože?”
“Rozejdi se s ním. Nezaslouží si tě.”
“Tati, nemotej se do mých vztahů.”
Otec vzdychl a sedl si vedle mě na postel.
“Možná kdybys nebyla tak tvrdohlavá, neublížil by ti každej blbec kterýho potkáš.”
Odsedla jsem si od něj.
“Ty zrovna nejseš ten nejlepší vztahový poradce. Nevyhodili tě z nebe?”
“O tomhle už jsme mluvili, stejně si tě Petr nezaslouží.

Martin's face shone in the middle of the drab room, though that was probably just the poor lighting in the granny flat.

"How are you?" Arthur wondered if he should sit down. Maybe he'd look silly on screen if he did.

"I'm fine, good, good, good."

"Three goods! That's-"

"Brilliant?"

"Very nearly! Listen, I'm terrible at giving advice."

"Oh! I wouldn't say..."

"No, but I am. But what I was thinking was, you must miss everyone, living in Liechtenstein."

"Yes?"

"In a castle. With a princess."

"So..."

"You could talk to me. If you wanted!" He shivered.

"That's..."

"Yes?"

"Brilliant."

Pán z Prahy obdržel telefonát uprostřed noci.
„Dej si pozor, kde se ukazuješ s tou svojí divnou americkou rajdou. Prej má kozy nuly, zato nohy aspoň devítky. Moc tím vrchnost nedráždi.“
Přes pyžamo oblékl sako a odjel taxíkem do Valentinské, znepokojený, že Laura bude pryč.
Skutečně ji nenašel, ale Billa ano; už dávno spal. Laura se povalovala všude po pokoji – u rohože šaty svlečené jako hadí kůže, zející korzet, kvůli kterému se Bill včera nenavečeřel, pohozený u paravánu, na nočním stolku vlhká žíňka ušpiněná od líčidel.
Lehl si k němu.
Dá na radu anonymního hlasu a hned ráno vymění zámky.

“Ještě že tě mám, můj věrný rádce. Bez tebe bych nikdy neodhalil toto hrozivé spiknutí.”
Král shlížel z okna komnaty na nádvoří, kde posluha poctivě drhl zakrvácená prkna popraviště. Na hradbě proti oknu se vyjímalo sedmero čerstvě nabodnutých hlav.
“Přípitek, pane králi?”
“Ale jistě, velmi rád, teď když je dokonáno.”
Král pod dohledem svého rádce vyprázdnil číši. Přešel místnost k psacímu stolu, ale náhle se mu udělalo mdlo. Žaludek se mu zkroutil bolestí a podlomily se mu nohy.
“Proč?” vypravil ze sebe král posledním dechem.
“Ale pane králi,” odpověděl s úsměškem rádce. “Přece jsem vám říkal, abyste nevěřil vůbec nikomu.”

To přece jednou odejde.

Přesně takováhle myšlenka šla hlavou Martinovi cestou domů z práce. Poslední rok ho trápila situace doma. Pět let spolu žili s Lucinkou a už se objevovaly trhliny v jejich společném soužití.

Lucinka dávala jasně najevo, že by raději žila někda u louky a lesa, ale Martin nemohl jen tak odejít z města kvůli z práci.

I kolega v práci mu radil, ať už jí pošle pryč. Martin mu ale na začátku nepopsal situaci úplně přesně a teď už mu to bylo trapné.

Lucinka ho po příchodu přívítala mňouknutím. Martin jí podrbal. Ještě to s ní probere.

„Připravte se, teď budete poslouchat jen své tělo.“
Taky sousedy nad námi, kteří asi hrají bowling.

„Položte se čelem do podložky a odpočívejte.“
Nemám podložku, takže mám právě v oku chuchvalec vlastních vlasů.

„Pokud vám to flexibilita dovolí...“
Nedovolí!

„Dotkněte se prsty na rukou svých pat.“
Kde máš paty a kde máš prsty, ženská? KDE MÁŠ PRSTY?!

„Dýchejte do stehen...“
Nejsem si jistá svými znalostmi anatomie, ale myslím, že takhle dech nefunguje...

„Porovnejte, jak se vaše tělo cítí teď a jak se cítilo na začátku lekce.“
Nemůžu dýchat, vyčistila jsem koberec od vlasů a drobků a chci umřít.

„Namaste.“
Nazdar.

Harry pozval Ginny na večeři celkem třikrát.
Pokaždé strávili večer zábavnou nenucenou konverzací. Jako staří přátelé.
A nic víc.

Nakonec to byl ten nejméně pravděpodobný člověk, kdo Harrymu otevřel oči. Jeho vlastní syn James Sirius, který by jen stěží mohl být nazýván expertem na vztahy. V posledních letech projezdil půlku světa kvůli famfrpálu a když zrovna intenzivně netrénoval, trávil čas bujarými večírky se svými spoluhráči. A přítelkyně měnil častěji než ponožky.

"Tak už se na to prostě vyser, tati," pronesl James nad sklenicí ohnivé whisky.
A Harry si uvědomil, že některé věci už opravdu nezachrání a možná vlastně ani nechce.

,,Logickou úvahou, tohle nemůže fungovat."
,,Ale mlč! K čertu s logikou, s rozumem!"
,,Jen se vztekej. Stejně víš, že mam pravdu. Někde hluboko uvnitř to cítíš."
,,Necítím. Jsem zamilované. Omámené. A bolavé..."
,,Vidíš? Právě proto by to mělo skončit."
,,Au. Už jen s té představy mě bolí..."
,,Co? U srdce? To asi těžko, když jsi Srdce. Nemůžeš bolet sebe samo. Logickou úvahou..."
,,Dej pokoj! Tak mi tedy poraď, co mám dělat?"
,,Vážně chceš moji radu? I když mě pořád okřikuješ, ať mlčím?"
,,A divíš se? Už jsi viděl, aby Srdce poslouchalo Mozek?"

,,Dám ti tedy radu. Rozejdi se s ním."

Sluneční loď se přehoupla přes východní hřebeny a rozsypala po paloučku tisíce zlatorudých světélek. Zatřpytily se v trávě, na popadaném chrastí i třásních navlhlého přehozu pod větvemi.
Z úkrytu se vynořila Elladanova rozcuchaná hlava. Promnul si oči a upřel je kamsi do zamlženého nekonečna.
Stopy. Stébla už se znovu narovnala, ale něčí boty z nich setřely rosu; zbyla jen tmavší místa.
Vedly přímo k němu.
Přímo ke košíku, v kterém na ubrousku ležely tři obložené krajíce se vzkazem: "Pořádně se najezte!"
Elladan pochopil.
"Celeamin!" zavolal výhrůžně do lesa. "Ten třetí chleba namazala má paní matka tobě, poď ho hned sníst!"