Malazské knihy padlých (Steven Erikson)

„Co budete dělat teď, pane?“ otázal se Bugg Tehola, který seděl na trůně.

„Když jsem teď nejmocnější muž říše, jsem v pokušení vydat několik pravidel.“

„Například?“

„Například pravidlo, kdy se v zájmu šetření bude muset každá slepice vyvařit v polévce alespoň třikrát, než ji budeš moci oškubat k další přípravě.“

„Není to příliš despotické?“

„Jsem císař, despotismus se ode mne očekává.“

„Rád bych připomněl, že Žanat bude proti,“ podotkl Bugg.

„Mohl bych ji nechat popravit. Jsem přece císař.“

„Řekl bych, že bude určitě proti,“ zopakoval Bugg. „Dejte si raději slepičí polévku.“

„Je ze slepice?“

„Peří to mělo,“ pokrčil rameny Bugg.

„Použít slepici jako návnadu byl mistrný nápad, pane.“

„Myslel jsem, Buggu, že za tu dobu, co pro mě pracuješ, víš o mé skryté genialitě,“ urovnal si Tehol prostěradlo.

„Skrýváte ji velmi dobře, pane.“

„Jsem i mistr skrývání.“

„Takže Ublala Pung sebere tu slepici a přinese nám ji k přípravě večeře?“

„To je plán, ano, nebo ji rovnou sní,“ odpověděl Tehol. „Buď jak buď, bude mít radost. A já rád dělám lidem radost.“

„Všiml jsem si. Kam vlastně jdete, pane?“ tázal se Bugg Tehola, který šplhal na střechu.

„Lehnout si a ty tady pokliď.“

„Když budu mít čas,“ pokrčil rameny Bugg.

„Karso! Nemůžeš tam vpadnout a všechny je povraždit. Je jich několik stovek a všichni jsou to zkušení bojovníci. Snad ani v tom tvém barbarském mozku nemůže být dost arogance, aby sis myslel, že přežiješ,“ namítala Samar Dev již po několikáté.

„Z tvých úst vychází příliš mnoho zbytečných vět, čarodějko,“ zavrčel Karsa Orlong a přehodil si svůj kamenný meč přes záda.

„Teď jdu bojovat. Až zabiju všechny nepřátele, tak se mnou ulehneš,“ oznámil jí zpříma. „Domluvil jsem.“ Po těchto slovech odešel.

Samar Dev tušila, že to bude přesně tak, jak řekl. Karsa Orlong nikdy neplýtval slovy a své sliby vždy plnil.

Vítr byl studený, ale Kallor ho sotva vnímal.

Viděl jen ji. Stříbrná liška, dítě… žena…stvoření… s mocí, která neměla existovat. Takové věci vždy končily stejně. Říše hořely. Lidé umírali. Věděl, jak to bude pokračovat. Už to viděl… mnohokrát.

„Je čas,“ řekl tiše.

Whiskeyjack neustoupil.

Hlupák.

Kallor zaútočil bez váhání. Znal sílu svého protivníka. Znal i jeho slabost.

Meče řinčely. Krev stříkala.

Vlastně si ho vážil. Ale co je smrt jednoho smrtelníka ve srovnání s během světa?

Jeden život za tisíce. Vždy to tak bylo. Vždy to tak bude.

Ignoroval její výkřik.

Dějiny ho jednou pochopí.

A pokud ne — přežije je.

Mocní se ho báli. Ubozí ho začínali uctívat. Byl krutý a nemilosrdný. Byl zraněný, zmrzačený, roztříštěný, tisíce let se svíjející v neustávajících bolestech.

Byl nekonečně trpělivý. Pomalu splétal nitky, rozvážně budoval síť. Čas pro něho nehrál roli. Věděl, že druhou šanci nemusí dostat.

Někteří z jeho služebníků to nechápali, nebo spíš odmítali chápat. Rhulad, nyní zvaný Císař tisíce smrtí, měl hrát důležitou úlohu. 

Zpomal, chlapče, zašeptal Chromý bůh, sleduje, jak se Rhulad propadá stále hlouběji do víru šílenství.

Potřásl hlavou. Má plán. Pomstí se. Utrpení jednoho mladého ctižádostivce ho přece nemůže svést z cesty. K trpícímu bohu patří trpící lidé.

Rhulad seděl zhroucený na trůnu.

„Kolik šampionů je na programu?“ vydechl tiše a tváří pokrytou mincemi mu projela křeč.

„Pět, můj císaři. Někteří z nich vás jistě zabijí. Nicméně i tak víme, jak to dopadne. Hroby pro ně již máme přichystané.“

„Dobře, chci, aby tam byla Nisall. Musí mě vidět. Musí!“ vykřikl zoufale do ticha trůnního sálu.

„Pošlu pro ni, pane,“ přikyvoval úlisně kancléř.

Náhle se Rhulad propnul jako luk, postavil se a rázným krokem se vydal pryč ze sálu směrem k aréně.

„Nezapomeň dnes zemřít, císaři, a Blouda prosím, ať už nadobro,“ vyprovázel odcházející postavu v myšlenkách Triban Gnol.

Čekal dlouho, čekal trpělivě. Dočkal se! 

Samozřejmě, měl řadu dalších, které ho slepě poslouchaly a obdivovaly. Bezduché loutky. Pohrdal jimi. Tato byla jiná. Jistě, zlomí ji, jako všechny ostatní. Už nebude výjimečná. Jen další epizodní postava ve hře, kterou s nimi potřeboval hrát.

Bidithal se zlověstně usmál. Karsa i Heborik byli pryč, nikdo ji nechránil.

Nejprve vzdorovala, ale rychle se poddala a jen tiše fňukala, když pomalu řezal. 

Musí to být, šeptal. Bohyně netvoří, pouze ničí. Máš být poctěna, že si tě vybrala.

Uvědomoval si, že jeho kroky neřídí Bohyně apokalypsy, ale jiný bůh? Trpící bůh? Ospravedlňovalo by ho to?

Jeho Rytíř řetězů byl nevypočitatelný a bylo nutné ho ovlivňovat prostřednictvím ostatních loutek. Bidithal byl jako loutka dokonalý. Přesně do puntíku plnil to, co Chromý bůh chtěl. A ten ho k tomu ani nemusel postrkovat. Jeho ztráta z rukou Karsy Orlonga ho zabolela. Jedna loutka srazila druhou. To se prostě stává. Kulata ovládal mnohem příměji, do doby, než byl k ničemu. Stačilo přestřihnout provázky. O Tene Baraltu přišel až příliš rychle, dřív než ho využil. Byl čas si najít nové loutky. A věděl, kde.

Z ohně, kam hodil další hrst omamných bylin, se vyhrnul kouř a vyplnil celý prostor stanu.

„Bylo to nečekané,“ řekla Yennefer.
„Vzrušující,“ doplnila Melisandra.
„Místy velice vznešené,“ zdůraznila Galadriel.
„Bylo to k něčemu?“ zeptala se prakticky Minerva.

Všechny čtyři se ohlédly na K´rula, protože pochopily, že mohou moudře promlouvat, jak dlouho chtějí, ale hlavní slovo tu má on.

„Inu… sám jsem nečekal, jaký mišmaš z toho vznikne,“ připustil, načež neodolal a dodal: „Myši mašírují.“

Potěšilo ho (a zároveň trochu zklamalo – miloval vyvádět lidi z míry), že trpělivě čekaly, až bude pokračovat, nepodivovaly se, co blekotá.

„Nemohli jsme doufat, že každé setkání přinese užitek. Myslím ale, že máme dobrou naději, že některé světy se pohnou správným směrem.“

„Takže mušketýr je něco jako hodně dobrej voják, jo?“ ujišťoval se Křovák.
„Přesně tak!“ přisvědčil d'Artagnan hrdě. „Chci chránit krále a Francii. A hlavně… být víc, než jen nikdo.“
„Chlapče, věř mi, bejt nikdo má svý výhody. Nikdo tě neposílá na smrt. Teda… většinou,“ upřesnil v náhlém záchvatu pravdomluvnosti.
„Radši zemřít jako hrdina, než žít nudný život!“
„Hm… já se snažil držet stranou. Křovák, chápeš? Křoví, skrytý. Stejně jsem obvykle skončil v první linii. Asi že mě bavilo si hrát s práskavkama,“ zašklebí se nostalgicky.
„Nebo proto, že křoví v pravou chvíli vyroste a padne, aby ostatní přežili,“ navrhne d'Artagnan.