DMD č. 6. pro 6. 4. 2020. Téma: Dobrá rada od špatného rádce

"Je to debil. Fakt, co s ním má člověk dělat?"
"Co se zkusit zhluboka nadechnout, miláčku?"
"Nerodím, jsem nasraná."
"Vždyť to není tak zlý, vždycky může být hůř."
"Myslíš, že ještě hůř než teď? Kdy je každý debil a v čase globální pandemie?
"Achjo. Tak ho zkus praštit. Třeba se ti uleví."
"To je fakt super rada. Víš, mně se jako masochistce neuleví, když někoho praštím. Já vím, že u vás sadistů to funguje jinak."
"Chápu. Mám ti dát na zadek, ať máš lepší náladu?"
"Ne. Jdu najít masochistku na telefonu, co ví, co dělat, když ji naštve nefungující kvásek."

Burr si byl jistý, že tentokrát to vyjde. Zatím byl pokaždé místo něj povýšen někdo mladší nebo méně zkušený, ale tentokrát zachránil celou jednotku před zajetím. Tentokrát...
"Alexandere, jsi v pořádku?" objal generál svého pobočníka. "Hlášení počká... Burre, vy jste ještě tady?"
Neodpověděl, veškerou vůli vyčerpával na zachování klidu. Pochopil, že se nedočká ani pochvaly, natož povýšení, a pokud to hlášení bude psát Hamilton, tak ani zmínky o tom, kdo je z té šlamastiky vysekal.
Rozhodl se, že večer sepíše další rezignaci. A tentokrát už si ji nenechá rozmluvit. Benedict Arnold ho přece varoval, ať si od Washingtona nic neslibuje...

„Nedokážu si už představit, jaké to bude – pokud to přežijeme – pak. Třeba první den potom,“ Remus si unaveně promnul oči.
Ve světle svíčky vypadal strhaně. Sirius měl zvláštní tísnivý pocit, že se dívá na Remuse mnohem staršího.
„Vidím druhý den. Nejhorší kocovina našich životů,“ podal Remusovi čaj.
„Co když děláme pořád málo,“ řekl potichu James.
Domem se rozlehl Harryho pláč.
Petrův pohled se ztrácel v ohni v krbu.
„Možná lepší neplánovat,“ hlesl, „a možná musíme řadu věcí změnit... abychom si zachránili krk.“
„Možná ano,“ zamyšleně na něj pohlédl Sirius.
Hlavou mu problesklo to, co se stane nejhorším nápadem jeho života.

Když se František, promrzlý, ale šťastný, vrátil, našel otce v kuchyni s láhví, štamprletem a fotografii.
„Chceš taky?“ uvítal ho ten, když svlékl kabát s trikolórou a posadil se. František pokrčil rameny a zatímco otec bral druhou sklenku, podíval se na fotografii. Byly na ní řady sveřepě se tvářících mužů v kabátech, rádiovkách a s puškami.
Otec mu nalil. „Se ukažte, vy mladý. Ale myslím, že nemáte žaludek jako měli my. Poslouchal jsem rádio. Revoluce? Houby! Mít rozum, vyřídíte nás hned teď. Stačí trochu zaspat a třídní nepřítel vám vybují za prdelí, ani se nenadějete.“ Zachechtal se. „Věšte, dokud můžete!“

V centru metropole není moc klidných míst, kde se můžete nepozorovaně přemístit. Proto skupina Smrtijedů přistála o několik bloků dále a k zájmovému objektu se vydali procházkovým krokem. Naštěstí. Právě obezřetnost je ochránila před prozrazením.

Když nedávno zničili Most Tisíciletí, dostalo se jim uznání od Pána Zla. Proto dnes přišel na řadu další most, Tower Bridge. Jenže někdo akci prozradil, na obou koncích stály policejní hlídky.

Lucius Malfoy, ač Smrtijed, nehnal se zbytečně do nebezpečných akcí: „Navrhuji se stáhnout.“
„Jsou to jen mudlové, zvládneme je levou zadní!“ oponoval Dolohov.
„Nechci ti brát nadšení, ale TIHLE mudlové mají smrtící zbraně. Mizíme!“

Jel jsem autobusem na konci pracovního dne a tlachal s řidičem o svých plánech na večer. Doma ležela nemocná manželka a já byl v rozpacích. Zázvorový čaj, čaj s medem a citrónem, Coldrex, a dokonce i zlaté mléko selhaly.
„Tak ty zase půjdeš s chlapy na pivo?“
„Jo. A ta tvoje stále marodí? Mně od toho vždycky pomůže svařák.“
Obličej řidiče sice jevil známky značných zkušeností v otázkách alkoholu, ale na výběr jsem neměl.
„Miláčku, udělal jsem ti svařák!“
„Z celé flašky! To nemůžeš myslet vážně!“
Do pár hodin však nemoc polevila a příští ráno z ní zbyla jen rýma.

Ctnostná Isabelo,
odpusťte, že se odvažuji Vás oslovit. Musíte však, ve jménu mé ženy Mariany, na okamžik zapomenout na příkoří, která jsem Vám způsobil, a řídit se mojí radou. Jakmile budete v bezpečí, můžete mě dál nenávidět.
Kníže, ten milý a moudrý kněz, jehož znáte, je velmi rozhněván Vaším odmítnutím. Vás snad by ochránily klášterní zdi, za něž jste se opět ukryla, ale je tu i Váš bratr. Už jednou vyvázl jen tak tak. Teď chci naopak já jeho vyrvat knížecí zvůli.
Chcete-li mi ještě jednou důvěřovat, opusťte i s rodinou Vídeň. Nabízím vám svoji pomoc.
Vám vždy oddaný Angelo

Tak jo Frede, sleduj.
Když se dvakrát otočíš, švihneš rukama nahoru a nohama doleva, tak mu krásně plivneš do tváře a ještě stihneš utéct. Skvělá pomsta.
Heleď, musíš si zvyknout na to, že děláš věci sám a nikdo je za tebe neudělá. Takže potom, co se mu vloupáš do domu a zjistíš kód od sejfu, někde ho tam bude mít napsaný, neboj, se pokusíš mu to tam co nejlépe zdemolovat. Pokud si toho všimne, tak máš o práci méně. Pokud ne, probudíš ho a jak jsme si říkali. Otočit, švihnout a flusnout.
Jestli chceš, můžeš si to se mnou vyzkoušet.

Když vyléval poslední kbelík vody, černé od vytřené podlahy, vzedmula se v něm vlna euforie. Dnešní večer by mohl být skvělý! Lucka včera souhlasila se schůzkou a úsměv, který mu přitom věnovala, mu i ve vzpomínce způsoboval intenzivní nával krve do různých částí těla. A teď už stačí jen vyprat mop, zhasnout v obchodě světla, nastavit alarm, zamknout (tuhle část si opakoval po incidentu z minulého měsíce obzvlášť pečlivě) vstupní dveře a za patnáct minut bude vedle ní.

Chtělo se mu křičet blahem, když konečně zamkl a vyrazil ztemnělou ulicí.

"Na tvym místě bych přibrzdil a navalil ty klíče, kámo!"

Na Západní křižovatce strávili noc v kostele. Kruege se ani nesnažil skrývat svůj názor na církev. Klidně by si i odplivl na zem, kdyby ho Maller šťouchnutím do žeber nezastavil.

„Mi řekni, proč mu leze do prdele,“ syknul Kruege a kývl na Horu, který byl zabrán do rozhovoru s knězem.

„Kolikrát ti to mám ještě říkat. Dryn cestou do pevnosti přenocoval přímo v tomhle kostele a tak je dost velká šance, že nám kněz řekne, odkud přišel,“ pronesl zoufale Maller.

„Jasný, bereme i radu od zlodějů, co ti hrozí věčným utrpením. Hlavní je přeci cíl, ne cesta,“ odfrkl si Kruege.