DMD Bonus č. 7 pro 26. 4. 2020.

Kamaráde!

Velké novinky – máme novou spolubydlící. Je jí pět let, je tvrdohlavá a pěstuje si závislost na šlehačce. S Norou si dobře rozumějí. Mě bere na milost, i když kvůli ní dělám všechno možné: chodím s ní do parku, sháním jí potravu (bojím se, že bude vyrůstat na hospodské stravě, asi našetříme na kuchařku), dokonce mi někdy dovolí, abych jí četl. Víš, že Lině můžu číst jen málokdy, takže jsem za to rád. Tu naši mademoiselle ovšem zřejmě nudím. Vždycky usne.

Slyšel jsem, že se chystáš na Moravu. Rád bych tě zase jednou viděl.

Tvůj Alexandr,
otec práce všeho druhu

He's unbelievable! I wake him up and dress him every morning. He bosses me around all the time. I need to bring him stuff and carry things. When he spills something, guess who has to clean it! Not to mention how many times I had to save his life. And now, he apparently needs me in the middle of the night?!
When I enter, he tells me to sit on his bed. I do. And then I feel his hands. And lips. Suddenly, I'm kissing him back. And when he asks for more, I somehow don't mind it at all.

Nejlépe utajeným tajemstvím nacistického Německa byla skutečnost, že se jim skutečně podařilo vyslat expedici do vesmíru. Nepostavili ovšem základnu na Měsíci, ale vyslali expedici vesmírných Arijců v generační lodi, aby osídlili další hvězdnou soustavu.

Tvůrci projektu do něj vložili to nejlepší z nacistické techniky a vědy, použili ty nejmodernější vědecké teorie. Právě to se stalo projektu na ovládnutí vesmíru Árijci osudným.

Dle eugenických poznatků byl v každé generaci vybrán nejvhodnější muž jako jediný otec, aby bylo potomstvo silné a početné.

Není divu, že po 20 generacích skončila výprava v nitru hvězdy. Nikdo z osazenstva už neuměl ani mluvit, ani počítat.

Učit se šaj-hulúda řídit až ve chvíli, kdy je jím člověk víceméně omylem nabrán, není úplně taktické, nicméně vesmír má občas rád zkratky. Trojice se tak hlavně držela, aby je těch pár set tun živé váhy nerozmáčklo, Catherine zpívala jakousi francouzskou ukolébavku a Rick se snažil v rychlosti spíchnout jednoduchou neurální interface a vyřešit nepříjemnou skutečnost, že červi jaksi nemají mozek. Edvin si naštěstí včas všiml, že pruhy šupin, které oddělují jednotlivé segmenty červa, lze Excaliburem jemně odchlípnout, a ta mrcha ho jako kouzlem začala poslouchat.
Ve výsledku se tak vlastně řízení pouštního červa moc nelišilo od řízení faerského draka.

Uprostřed dvora stálo pódium, na kterém byla impozantní dřevěná konstrukce s ocelovým ostřím ve svém vrcholu. Šumař částečně nevnímal. Jako ve snu ho věznitelé táhli na pódium. Jeho snahy o bránění se přicházely po předchozích hodinách vniveč. Připoutali ho do pokleku s hlavou dopředu. Nad hlavou se mu lesklo ostří a on už věděl, co bude následovat. Vždy doufal, že když už bude muset zemřít, bude to s přáteli v bitvě. Ne takto potupně bez jediného známého a ještě z neznámého důvodu. Zanedlouho přišli dva kati v rudých maskách. Chvíle příprav, pár slov, kterým nerozuměl, a ostří sjelo bleskově dolů.

Když Brandy viděla, jak Artuš kouzlí s barvami v Alžbětiných vlasech, zasnila se. Taky by chtěla proužky!
Jenže… draci vlasy nemají. Nemají ani srst.
Ach jo.
Jak krásně zářily rezaté proužky v Alžbětiných hnědých vlasech! Nějak to jít přece musí?
Zhlédla se v jezeře.
Zlaté šupiny zazářily a pak odzrcadlily okolní krajinu a Brandy na okamžik zmizela.
Opticky, ne doopravdy.
Optické… magické… proužky?
Kdyby se některé šupiny nahnuly takhle… a ty v druhé řadě zase takhle…
Ach!
Proužky!
Zablýskla se černá a zlatá.
Teď honem k Alžbětě.
Brandy! Že tys zase četla módní časopisy! Tygří pruhy jsou letos jednoznačně in…

Koncert skončil, lid stále naživu
rozlehlá pláň se proměnila v bažinu
bahno mísí se s rozlitým pivem
kapela odešla, na měsíc vyjem
brouzdáme tou zkázou kolem
zvedáme nohy vysoko, jako když jdem polem
támhle někdo trávu hulí
tady opilý týpek bulí
holt ani jeden neměl silnou vůli
zdá se, že jen hudba je to, co sem vnáší kus kultury
když oblíbená kapela utichne a všichni se rozejdou
těším se až zas takové večery nadejdou
po pádu přichází vzestup
teď se musím soustředit na cestu
prd vidím v jednu ráno
baterku rozsvítím, ukročím na stranu
zakřičím "Karel" a vlezu do stanu

Kupec mířil s nákladem do Milána. Seděl na kozlíku, kůň vytrvale klusal lesní silnicí a svítilo sluníčko. Moc pěkný den na cestu.
Vtom se jeden ze stromů rozhodl vydat taky na výlet, jenže jak neměl nohy, zkusil krok a svalil se přes cestu.
Kolem se vyrojila banda drsně vyhlížejících chlapíků.
Vytasili se s kasičkou a dojemným příběhem o psovi, který při lovu uvízl v jezevčí noře na druhé straně lesa, a teď je potřeba najmout dělníky na kopání a pro ubohé psisko zaplatit lékaře.
Jenže kupec se k lopatě a zachraňování hrnul sám a banditům nezbylo, než ho klepnout kyjem.

Člověk je stále v polosnění, teprve pomalu mu opadá a rozpouští se oblak a mlha spánku, když to začne. Prudké vytržení hlasitým hlukem dosahující skze dvě zavřené dveře přes téměř opačné konce pokojů na dvou stranách bytu. Králík usilovně rumpluje s mřížemi klece, aby dal najevo, že je tady, je vzhůru, a dožaduje se pozornosti. Po pár momentech pro doplnění ještě několikrát třískne miskou, aby naznačila že má hlad, přičemž je její snaha ozvučena zrním sypajícím se kolem po kleci. Dohra je tvořena skoky na místa v kleci, o kterých ví, že vydávají rámus, a mlácením papírové trubky kolem sebe.

Bastian v levé ruce křečovitě svíral meč a v pravé dýku. Konečně, konečně byl tady! Cítil, jak mu po krku stékají studené kapky potu.
V jeskyni nebyla úplná tma. Přítmí stačilo k tomu, aby každý krok musel pečlivě promýšlet, ale světla bylo dost, aby byly vidět stíny. Bastian se nemohl zbavit dojmu, že se pohybují.
Siluetu na kamenném trůně poznával. Sevřel meč ještě pevněji. Vládce běsů.
Byl oděný celý v černém a místo, kde kdysi snad býval obličej, připomínalo spíš jakousi zvrhlou, ukrutnou masku.
Oči bylo to jediné, co přízrak nemohl skrýt. I v šeru Bastian rozeznal stříbrný lesk Akkaru.