DMD Bonus č. 7 pro 26. 4. 2020.

Le Le mrknul očkem na Ying Ying.
Nebyla ošklivá, ale kdovíjaká kráska taky ne. Přesto ji měl rád. Za těch deset let, co tu byli zavření, měli dost času se důvěrně poznat. Vlastně ji považoval za svou nejlepší kamarádku.
V tomhle směru o ní nikdy neuvažoval. Ale teď tady byla taková nuda. Bez lidí se moc nedalo ničím zabavit. Zbývala jediná činnost.
Pohledy Ying Ying a Le Lea se setkaly. Začali se k sobě přibližovat. Oba si navzájem četli v očích souhlas. Zvolna se dali do díla.
S trochou štěstí by se brzy mohlo v Hongkongské ZOO narodit malé panďátko.

Za městem prý řádí bestie. Říkali, že vypadá jako velký pes. Obří zubiska, říkali. Někteří byli přesvědčení, že se jedná o vukodlaka. Starosta mluvil o tom, že by to mohla být i striga, protože těhotné umírají pořád a stvoření přichází ze hřbitova.

Zaklínač to neviděl tak fatálně, netvor sice děsil lidi, ale nikoho zatím nesežral. Počkal si na něj v noci.

Byl to ten největší pes, kterého kdy spatřil, přesto se jeho amulet nezachvěl.
Psisko se tvářilo docela přátelsky.

„Tak co seš zač?“ zaklínač řekl spíš sám pro sebe a jaké bylo jeho překvapení, když pes odpověděl.

„Prosim, sem pes.“

Socha bola len pár metrov pred nami. Skoro sme rozoznávali detaily... Ledva sme spravili krok k nej, prepadol ma pocit akútneho nebezpečia. Sykol som a strhol Soňu dozadu. Zlostne na mňa pozrela, ale mlčala. Vyzerám strašne, keď sa sústredím.
Zobul som sa a hodil topánku pár metrov pred seba. Zo zeme vyletely kôly, zadunely o strop a zaliezli zase dolu, ako keby sa nič nestalo. Len topánka bola úplne rozbitá.
Milujem rozmanitosť mojej práce. Z plesu pod lis, no kto to má.
Najtažšia časť je zistiť, s čím sa dá pracovať.
Pozrel som sa na strop a usmial som sa.

„Co ty vlastně jsi? Mně ses představil jako vrchní rada a Hermína s Yen mi tě představily jako čaroděje.“

„Když se chceš uživit, mnohdy musíš lhát. Využívat prací všeho druhu a přežít.“

„A proč jsi tedy zaklel Hermínu? To byla taky nějaká práce?“ vykřikla Yennefer.

„Ne…To je moje chyba, že jsem tu krásku zaklel.“

Sklonil hlavu.
„Tak mi teda řekni, jak kletbu zrušit.“ řekla Hermína a její proužky začaly nabírat oranžovou barvu.

„Dobrá, dobrá. Musíte vzít koprový odvar, ve kterém se vykoupete přesně v poledne a zatančit zvláštní tanec.“

„Uděláš to ty.“ zavrčel Geralt.

„A hned zítra ráno. Rozumíš?!“

Přikývl.

Ve škole je pustoprázdno. Ticho
Nikdo nepřijde, nikdo nic nechce. Neslyším to, co obvykle:
„Katko, budu dělat plojekt o Olgojovi Cholchojovi, pomůžeš mi najít oblázek?“ (Jeden z našich prvňáčků sice sype projekt jeden za druhým a bravurně je prezentuje, ale R mu ještě dělá "ploblém".)
„Katko, řízla jsem se o papír, zalepíš mi prst?“ („Jasně, chceš náplast s obrázkem?“)
„Katko, já zase ztratil ten papír s básničkou, co recitujeme, můžeš mi ho vytisknout?“ („Roztrhnu tě jako hada, to už je potřetí!!!“)
„Katko, mám hotovou povídku na tvůrčí psaní, můžu ti ji přečíst?“ („Tak pojď, mám zrovna chvilku.“)

Děťátka, vraťte se!

Čeledníci na poli, snopy obilí, zlatá, azurová, světle modrá, radost z dobře odvedené práce, odpočinek. On a ona, v jednotě, spolu. V pozadí koně ve zlaté záplavě, vpředu dřeváky a dva srpy. Vincent maluje obraz podle Milleta, fascinován obyčejným životem a jeho zářivými barvami. Rekonstruuje výjev, který sám neviděl, ale přesto do něj dává něco ze sebe.
Milletovy obrazy maloval, když si ještě sám netroufal na vlastní kompozici, učil se na nich, obdivoval je pro jejich jednoduchost. Umění věrně zobrazující skutečnost. Teď ale maloval podle oblíbeného mistra z čisté radosti, že to dokáže. Věřil sám v sebe jako nikdy dřív.

Hůůů, hůůů.

Škrnk.

Haůůůůůůůůůůůůůůůů.

Temný noční les. Již tři hodiny ležím zahrabaný v bahně. Instrukce zněly jasně, dosáhnout kóty 211, počkat na posily a vydržet.

Na začátku cesty jsme ve skupině čtyři. Jenže cestou dostali nejříve Jindru. A pak i Ondru s Tomášem. Na kótu jsem dorazil sám až za tmy.

Jako správný pes tu ležím zakopaný, jen s myšlenkami a bahnem.

Najednou slyším zvuky.

To nezní jako naši.

Nepřítel!

Vrhám po nich vše co mám, ale stejně cítím ránu v zádech.

Je to tu, touto ranou končí má služba.

Odcházím za svými kamarády.

Zpátky na objekt na vyhodnocení bojovky.

Oddly enough, there were wooden shutters on his bedroom window. Who knows who had installed them and why as there were no others to be seen close by. The wood was old, dry, and crooked. The planks, vertically nailed together, were painted blue. Or some of them, as the paint was probably as old as the shutters, peeling off in stripes that later decorated his floor.
But it worked magic.
No light pollution at night, no birds singing early in the morning, no children shouting in the afternoon.
And certainly no crying that his neigbours could hear in the evenings.

Týdny tepající hlava, hučení zuřivého roje, probdělé noci. Samota. Z mého mládí už nikdo nezbyl.

„Marianno!“ Důrazný tón proniká mlhou, připomíná, že Karel hovořil. Zaostřím. Ještě on zbývá.
„Ducha lesa rozběsnila válka – kvůli nám.“ Vina je nezvyklé břemeno, ohýbá jeho čistou duši.
„Magie, která ho uklidní, jak jsem říkal... něco stojí.“ Horko těžko slepuji paměť. Moc. Oběť? Zeptat se nemůžu, divil by se...
„Marianno,“ chytá moje ruce, prolamuje hradbu mé odtažitosti, „prosím, slib, že ho nezahubíš. Šumava ho potřebuje.“

Pozřít moc lesovika. Byla bych neporazitelná, nevyzvatelná... ani moje ambice nesahá tak hluboko.
Stisknu mozolnatou dlaň. „Neboj se, Karle. Vyřeším to.“

Cestování s prasaty bylo strašné. Nechtěli jít, nechtěli se vozit, neustále s nimi byl nějaký problém. Koncert zkázy dokonala jedna smečka divokých psů, která je potkala, zrovna když se je snažili hnát dopředu kolem kočárů. Zanedlouho nebylo po žádném praseti ani památka. Nejspíš se stala chutnou večeří vyhladovělých psů a Brent musel uznat, že koupit prasata živá, byl jeden z nejhorších nápadů, které mohl mít.

„Stejně to bylo krásné dobrodružství, Brente.“
„S tebou to bylo jiné, ale mnohem, mnohem krásnější, Riso.“
„Ale už se mi moc stýská. Doufám, že se rodiče nebudou moc zlobit.“
„To už se brzo dozvíme, lásko.“