DMD č. 1. pro 1. 4. 2021. Téma: ...ještě tam budem.

"Já ten Adis nesnáším!" bouchla jsem pěstí do stolu. "Nefunguje mi zarovnávání do bloku. A zrovna dneska dělám odůvodnění na plaťák na čtyři stránky. To bude super, dělat zarovnávání mezerníkem u každého řádku."

Kolegyně odchází a po pár minutách přináší oběma čerstvou kávu.

"Dík," pípnu a dávám se do práce. Po třech hodinách mám hotovo a předávám vedoucí ke kontrole. Následnou úpravu podle pokynů už dělám na autopilota.

"Tak, konečně hotovo," oddychnu si.

"Chvátáš domů?" ozve se vedoucí od dveří. "Petře se to nezdá a ještě tam budem něco dopisovat a měnit pořadí odstavců."

"Další kávu nebo panáka?" navrhne kolegyně.

Věděl, že ho to nemine. Věděl, že se bude muset vrátit do té upjaté Evropy, kde ho svazovaly povinnosti, kterým se nemohl vyhnout. Ne že by po tom netoužil, ba naopak, jenže v jeho rodině se na osobní touhy nepohlíželo jako na něco dobrého, pokud se to neslučovalo s nalajnovaným čistokrevným životem.
„Ještě chvíli,“ zaprosil, pod peřinou ovinul ruku kolem pasu druhému mladíkovi a přitiskl ho k sobě. V jeho přítomnosti bylo snadné zapomenout na to, že se venku nachází život, který i bez nich pokračuje dál. Ale schovaní pod dekou mohli ještě chvíli předstírat, že bude všechno v pořádku.

Fregata ukrajovala šedou hladinu. Vodící linka pobřeží ztracená v nekonečnu. Dny zmíraly v mlžném oparu. Jeden jako druhý se zemdleně míhaly v kruhu týdnů. Zima na hraně své vlády se nevzdávala trůnu. Mrazivými prsty drtila první příslib předjaří. Ocelový plášť dusil střípky umírajícího slunce.

Lodní zvon hlásil počátek ranní hlídky. Frances vyšla na palubu. Lezavý chlad pronikal do morku kostí. Těžký svrchník si přitáhla ke krku. Střapatý psík jí poposedával u nohou.
“Dobré ráno, madam.”
Odpověděla na pozdrav kývnutím. Očima se snažila proniknout tmou. Mlha ji umocňovala. Ticho sklonku noci rušilo jen skřípění lan. Zdánlivý klid. Ostražité tušení.
Nebyli sami.

Čokoládové bonbóny sú vec veľmi zákerná, nielen z dôvodu, že po požití na seba viažu gravitáciu. Legenda vraví, že jedna žena to riskla, kúpila bonbóny a, domnievajúc sa, že na stole počkajú, šla variť čaj.
Ani voda sa zohriať nestačila, a bonbóny boli fuč!
Záhada sa vzápätí vyriešila. Jednému nezletilému členovi domácnosti sami naskákali do bruška, potvory! A niektoré sa navyše netrafili!
Na druhého nezletilca zaútočili čuchovo, vizuálne, a vlastne aj hmatne, čo si vyžiadalo náležitú reakciu. Nedá sa neveriť nevinným detským očiam!
Hlavu rodiny dostali tak, že sa tvárili smutne, a úpenlivo žiadali zmeniť životné prostredie. Situáciu samozrejme zachránil...

Pozdě v noci a brzy nad ránem nastává magický okamžik, kdy se spojí snění se vzpomínkami. A také s předtuchou věcí příštích. Sedím na verandě lesního srubu v tichu noci. Je to poslední noc starého života. Poslední osamělá noc. Zubatá hradba lesa nad rybníkem jemně šumí. Z lesů sálá vlhký chlad nadcházejícího rána. Hladina rybníka se pozvolna barví nachem. Chuchvalce mlhy se drží v rákosí. Dávají tušit, že nastává ta podivná hodina, kdy i neživé věci kolem nás získávají nazpět svoji duši. Bdím společně s němými v melancholické zádumčivosti. Ještě chvíli si podržím v srdci tento okamžik. Než Ledňáček přiletí.

“Filipe…” řekla Múza dojatě, “ty jsi mi upekl dort?”
Mladý spisovatel přikývl.
“Je to přesně rok, co jsi mi zazvonila u dveří. Rok, co jsme..."
“Ne, zadrž. Neopovažuj se to vypustit z úst. Je to strašné klišé,” pronesla vzdorovitě.
“Za…
“Ne, neříkej to.
“Zamil…
“Filipe, já tě varuju!”
“Zamilovaní až po uši!” vyhrkl těsně před tím, než mu kus dortu přistál na obličeji.

O několik minut hýkavého smíchu, dortové bitvy a zcela nesportovního lechtání (Vážně, Marie, kde ses naučila takové podlé praktiky!) později leželi v objetí na podlaze.
“Ale jsme, že?”
“Jsme,” přikývla s útrpným úsměvem. “A ještě dlouho budeme.”

Kvalitní spánek je umění. Má-li spánek k něčemu být, má-li přinést skutečnou úlevu od starostí každodenního života a dodat novou energii, je potřeba se na něj řádně připravit.
Spát se musí jít s plným žaludkem, aby jednoho nevzbudil předčasně hlad.
Také hygiena je důležitá. Nikdo nechce, aby ho z hlubokého spánku probudilo svědění.
Než ulehli do měkkého voňavého lože, zkontrolovali, že provedli všechna nezbytná opatření proti jakémukoliv předčasnému vytržení ze snů.
„Půjdeme na tu sousedovu oslavu?“ zeptal se pozorný manžel a začal nastavovat budíka.
„Blázníš? Nastav ho až na květen, v dubnu mě z pelechu nikdo nedostane!“ zabručela paní Medvědová.

"Prší!!"

Pavlův den byl komplikovanější než čekal. Zdržovačky v práci, balení na cestu, studování předpovědi počasí. Ale tenhle cyklovýlet si vysnil a zrealizuje ho i tak.

"Celej den bylo tak hezky!"

Když už vyjel tak se mu jelo pěkně, sluníčko svítilo, hlášené bouřky v nedohlednu. Cesta podél Labe pohodlně ubíhala pod koly.

"Ani signál tu není!"

Jenže pak si trochu zajel, píchlá duše si také vyžadala čas a najednou se mračna už stahovala.

"Kurník šopa, hodina cesty zbejvala!"

Slejvák ho chytl v údolí. Taková sprcha, jen nedobrovolná. Naštěstí narazil na opuštěný sklep, kde nepršelo.

"Tak tady ještě chvíli počkám."

Čeká.

Těžko soudit, co si původně pod e-Hřbitovy Jakub Nýra představoval (jeho pozdější výpovědi se měnily jak barva chameleóna pobíhajícího po duze), ba nejpravděpodobněji mu šlo v rozjitřené době První světové epidemie jen o rozfoukání doutnajícího mezigeneračního konfliktu, když svůj nápad obratem spojil s perspektivou impozantní výstavby bytů pro mladé rodiny.
Nikdy nikdo zřejmě nerozklíčuje, zda a jaký byl podíl vyslovené idey na strmém vzrůstu úmrtí naočkovaných seniorů, posbíraná svědectví byla později – když už digitalizace míst posledního odpočinku posbírala politickou a mediální podporu a dostávala jasnější kontury – označena za neprůkazná, subjektivní a kýčovitá.
„Jestli už tam budem, tak nás přece nevyhrabou!“

Ach jo, zas po škole. Dvě hodiny v prdeli...
Do třídy, čítající čtyři otrávené hochy a tři znuděná děvčata, vešla učitelka Dora Montua.
"Máte hodinu na sloh - téma ´Venkov´," zabořila oči do čtečky.
Chceš odsud vypadnout dřív?
Jo! Nebýt tebe, vůbec tu nejsem!
Tak piš co ti řeknu...

"Tongaki, už jsi hotov?"
"Ano, paní učitelko."
"Tak sem s tím, jestli to nebude alespoň na trojku, napíšeš to celý znovu."
Učitelka přečetla text, pak minuty zírala z okna.
"Víte co, dnes výjimečně můžete všichni jít."

"Hele, vole, cos tam napsal? To bylo dobrý!"
"Ale, jen jak se v Tremelnaru vyrábí víno..."