DMD č. 1. pro 1. 4. 2021. Téma: ...ještě tam budem.

„Mamí, nevíš kde je praprababička? Ještě mi dneska nepřečetla pohádku…“
„Nevím broučku, ale dneska nebyla ani u oběda, asi bychom ji měli jít zkontrolovat.“
Popadne malého caparta za upatlanou ručku a spolu klepou na dveře výminku. Žádná odpověď. Maminka se snaží nedat najevo strach, který se jí vkrádá do duše, a použije klíč pro případ nouze. V pokoji je tma, pouze mírně ozářená monitorem počítače, a z kouta se ozývá mumlání:
„…ještě jsem neokomentovala Aries, tohle téma stojí za hovno, co na to asi mám vymýšlet…“
Maminka pomalu vycouvá.
„Teď měsíc pohádky nebudou, broučku. Nedošlo mi, že je zase duben.“

„Solches Hundewetter,“ zavrčel doktor Waldhof, když se jarní plískanicí vraceli od soudu do kanceláře.
Norbert přitakal. „Však víte, co se říká: březen, za kamna vlezem…“
„Ja, v dubnu tam ještě budeme, teprve v máji raus. Scheiss!“
Stání se nevyvíjelo dobře, šéf byl podrážděný. Norbert raději mlčel.
„Ale oni v dubnu za pecí nebudou, Krása,“ pokračoval Waldhof významně. „Jdou se mnou na večeři. V úterý sedmého. Ke klientovi.“
„Ke klientovi?“ Šéf takhle občas chodil, ale dosud nikdy ho nevzal s sebou!
„Ja. Trochu klient, hodně kamarád. Dlouholetý, ještě z armády. Ale hauptsächtlich, Krása: má dvě dcery.“ Významné mrknutí rozhodně nebylo náhodné…

“Už tam budem?"
Před čtvrt hodinou vjeli na dálnici. Calvin už stihl přečíst cestovní komiks a teď se ostentativně nudil. Hobbes přežvykoval sendvič s tuňákem.

"Už tam budem?"
Calvinova kaskaderská kariéra byla zničená v zárodku dětskou pojistkou. Hobbes dojedl sendviče a teď pustil se do rybích prstů.

"Už tam budem?"
Zastavili u mekdonalda. Tatínek navrhoval, že odjedou bez Calvina, ale bohužel to nemyslel vážně. Hobbes si dal fišburgr.

"Už tam budem?"
Konečně mohli všechno vyložit, protáhnout se, a začít stavět stan.
Hobbes zadumaně obrátil prázdnou tašku s jídlem naruby. Podíval se na Calvina. Olízl se.
"Jak dlouho tu ještě budem?"

Rozhodly se, že se vrátí do zakázané zóny.
„Vždyť jsou staré, stejně už nebudou žít dlouho,“ přimhouřila nad tím vláda oko.

Tady jsou doma. Tady to důvěrně znají a milují. Okolní les mají pouze pro sebe.
Žijí samy, jen se vzpomínkami, které nezemřely jako jejich muži a blízcí.

Radioaktivita znásilnila krajinu. Je všude kolem, ale není vidět. Snad proto se bojí víc hladu, než jí.

Žijí hrozně skromně, beze strachu, že je někdo okrade. Kdo by sem taky páchnul, že? Bojují se stářím, samotou, nemocemi.

Černobylské bábušky. Každá má svůj dům. Nevadí, že bez oprav chátrá. Dožijí spolu s ním.

Ztišila hlas a shrnula si vlasy z čela.
"Já," řekla a každé další slovo jako by vydávala jen silou vůle, "já jsem ti to chtěla říct už dávno." Otřela si zvlhlé oči.
"No ale pak, pak se to stalo a já nevěděla co mám dělat... Ale slíbila jsem si, že tě najdu. Že tě najdu a řeknu ti to. Já tě miluju!" vyhrkla, ale do očí se mu nepodívala. Bála se, co v nich uvidí.
Na chodbě se ozvaly hlasy.
"Vydrž tu, hned se vrátím," řekla mu a zmizela.

Samozřejmě, že tu bude.

Stejně jako těla v ostatních chladicích boxech.

"Zopakuji nobelovský experiment a vy budete u toho!"
Třída zašuměla a my se připravili. Náš úkol je jasný: z ebonitové tyče přeskočit na zinkovou desku, na světelný signál překonat výstupní práci, opustit zinek a vybít elektroskop. Parodie na Millikanovo měření Planckovy konstanty - vy jste to nečetli?
Učitel taky ne, ale tváří se sebevědomě. Jenže pokus nevychází - elektroskop se nabije, ale nevybíjí se, i když kantor svítí ultrafialovým zářením.
Třída se zlomyslně baví.
Posedíme si v tom kovu ještě dlouho, my nešťastné elektrony. Kdyby ten chlap myslel, věděl by, proč měl Millikan v aparatuře zabudovaný nůž. A on nemá ani šmirglpapír.

Xénie naposledy zkontroluje sbalenou tašku a podá Evžence bundičku.
„Slíbila jsem sestře, že zůstanu tři dny, ale je možné, že tam budeme déle, záleží, kdy se jí to narodí.“
Evžen se usměje: „Vždyť vím. Neboj, já tu přežiju. Pozdravuj a dej vědět.“
Vyprovodí ženu a dcerku před dům. Dívá se za nimi, dokud nezamávají a nezmizí.
Nemá chuť zavřít se hned v šerém krámku.
Vychutnává si svěží jarní větřík a jasně modré vysoké nebe s načechranými beránky. Ten pohled v něm vždycky vyvolá zvláštně slavnostní prázdninovou náladu.
Ze zasnění ho vytrhne rozčilená listonoška: „Pane Vulpes, už jste četl dnešní noviny?“

A heavy-looking piece of equipment flew through a glass door, shattering it to tiny shards.
"Liars! Fucking liars!"
A kick to a desk flipped it, sending small instruments and tablets flying all over.
"You said you'd still be there when I get back!"
A fist hit a bulkhead several times, leaving red smears on the metallic surface.
"You said you'd still be there. You promised."
The voice now sounded quiet, fragile.
"I should have known you would lie to me, just like you always have."
Red-rimmed eyes stared at the screen, reading the words CRYOGENIC UNIT FAILURE over and over.

Komunikační zařízení usilovně pískalo. Gwen si povzdechla a zmáčkla tlačítko příjmu. Holoemitor poslušně vyprodukoval trojrozměrný obraz Mistra Kenobiho.
„Jo?“
„Kde jsi?“
Obi - Wan vypadal poněkud rozrušen.
„No, vyslal si-“
„Vraťte se. Nutné!“
Ano, definitivně rozrušen.
„Ale my-“
„Nezájem. Zpátky. Hned!“
V komunikátoru cvaklo a spojení skončilo.
Gwen pomalu vydechla.
„Co chtěl?“ zeptal se Thon.
„Chce nás zpátky.“
„Já bych toho chtěl.“
Gwen vyťukala volací sekvenci. Obi – Wan to vzal okamžitě.
„Jedete?“
„Ne. Někam si nás poslal. Tak jsme tam. A dlouho ještě budem.“
Gwen rozmáchlým gestem ukázala na rozsáhle rozebranou Nameless.
Zaúpění Mistra Kenobiho bylo slyšet pravděpodobně po celé galaxii.

Ta slečna na přepážce pošty byla obětavost sama.
-"Ještě počkejte, pane D., to další číslo tady někde musí být."
Pak se vrhla do hromady nedoručené pošty, balíčků Do druhých Vánoc a pohlednic s prapodivnými známkami.

Já jen rezignovaně stál, a na zemi štosoval prvních devadesát dopisů od Technické správy komunikací.

Vážený pane, pokuta za váš Saab zaparkovaný bez parkovací karty dne ...

-"A víte co, už dorazila dnešní pošta, podívám se, zda tam pro vás ještě není něco."

Já byl v klidu. Od jisté doby si totiž na poštu beru základní hygienické potřeby, zásobu jídla, vařič, stan, míč a příruční knihovničku