Avatar: The Last Airbender (anim. seriál)

Jeho první reakce bylo utéct zadem a nechat herce, ať se s tím nějak poperou. Bylo jedno, že válka už dávno skončila - policie na představení nevěštila nic dobrého.
Dupnutí, a před dveřmi vyrostla hliněná zeď. Byl v pasti.
Velitelka se rozvalila v první řadě, z kapsy vytáhla balíček ohnivých křupek, a důrazně pokynula rukou. “Pokračujte…”
Zvládli sotva deset řádku, něž je zastavila.
“Hrajete to moc při zemi. Z prince Zuka by ty pubertální emoce měly odkapávat.”
“A vy jste jeho veličenstvo někdy viděla ?” zeptal se nervózně jeden z herců.
“To zrovna ne,” usmála se kapitánka Beifong: “ale jsem docela odborník.”

Taková malá holka. Ještě jí ani nezaschnul inkoust na hlavě, říkalo se mezi vzdušnými nomády.
Abatyše stála v nohách postele své malé svěřenkyně a ustaraně ji pozorovala. Dívka sebou v popruzích mlela, ale už sebou tolik neházela, nemohla se o něco praštit nebo spadnout z postele. Ty záchvaty se zhoršovaly, vzdušné sestry to musely udělat. Aspoň dokud v jejím křiku, v útržcích nesmyslných rozhovorů, nenajdou klíč, jak jí pomoci. Zapisovaly poctivě každé slovo.
Pot na Yangchenině čele osychal, záškuby se zmírnily, dech zklidnil. Zanedlouho se jí vrátilo vlastní vědomí.
„Matko představená, já ovládala lávu! To přece uměl jen poslední avatar!“

Amka si v duchu napočítal do deseti.
"Babičko," začal opatrně. Dvě vrásčité tváře se k němu tázavě obrátily. Zpotil se mu zátylek.
"Tady nemůžete sedět.." Další tázavé ticho. “Vidíte, tady..."
"Nevidím!" Menší z babiček mu najednou strčila hlavu až do obličeje, takže si mohl prohlédnout její zakalené oči. "Takovej junák a dělá si šoufky ze starý ženský..." Popotáhla.
"Jen seďte!" zakoktal Amka: "Tak si náčelník Tonraq přesedne..."
"Nepřehnalas to?" dívala se Katara za zdeptaným Amkou. Toph si hodila nohy na vedlejší sedadlo.
"Má dávat pozor v dějepise," odfrkla si. "Nebojovala jsem s Firelordem, aby mi pak nějakej cucák říkal babičko..."

Poslední spojenectví elfů a lidí vytáhlo proti Sauronovi a zvítězilo. A najednou stojí před Helmovým žlebem elfové.
Poslední hrdina, barbar Cohen, se vydal na Dunmanifestin, aby vrátil bohům oheň. Naštěstí je tu posádka Luňáka a zachraňuje Zeměplochu před katastrofou.
Avatar Aang je poslední vládce větru na světě. Totiž dokud se mu nenarodí syn Tenzin a neobnoví slávu vzdušných nomádů.
Poslední samuraj padl v bitvě o Širojamu. Ale jejich vnitřní síla, filozofie i kultura žije v Japonsku dál. A nejen tam.
Slovní spojení poslední soud zní velmi definitivně. Ale buďme k sobě upřímní – nikdo z nás nemůže rozumem obsáhnout Nevýslovný plán.

"Myslela jsem, že na to už neskončíš, Aangu." rozesměje se Toph. Pak ale natáhne ruku a pomůže Koře na nohy.

"Vzpomínáš?" zašeptá Asami. Mladík vedle ní zrudne. Jejich svatební noc. Jako by to nebylo skoro století.

"Máme ji." Z fotky se mračí dívka se zlatým očima, ale ona v ní pozná svého syna.

Vnučka Avatara Malu adoptuje její nové převtělení, když teroristický útok zničí jejich chrám.

Ten čaj sklízela ještě jako Avatar Nyima. Zbylo ho sotva na kovnvičku, víc vody se jí ale stejně nepodařilo z vyprahlé země vytáhnout.
"Na přátelství, které vydrží víc než život," připila duchům kolem sebe.

Azula a Ty Lee seděly na pláži a pozorovaly západ slunce.

"Nechápu, proč mě žádný kluk nechce!" postěžovala si Azula už asi posté. "Jsem perfektní partnerka! Dokonalá a ještě k tomu princezna!"

"No, to je všechno pravda!" začala Ty Lee nervózně. "Víš kluci jsou... Ty jsi totiž jako taková květina-"

"Máš pravdu! Jsem jako růže, krásná, ale taky nebezpečná! Bojí se mě a to je správně. Ale to jim přece nebrání v tom, aby se mnou chodili!"

"Jo... asi máš pravdu," přikývla Ty Lee a byla ráda, že Azula nepřišla na květinu, kterou měla na mysli, totiž jednu hořkou bylinu.

Ying a Than nemohli uvěřit svým očím. Vesnice byla úplně stejná, jak si ji pamatovali z dob, kdy tudy netáhly pluky vojáků v brněních se znakem Národa ohně. Stejná náves. Víceméně stejní lidi. Potkali tolik starých přátel, kteří přežili a neuvízli v Ba Sing Se. Nikdy nebyli šťastnější.
Hope měla zvláštní pocit. Tady by žila od začátku. Bylo by to tak krásné dětství... ale bez Roca.
"Myslím, že si tu zvyknu," smál se. Rozběhli se po trávě a předávali si babu.
"Děti, pojďte sem! Teď přijde velké eso," zavolal na ně Than.
Stanuli před dvěma krásnými domy.
Tady. Doma. Navždycky.

Musel utéct. Nemohl to už dál snášet.
V noci se opatrně proplížil kolem stráží a sám byl překvapen, že se mu povedlo dostat se až ven.
Na vlak se vetřel bez pasu.

Ale doma nikdo.
Sevřel se mu žaludek. Unesli je! Kvůli němu!
Začal panikařit a panikařil by doteď, kdyby na něj nenarazil náhodný soused.
"Roco! Nejanči, nebo si ublížíš a už tě nesešijeme! Tví rodiče tě jeli hledat až nahoru, dokonce i s Avatarem."
Avatar? Hledat jej? Ale jak ví...
Hope!

Na sloupku na nádraží ve Střední čtvrti byl vyvěšený plakát s jeho portrétem.
Rozběhl se na uvedenou adresu.

Velitel výcviku rázoval podél perfektně nastoupené řady nováčků a vykřikoval povely. Na každé slovo jeden z učňů vystartoval a přesným úderem rozdělil přidělený kamenný kruh na osminy.
Důstojník Dai Li se zastavil u pomláceného chlapce se vzdorovitě zatnutou čelistí.
"Sedm," zasyčel. "Zase."
Roco už po chvíli ani neměl sílu se bránit.

Aang zaklepal. Otevřel Than.
"Dobrej," odpověděl na pozdrav. "Neznáme se?"
Z chodby vykoukla Ying a vypískla. "No ne! Vždyť to je Avatar!"
"Rád vás zase vidím," zubil se. "Mám pro vás návrh. Je po válce, můžete se vrátit domů."
"Jaké je to doma?" zeptala se Hope.
Ying vypískla podruhé.

Aang, Toph, Zuko a Hope se procházeli po pozemcích školy. Hope byla jako u vytržení. Skutečně se jí to děje?
"Máte to tu nádherné!"
"Hmm, loňské sněhy tu nadělaly víc škody, než bych ráda," rozhlédla se Toph kriticky po dokonalých skalnatých zahradách. "Ale dík. Mohla bys tu taky studovat, jestli seš vládkyně."
Hope bylo tak líto, že nemůže. "Díky za nabídku, ale bohužel nejsem. Mám ale kamaráda, který..." Zarazila se. Roco. A potažmo máma, táta...
"Mohla bych na vás mít jednu prosbičku?" zažadonila. "Chtěla bych jen někomu pomoct ven..."
"Velký útěk?" ušklíbla se Toph. "Počítej se mnou!"
I Avatar přikývl.

Toph postávala v čele tělocvičny a se samolibým úšklebkem hulákala na své hekající svěřence: "Makat, snažíme se trochu! Necvičili jste, tak dohánějte!"
Aang vyšel ven zrovna ve chvíli, kdy vzducholoď Pána ohně přistávala.

Hope se nervózně ošívala.
Kéž by jako malá poslouchala maminčiny poučky o tom, jak se má chovat! Měla strach, že se zachová neuctivě nebo udělá něco, co Avatara naštve. Smázl by ji z povrchu zemského jako nic.
Když ho poprvé uviděla před branami Akademie ovládání kovu, zastavilo se jí srdce.
Přátelsky se pozdravil se Zukem. "Proč jsi tu?"
Zuko jen ukázal na Hope.
Aang se usmál. "Ahoj!"

"Nespalte mě, prosím!" vyletělo z Hope. Pán ohně Zuko se rozesmál.
"Tvoje starosti bych chtěl mít! Neboj, kvůli tomu tu nejsi. Můj dobrý přítel mi říkal o dívence, kterou zachránil před hadem. Měla by být zhruba v tvém věku..."
"Avatar o mně mluvil?" Nemohla tomu uvěřit.
"No jistě. Zanechala jsi v něm hluboký dojem. Dej si ten banán."
Hope nejistě sáhla po ovoci. "Ráda bych se s Avatarem setkala."
"Rád ti to umožním. Jak by řekl strýček, ušlechtilé cíle si zaslouží pomoc. Ale než se dostaneme na břeh, pomohla bys mi s mou dcerkou? Ještě jsem to přebalování úplně nezvládl..."

Na tohle nebyla připravená. Nikdo by nebyl.
Komunikuje s hadem.
V myšlenkách, jako by byli nějak spojení.
Vyprávěl jí příběh, který jí tolikrát říkala maminka. O jejím narození. O vládcích, kteří jej zastavili, aby jí umožnili příchod. Byl by ji sežral i s její matkou. Avatar mu to nedovolil.
Hope naslouchala jako u vytržení.
Had ji nesežral, jak kdysi chtěl.
Místo toho ji opatrně postavil na palubu lodi plné vyděšených lidí a zmizel v hlubinách. Nechal v ní po sobě památku - neviditelnou, ale silnou.
Opřela se o zábradlí a sledovala jeho stín. Byl jejím přítelem.
Najde Avatara. Musí mu poděkovat.