Avatar: The Last Airbender (anim. seriál)

Azula a Ty Lee seděly na pláži a pozorovaly západ slunce.

"Nechápu, proč mě žádný kluk nechce!" postěžovala si Azula už asi posté. "Jsem perfektní partnerka! Dokonalá a ještě k tomu princezna!"

"No, to je všechno pravda!" začala Ty Lee nervózně. "Víš kluci jsou... Ty jsi totiž jako taková květina-"

"Máš pravdu! Jsem jako růže, krásná, ale taky nebezpečná! Bojí se mě a to je správně. Ale to jim přece nebrání v tom, aby se mnou chodili!"

"Jo... asi máš pravdu," přikývla Ty Lee a byla ráda, že Azula nepřišla na květinu, kterou měla na mysli, totiž jednu hořkou bylinu.

"Podle mě je to zkrátka hloupost. Však víte, když se v prvním dějství objeví na zdi puška..."
"Ale tahle puška je absolutně bez využití! Ne, jen by to zaplevelilo příběh."
"Hope je dobrá postava. Má vazbu na Avatara. Nemohla by se objevit aspoň v komiksech?"
"Už jsem řekl ne, necháme ji tam, kde je. Ať si dělá co chce."
"Ještě aspoň v jedné epizodě, prosím! Nebo ve dvou..."
"No tak jo, co s tebou... Ale tak na deset sekund maximálně. A to už je poslední klapka, rozumíš? Ať si její život vymyslí ti otravní spisovatelé fanfikcí. Takový příležitosti oni milujou."

Ying a Than nemohli uvěřit svým očím. Vesnice byla úplně stejná, jak si ji pamatovali z dob, kdy tudy netáhly pluky vojáků v brněních se znakem Národa ohně. Stejná náves. Víceméně stejní lidi. Potkali tolik starých přátel, kteří přežili a neuvízli v Ba Sing Se. Nikdy nebyli šťastnější.
Hope měla zvláštní pocit. Tady by žila od začátku. Bylo by to tak krásné dětství... ale bez Roca.
"Myslím, že si tu zvyknu," smál se. Rozběhli se po trávě a předávali si babu.
"Děti, pojďte sem! Teď přijde velké eso," zavolal na ně Than.
Stanuli před dvěma krásnými domy.
Tady. Doma. Navždycky.

V kanceláři správce čtvrti se schylovalo k hádce, pěkně peprné hádce. Zčistajasna se rozletěly dveře. "Nejdu pozdě?"
První se vzpamatovala Hope. Vypískla a vrhla se svému nejlepšímu příteli kolem krku.
"Takhle mě opustit!" zlobil se naoko.
Rocovi rodiče byli samá pusinka a "Kde jsi byl?" "Měli jsme takový strach!"
Když ho konečně nechali dýchat, bylo to jen proto, aby ho přišel obejmout sám velký Avatar. Roco se ocitl uprostřed kolosálního skupinového objetí.
Když se však Aang pokusil přitáhnout i Toph, ucukla. "Nech mě! Z takových přeslazených emočních výlevů dostávám koliku."
Nikdo už si jí víc nevšiml.
Cesta domů byla volná.

Musel utéct. Nemohl to už dál snášet.
V noci se opatrně proplížil kolem stráží a sám byl překvapen, že se mu povedlo dostat se až ven.
Na vlak se vetřel bez pasu.
Ale doma nikdo.
Sevřel se mu žaludek. Unesli je! Kvůli němu!
Začal panikařit a panikařil by doteď, kdyby na něj nenarazil náhodný soused.
"Roco! Nejanči, nebo si ublížíš a už tě nesešijeme! Tví rodiče tě jeli hledat až nahoru, dokonce i s Avatarem."
Avatar? Hledat jej? Ale jak ví...
Hope!
Na sloupku na nádraží ve Střední čtvrti byl vyvěšený plakát s jeho portrétem.
Rozběhl se na uvedenou adresu.

Aang se pokusil s veliteli Dai Li domluvit. Fakt to zkoušel.
Samozřejmě popřeli, že kdy slyšeli o nějakém Rocovi (ačkoli jeho rodiče posílali nahoru jeden zoufalý dopis za druhým), a zabouchli mu před nosem.
Zjevně už zapomněli na Toph Beifongovou.
Zpacifikovala je několika málo okázalými pohyby a když se na ni vyřítila záložní jednotka, sebrala jim meče a přetavila je v pluhy, poznamenajíc, že by se jim možná měli věnovat spíš.
Hope měla tu čest být u toho a jen valila oči.
Najít Roca byla ta nejtěžší část celé operace. Nebyl s ostatními rekruty. Jako by se do země propadl...