DMD č. 15 pro 15. 4. 2024. Téma: Nápověda

Uhádnete známe osobnosti?
1)
„Videli ste mnoho mojich tvárí. Bol som milionárom i zločincom. Neskúseným chlapcom aj ošľahaným bojovníkom. Neraz som podvádzal, pašoval, strieľal, kradol. Vládol som ríši. Založil som tajnú službu. Moje tváre zažili mnoho drámy, trápenia, neraz zomreli.
Doma mám zlatú sošku, ktorú si veľmi vážim. Mnoho cestujem. Bojujem za ochranu našej planéty. Kto som?
Pomôcka č. 1: Nie som Talian, ale viem po taliansky.
Pomôcka č. 2: Čoskoro mám päťdesiatku.“

2)
Slovák. Poznáme ho vďaka speváckej súťaži, ale už predtým hral v kapelách. Bol učiteľom hudby. Má dve deti, manželku huslistku. Kedysi navštívil Japonsko.
Pomôcka: Pozná Haberu.

Bzz bzz, už to slyším zase,
je to horší než budíček v base.
Vstávej sráčí, mazej chcát,
jinak se zechčiješ a budeš rád
za mé rady nastotísíckrát.

Zmlkni, hlase zkurvenej!
Nenapovídej, nech mě spát.
Já vím nejlíp sám,
kdy mám jít chcát.

A tak vstávám čtvrtá hodina,
dobrá nápověda
jen tak tak vyslyšena.
Avšak tak to nekončí,
to jest jen začátek dne.
Když jsem vzhůru, pak se to teprv rozběhne.

Bzučení nápověd, kdy mám jít chcát,
opravdu už mě to začíná pěkně srát.

A tak běží můj život plný nápověd o chcaní.
Vážení, říkám vám, jednou skončím bez nápověd zechcaný.

Elánius nervózně těkal očima po kanceláří. Lord Vetinari ho s mírně pozdvihnutým obočím pozoroval.

Elánius netušil, kvůli čemu si ho patricij pozval a jeho tvář nenabízela ani nejmenší nápovědu. Po dobrých pěti minutách Vetinari ticho přerušil.

"Veliteli, zavolal jsem si vás ve velmi naléhavé záležitosti."

"Pane?"

"Situace už došla dost daleko. Ale musíme jednat opatrně. Smím vás požádat o diskrétnost?

Vetinari zvedl ze stolu noviny. Byla na nich dnešní křížovka.

"Ten redaktor z Komety si myslí, že si může z Ankh-Morporských občanů střílet. Zvuk blížící se smrtí na tři? A nápověda má být "knihovna"? To bych se na to podíval!"

Plížím se nocí kolem Technického muzea a hledám křídové šipky. Oči mě pálí od sezení u monitoru, tak to jde trochu ztuha.
Aha, tady! Už je vidím! Zahalené postavy sedí v kruhu na dekách, okolo spí kachny. Pomalu se přibližuju, když vtom mi ujede radostné úpnutí a můj úkryt je prozrazen.
Jedna z postav se prudce otočí. "U svaté Glorie, to seš zase ty? Hele, tady žádný téma nedostaneš."
"Aspoň malou nápovědu," žadoním. "Posledně-"
"Posledně, tos byla ještě antiúp. Teď nejíš, nespíš, nic nestíháš. Jasná tematice, to nebudu podporovat."
"Polepším se!"
"Už jsem řekla. Až téma bude, tak bude. Pakuj."

Během dnešního hokejového zápasu mezi nosály a skunky došlo ke rvačce, a to nikoliv na ledě, nýbrž na střídačce.

Asistent trenéra nosálího týmu se podle všeho pokusil vetřít na střídačku skunků, aby potají odposlechl jejich strategii. Slíbené informace však na vlastní střídačku nedoručil. Při své výzvědné činnosti nezůstal nepovšimnut, a tak dostal pořádně do nosu.

„To má za to, že strkal nos, tam kam neměl,“ vysvětluje jeden ze skunčích obránců. A u pouhé nakládačky nezůstalo – nosálí špeh si odnesl i pořádnou nálož smrduté tekutiny.
„Určitě si na ten zápach vzpomene, až bude zase chtít čmuchat kolem,“ dodává škodolibě trenér skunků.

„Ah, veliteli. To je od vás milé. Mohu vám nabídnout zázvorovou limonádu?"
Rád přijal. Svým způsobem ho uklidňovalo, že Vetinari návštěvu očekával.

„Máte zajímavý problém," dozvěděl se. „Ale jakou pomoc hledáte u mne? Příkaz stíhání zastavit vám může vydat Patricij města."
„Ten se k tomu nemá."
„Snad nejste zklamaný? Netvrdil jste, že ani vládce by neměl stát nad zákonem?"
„A vy jste mi pokaždé připomněl, že stojí a nic s tím nenadělám."
„Možná si můj nástupce vzal vaše slova víc k srdci."
„Podívejte, dokážete mi nějak poradit nebo ne?"
„Chcete po mně radu?" Vetinari se rozesmál. „Sire Samueli - vy stárnete!"

Mordekaizr98
A jejda! Něco je špatně! Zkuste to prosím znovu.
Mordekaiser98
A jejda! Něco je špatně! Zkuste to prosím znovu.
tosemaleborec
Píp píp? Nejste robot? Opište prosím text ozbrázku výše.
v45J12dp
A jejda! Něco je špatně! Zkuste to prosím znovu.

„Mamí, jak se menuje ta bráchova nová holka?“
„Samanta a nehulákej tady tak.“

MilujuSamantu
A jejda! Něco je špatně! Zkuste to prosím znovu.
Chcete zobrazit nápovědu?
ani to nezkoušej ty blbko malá huš

„Mamí, brácha mně zas nadává!“
„Anetko nech toho, Tomáš je na florbale. A pojď už sem za náma dolů.“
„Když von mně nadává, i když tady není!“

The adventuring party stood in front of a conundrum.
The copse of trees they were coming up to was almost definitely important and some sort of magical.
The question was, how to find out if who- or whatever reigned over it was neutral or took a side in the war.
"It might be just nature. A dryad or maybe a ring of druids?" the ranger guessed.
The paladin looked at her sideways. "When did you last check your character sheet?"
"My what?" she sputtered, flabbergasted.
"Oh..." the paladin blushed. "I meant, I seem to remember you being proficient in nature..."

Poslal mu dopis, tentokrát však neobsahoval žádný dopis, nýbrž jen nějakou bylinou směs. Nebo, odhadoval - opět pracoval sám a nevzal to do laborky.

Opatrně to mezi prsty v rukavicích mnul a zkoumal každý kousek zachovaného listu, nebo květu. Vedle mu u toho na pracovním noťasu běželo vyhledávání výskytu poznaných rostlin. Všechno rostlo všude. Začínal to brát jako žert, ale nechtěl si to přiznat.

Botanista nebyl vtipný, pro všechno měl důvod a význam.

V tom objevil kousek listu Broneru velkolistého. Zasekl se v práci. V jeho okolí je jen jeden skleník, kde je.

Věděl, kde bude další vražda. Vydal se připravit.

„Víš, co je na světě nejhorší?“
Gwen má chmurnou náladu.
„Pátá kolej? Mařeny? Idioti? Nekanonický pairing?“ hádám.
„Nástup Áíčka,“ povzdechne si.
„Jó, Íjáčka,“ pokývu hlavou.
„Ne, Tess, Íjáček je fajn. AI je děs. Podívej, voni s tím snad píšou i úkoly...“
„To je švindlování!“ bouří se San.
„No, já ti nevím,“ kouknu Gwen přes rameno. „Vono se nezdá, že by to vždycky poskytovalo fakticky správný odpovědi.“
„Neposkytuje, no. Ale to je na tom ještě horší. Že tomu bezhlavě věřej.“
„Jak poznáš, že si to vymýšlí?“ ptá se San.
„Jednoduše, hele. Třeba tady tvrdí, že se Jupiter skloňuje podle vzoru Housle.“

Naprázdno otevřel ústa. Ruce ve snaze o gestikulaci zamrzly v prostoru.
„Já – tedy…“ Prsty se ladným, vějířovitým pohybem stočily v pěst, paže poklesly podél těla.
V zátylku ucítil tlumené dunění, jako by mu do uší proudila extrémně hlasitá záplava bípapu.
„… potřebuješ snad nápovědu, nejvyšší archanděli?“ Z Crowleyho slov odkapával jed. Poprvé po mnoha tisíciletích slyšel Azirafal ten úlisný hlas nejstaršího pokušitele.
Jako by byli zpátky na zdi Edenu. Dva zástupci znepřátelených stran.
Jen v démonově úšklebku dnes nezbyla ani stopa po dobrosrdečnosti.
„Neobtěžuj se,“ vyhrkl bezděky. Mysl se přidržela povědomého scénáře. Okamžitě zalitoval.
Bělmo nevěřícně vytřeštěných hadích očí pohltila žluť.

Byly kamarádky od dětství.

Takže bylo přece normální, že ji Amélie poslední dobou objímala častěji. Blížily se Elleniny dvacáté narozeniny a ačkoli by to ani jedna z nich nikdy nepřiznala, obě začínaly mít obavy.

Samozřejmě že spolu utíkaly cvičit lukostřelbu. Amélie si před alchymistickými zkouškami potřebovala něčím vyčistit hlavu.

Bouře nebouře, ony se na sebe mohly vždy spolehnout. Tak proč i zbylý volný čas netrávit společně.

Zlom nastal u Úst pravdy. Amélie místo své otázky obrátila oči v sloup a pak Ellenu políbila.
Najednou do sebe vše zapadlo.

„Chytrému napověz…” prohodila Amélie.

Než to stihla doříct, byla umlčena další pusou.

Náves má tvar bochníku chleba. Domy se řadí kolem ní a své lány schovávají za sebou. Uprostřed stojí lípa.
Vesničané postávají okolo. Starší sedí na lavicích pod lípou. Čekají.
Jakubíček shromáždění nesvolal, ale všichni ví, že jsou tu kvůli němu. Když se objeví na horním konci, zmlknou.
„Čarodějka utekla!“ zahřímá. „Opustila povinnosti! Opustila nás!“
Hodí před sebe ledabyle svázaný šátek. Když dopadne na zem, cípy se rozevřou. Na slunci se zalesknou hliněné střepy.
„Tohle nám nechala! Nápovědu! Výhružku! Bosorbaby milujou jedy. Musíme zkontorolovat studně, jestli je všechny neotrávila!“
Zděšené ticho protne jediné slovo.
„Ne,“ pronese čarodějka z dolního konce návsi.

Iva vztekle rozrazila dveře Simonina nového výčepu, pokud se tak dá nazvat starý vojenský kryt. Saša vzhlédla od omáčky.

„Tak ti teda pěkně děkuju!“

Ta hloupá hra zašla moc daleko. Vždyť byla celé třídě pro smích! A všechno kvůli jedné blbé fidorce! Nejradši by si ji před Sašou a Lexou nacpala do pusy a zhltla.

„Pomiň,“ pípla Saša.

„Dvě hodiny jsem byla po škole a ty pomiň? Radši už nenapovídej vůbec! Kvůli tobě jsem řekla, že Jakobíni Ludvíka VI. pobavili.“

„Já jsem ti napovídala popavili,“ odvážila se namítnout Saša. Ivě se před očima začínaly dělat mžitky. Brzy svou „nápovědu“ zaškrtí.

"Moc vám děkuji, pane Holmesi! Nevím, co bych dělala bez prababiččiných šperků! Jak jste je vůbec vypátral?" zeptala se paní Carter.
Sherlock Holmes se zamyslel. Mohl tu zůstat, všechno jí vyprávět a ona by žasla, stejně jako všichni ostatní. Ale pro Sherlocka byly případy jako tenhle jen nudná rutina. Žádné komplikace, žádné vzrušení.
"Omlouvám se, ale už musíme jít," řekl a briskně se rozloučil. Když odcházeli, uvědomil si, že pozoruje doktora Watsona. Dělal to často, i když si nebyl jistý proč. Možná, že tu přeci jen ještě bylo něco vzrušujícího a komplikovaného. Ale k téhle záhadě nejspíš bude potřebovat nápovědu.