DMD č. 15 pro 15. 4. 2024. Téma: Nápověda

Uhádnete známe osobnosti?
1)
„Videli ste mnoho mojich tvárí. Bol som milionárom i zločincom. Neskúseným chlapcom aj ošľahaným bojovníkom. Neraz som podvádzal, pašoval, strieľal, kradol. Vládol som ríši. Založil som tajnú službu. Moje tváre zažili mnoho drámy, trápenia, neraz zomreli.
Doma mám zlatú sošku, ktorú si veľmi vážim. Mnoho cestujem. Bojujem za ochranu našej planéty. Kto som?
Pomôcka č. 1: Nie som Talian, ale viem po taliansky.
Pomôcka č. 2: Čoskoro mám päťdesiatku.“

2)
Slovák. Poznáme ho vďaka speváckej súťaži, ale už predtým hral v kapelách. Bol učiteľom hudby. Má dve deti, manželku huslistku. Kedysi navštívil Japonsko.
Pomôcka: Pozná Haberu.

Než ji poslal domů, citlivě se jí vysmál. „Co to blábolíš?“ Chytil ji za ramena, trochu s ní zatřásl. Myšlenko, opust tuto ženu! Doufal, že nebohé robě má doma zodpovědnější hlídání.
Maminka s vražednými choutkami.
Otrávit manžela.
„Jak tě to proboha napadlo?“
Civěla na něj jako holubička zmáčknutá v hrsti – málem slyšel kosti praskat – a nesmála se. Ona ne.
„Jak bych to podle tebe měl asi udělat?“
I ty hloupý, vysvětlovaly její oči. Bylo to logické: copak ji sám nedávným vyprávěním nehodil vějičku?
„Vraní oko, rulík zlomocný. Říkal jsi mi přece o Tahovi.“
Zbláznila se, zněl mu v hlavě verdikt.

Bzz bzz, už to slyším zase,
je to horší než budíček v base.
Vstávej sráčí, mazej chcát,
jinak se zechčiješ a budeš rád
za mé rady nastotísíckrát.

Zmlkni, hlase zkurvenej!
Nenapovídej, nech mě spát.
Já vím nejlíp sám,
kdy mám jít chcát.

A tak vstávám čtvrtá hodina,
dobrá nápověda
jen tak tak vyslyšena.
Avšak tak to nekončí,
to jest jen začátek dne.
Když jsem vzhůru, pak se to teprv rozběhne.

Bzučení nápověd, kdy mám jít chcát,
opravdu už mě to začíná pěkně srát.

A tak běží můj život plný nápověd o chcaní.
Vážení, říkám vám, jednou skončím bez nápověd zechcaný.

Vážený otče, napsal Elladan.
"A maminko." Elrohir si přisunul stoličku ještě blíž a drknul mu do ruky.
Moje povinnosti, jakožto Tvůj dosavadní zástupce, se snažím plnit...
"Svoje povinnosti," řekl bratr.
Už mu to dělal zase. Loni, když se Elladan rozhodl napsat knihu, ho taky neustále pronásledoval se svými radami.
...podle Tvého vzoru. Hraničáře vysílám na pravidelné hlídky...
"Hraničáři se vysílaj sami. Mimochodem, koho chceš vyslat s tímhle dopisem?"
Elladan zvedl hlavu od psaní. "Hm?"
"Někoho důvěryhodnýho, že jo?"
"Samozřejmě."
"Třeba někoho, kdo fakt dobře a rád jezdí na koni?"
"Tak to ani náhodou," odsekl Elladan důležitě. "TY nikam sám nejedeš!"

Elánius nervózně těkal očima po kanceláří. Lord Vetinari ho s mírně pozdvihnutým obočím pozoroval.

Elánius netušil, kvůli čemu si ho patricij pozval a jeho tvář nenabízela ani nejmenší nápovědu. Po dobrých pěti minutách Vetinari ticho přerušil.

"Veliteli, zavolal jsem si vás ve velmi naléhavé záležitosti."

"Pane?"

"Situace už došla dost daleko. Ale musíme jednat opatrně. Smím vás požádat o diskrétnost?

Vetinari zvedl ze stolu noviny. Byla na nich dnešní křížovka.

"Ten redaktor z Komety si myslí, že si může z Ankh-Morporských občanů střílet. Zvuk blížící se smrtí na tři? A nápověda má být "knihovna"? To bych se na to podíval!"

Na řadě byl George: „Hádejte, na jaké slovo myslím.
„Kdy jsme se s tím naposled setkali?“ ptal se Černá zmije
„Hmmm… Tak před měsícem.“
„No tak to padá vana, mýdlo, kartáček na zuby…“ zamýšlel se Edmund. „Na jaké písmeno to začíná?“
„Na em.“
„Ementál,“ hádal Baldrick.
„Samá voda,“ kroutil hlavou George, zatímco Černá zmije protáčel oči.
„Kdyby v nápovědě bylo, že Baldrick se s tím nesetkal nikdy, tak řeknu že mozek. Takhle zkusím Melchetta.“
„Ha, neuhodl,“ zaradoval se George. „Dáš se podat?“
„Fajn.“
„Maso.“
„To není měsíc! To je dýl!“ nesouhlasil Edmund.
„Není pane,“ připomněl Baldrick, „pamatujete na tu krysu?“

Plížím se nocí kolem Technického muzea a hledám křídové šipky. Oči mě pálí od sezení u monitoru, tak to jde trochu ztuha.
Aha, tady! Už je vidím! Zahalené postavy sedí v kruhu na dekách, okolo spí kachny. Pomalu se přibližuju, když vtom mi ujede radostné úpnutí a můj úkryt je prozrazen.
Jedna z postav se prudce otočí. "U svaté Glorie, to seš zase ty? Hele, tady žádný téma nedostaneš."
"Aspoň malou nápovědu," žadoním. "Posledně-"
"Posledně, tos byla ještě antiúp. Teď nejíš, nespíš, nic nestíháš. Jasná tematice, to nebudu podporovat."
"Polepším se!"
"Už jsem řekla. Až téma bude, tak bude. Pakuj."

Co by udělal Ježíš? ptají se celé generace.
Otázka, ěkdy upřímná, většinou však používaná jako strašák. Jako zdvižený prst...
To jsi křesťan, když... uslyšíte vyčítavě.
Většinou od těch, kdo o křesťanství slyšeli v Marxismu-leninismu, nebo od pohádkových čertů.
A není tohle náhodou hřích? ten hlásek ustrašeného dítěte, které se bojí blesku z nebe, nám do hlavy nainstalovaly roky síry dštěné z kazatelen.

Když se konečně podíváme do "návodu", najdeme tam ale jenom jedno:
"Milosrdenství chci, ne oběť. Poznání Boha je nad zápaly."
"Miluj Boha celou svou bytostí, miluj ostatní jako sám sebe."
Čiň to, co chceš, aby bylo činěno tobě.

Během dnešního hokejového zápasu mezi nosály a skunky došlo ke rvačce, a to nikoliv na ledě, nýbrž na střídačce.

Asistent trenéra nosálího týmu se podle všeho pokusil vetřít na střídačku skunků, aby potají odposlechl jejich strategii. Slíbené informace však na vlastní střídačku nedoručil. Při své výzvědné činnosti nezůstal nepovšimnut, a tak dostal pořádně do nosu.

„To má za to, že strkal nos, tam kam neměl,“ vysvětluje jeden ze skunčích obránců. A u pouhé nakládačky nezůstalo – nosálí špeh si odnesl i pořádnou nálož smrduté tekutiny.
„Určitě si na ten zápach vzpomene, až bude zase chtít čmuchat kolem,“ dodává škodolibě trenér skunků.