DMD č. 14. pro 14. 4. 2021. Téma: Sebranka

Můj milý pokud chceš
Budu Ti příběh vyprávět
Který se kdysi stal
Možná nebyl jediný

Příběh o dvou dívkách
O zlatovlásce jako sen
Něžné krásce a její
Družce přesmutné

Bylo to dávno věř
Kdy dvě přítelkyně
S ostatními byly
Smály se a žily

Příběh smutný o lásce
Kterou jedna nechtěla
Druhá marně se soužila
Tobě nyní tu vyprávím

Muži všichni jako sběř
Divá hořeli pro jednu
Plameny jeden i druhý
Třetí čtvrtý nejinak

Co myslíš milý bylo pak
Jedna utíkala a druhá
Věrně při ní stála
Věděla víc než ostatní

Jedna sama stála
Druhá s ní
Teď sami jsou
Všichni

Táhli od města k městu.
Harlekýn, směšný v roztrhaných cárech, Kolombína snící o tom, že je ladnou tanečnicí, stárnoucí a krásná, rujný jinoch Pantalon a bláznivý Dottore, Scapino, žonglér, který se toužil stát rotační osou, kurtizána Ruffiana, levoboček Isabela, Tristano, milovník, co okradl vlastního otce a dezertér Capitano.
Commedia dell´ arte.
Brali si na paškál všechny malosti, ničemnosti, podlosti, bídu, žárlivost, pomluvy, lakotu, mamon, hrabivost, lži, přetvářku, přestírání. Hráli bez masek a masky strhávali.
Nemluvili vznešenou latinou. Dělali nejapné vtipy. Pouštěli větry a krkali.
Hráli ve městech, vesnicích, na samotách.
Vrhali světlo do tmy.
I Santi Ostinati – Společnost svéhlavých svatých.

"Stáří asi čtyřicet let. Vysoký, už z dálky budí respekt. Silný, nebojí se žádné tvrdé práce. Rychlý. To podtrhněte, to je důležité! Obratný, dokáže se dostat na nečekaná místa nebo rychle zmizet. Nerozpakuje se sahat do cizích kapes a umí to s paklíčem."
"Trestaný?"
"Tři měsíce vězení pro začátek a pár bonusů za pokus o útěk."
"Samozřejmě..."
"Zítra to chci ve všech novinách."
"Ano, jen..."
Policejní velitel si všiml zarputilého výrazu svého podřízeného.
"Něco se vám nelíbí, pane Javerte?"
"Ne pane. Jen si nejsem jistý, do které to chcete rubriky. Je to popis hledaného zločince, nebo požadavky na nového zaměstnance?"

Když bude držet kopí dost pevně, nebude poznat jak se mu třesou ruce. Pod dravčím pohledem Hannibalova jediného oka se mu ruce třást nesmějí.
Komu by se ale netřásly?
Blížili se. Blížili se a bylo jich osmdesát tisíc. Osmdesát tisíc nejlepších římských vojáků postupovalo ve žraločí tichosti.
Zaťal zuby, aby mu nejektaly.
"Všichni jste ucha," přerušil jejich neklidný šum Hannibal stojící za svým štítem mezi jejich štíty. "Většina z vás neviděla pořádnou bitvu a nemá dobrou výzbroj. A jich je dvakrát víc. A mají s sebou oba konzuly. Ale Hannibal je tu s vámi. A budu tu až do konce."

Jsem to já, Berry, Finn a Hack.
Je nám třináct a je to pohodička. Žádná škola, žádné povinnosti. Touláme se po nocích, přes den spíme zalezlí někde, kde nás nikdo nenajde. Jídlo sbíráme úplně všude, a to i v případě, že ho má v kapse už někdo jiný.
Pravidla?
Pffff. Komu kdy pomohla pravidla? Nám teda nikdy. Pořád někdo říkal, co nesmíme a co musíme. Ale teď je to jen o tom, co můžeme. A my můžeme vážně všechno. Ve světě bez dospělých jsme my šéfové.
Je to vysněné dětství.
Jen je škoda, že v našem okolí nejsou žádné holky.

Když bychom se podívali do pravého rohu, našli bychom trpaslíky. To je známá věc, vpravo v dole, tedy dole, jako myslím u těch nízkých stolků, sedí vždycky trpaslíci. Diagonálně sedí vždy trolové. Ani jedni nemají žádné velké matematické znalosti, přesto si ale dovedli spočítat nejdelší možnou vzdálenost.
Vlevo od dveří vždycky sedí poslové, poslíčci, vyslanci a vůbec všichni ti neustále v pohybu na cestách.
Vpravo od pípy mají rezervované místo štamgasti, staří ochmelkové, kteří mají u Prokopnutého bubnu svůj originální džbánek a svůj vysezený důlek.

Uprostřed hned u nálevního pultu stál seržant Karotka a právě prováděl hloubkovou analýzu místního osazenstva.

Gallipolský poloostrov se v polovině listopadu 1920 skládal především z vody, bláta, uschlých bodláků a státních příslušníků zaniklého Ruského impéria. Pestrá směsice, sestávající z Rusů, Ukrajinců, Karaimů, Kalmyků, Osetinců, Adygejců a Kozáků, měla společného především nepřítele. Bolševiky, bláto a bodláky.
Takže asi čtyřicetiletý muž lezoucí po bahnem po kolenou a hledající zatím nezdupané rostliny vyvolával jistou pozornost. Ovšem ne příliš velkou, každý měl svých starostí dost a různých podivínů tu bylo… taky dost. Grigorijovi bylo srdečně lhostejné, jak na okolí působí. Hledal a nacházel, jednotlivé exempláře opatrně vyprošťoval ze země a ve svém stanu dlouho a pečlivě očišťoval a sušil.

Z třinácti členů Sudiček, kteří v průběhu let v různých sestavách v ansámblu působili, byla většina vystavena perzekuci. Hlavní kytarista a spoluzakladatel kapely Kirley Duke byl zabit během zátahu v listopadu 1994, v Azkabanu zemřel bubeník Orsino Thruston (před 1993, přesné datum není známo) a v pracovních táborech zahynuli dudák Gideon Crumb a loutnista Herman Wintringham – Crumb při povstání proti dozorcům (1997), Wintringham na zápal plic (1995). Yolande Wyrová, která s kapelou v roce 1992 krátce spolupracovala jako doprovodná zpěvačka, byla po věznění v ženském internačním táboře zařazena do reprodukčního programu Pramen, kde pro Raddlův režim porodila celkem pět dětí.

Akatsuki, sebranka nejhorších psychopatů, jaké svět ninjů vyplodil. Posuďte sami:

Sasori, se dřevem umí, zato neovládá mezilidské vztahy ani profesní komunikaci

Hidan, podfukář, dlaždič, saďour. Nejlepším kamarádem je obří kosa, kterou neustále olizuje a minimálně čistí

Kakuzu, pokladník na baterky. Prachy u něj záhadně mizí

Kisame, smíšek, ale nesmí se před ním zmínit sushi

Itachi Uchiha, baby by mohl přehazovat hráběmi, ale radši se vnitřně užírá

Konan, tichá, ale umí řezat a škrábat

Deidara – Snílek, hračička. Pořád někde něco bouchá

Šéf, nikdo neví, co se mu honí hlavou

Orochimaru, podrazák, intrikařil tak okatě, že ho vyhodili.

A Tobi, hodný kluk.

Na sluncem sežehnuté trávě se líně povalovala trojice chlapců.
„Říkám ti, je to pravda,“ řekl jeden z nich.
„Viděl jsem ji na vlastní oči.“
Druhý do něj silně šťouchl.
„Nebo jsi byl moc dlouho na sluníčku.“
Odpovědí mu byl tvrdý kopanec.
„Ticho,“ řekl třetí, který si mezitím dřepnul u plotu a cosi upřeně sledoval škvírami mezi plaňkami.
„Pojďte sem,“ zasyčel.
Na sousední zahradě seděla malá holčička a hrála si s panenkami. Ty kolem ní poletovaly ve vzduchu.
„No teda…“
„Já ti to říkal!“
„Jak to sakra dělá?!“
„Pojďme se tý malý čarodějnice zeptat,“ ušklíbl se první chlapec. A přelezl plot.