DMD č. 14. pro 14. 4. 2021. Téma: Sebranka

Zbyli si na světě poslední tři, dva pětipalčáci a jedna popřechodka, takže lidstvo nazdar pápá. Z rohů Strahovského stadionu hulákají na sebe tlampači, zarespirátorováni.
Mikromanažer: "Erko je na nule, denní přírůstek nakažených žádný, neumřel nám taky nikdo. Všechno už dva měsíce, co abychom protiepidemická opatření uvolnili?"
Teta: "Neměl nám kdo umřít, protože už jsou všichni mrtví."
Panikář: "Já bych ještě vyčkal, nepředbíhejme událostem! Zlepšení se projeví až..."
Mikromanažer: "Ale opatření už nepřinášejí žádné výsledky, ty kokot!"
Teta: "Ráda bych upozornila, že nás už nemá kdo živit. A já mám hlad."
Panikář: "To chceš jako uvolňovat restaurace nebo služby? Zbláznila ses?!"

Jak se žije mezi tradičními upíry?

„Ha! Slyšíte se? Slyšel jste tu otázku? Říkáte, že JÁ nejsem opravdový upír! Ale energetický upír je upírem, i když nepije krev a nevadí mu sluneční světlo, což je výhoda, když se nad tím zamyslíte. Otázka měla být, jak se mi žije s touhle sebrankou! Nandor se zasekl ve 13. století, Lászlo a Nadja zas v osmdesátých letech a Guillermo je… Guillermo. Tradičnější! Je legrační, jak si definujete tradici! Tradice je naopak proměnná a závislá na dané kultuře. Takže určitým pohledem JÁ můžu být tradičnější než… Haló? Posloucháte ještě? Hej, odpadl zas další kameraman!”

Okolo ohně sedělo několik zarostlých, nemytých hromotluků. Byla to loupežnická banda Děsivého Toma.
Nejvzteklejší z nich horlil:
"Proč něco měnit?! Vždycky jsme se jmenovali takhle, budem prostě pokračovat v jeho tom... důkazu."
"Odkazu," opravil ho nejvousatější.
"Jenom říkám, že Toma pověsili minulej tejden, tak bychom se měli přejmenovat," odvětil nejšpinavější.
"Jenže jak se pak budem jmenovat?" zabručel nejtlustší.
"Banda Tlustýho Lojzy teda ne," odsekl nejvzteklejší.
"Kluci! Takhle to nepůjde, musíme najít někoho s dobře markatelovatelným ménem," navrhl nejšpinavější.
"Marketovatelným," odtušil nejvousatější.
"Podáme si inzerát!
'Hledá se vůdce loupežnické bandy.
Požadavky: Zkušenost s mordováním, NEčistý trestní rejstřík a Nebezpečně znějící přezdívka'."

"Achjo Líbo, co si nám to provedla..." povzdechne si Vlasta.
Kněžna Libuše naposledy vydechla a nyní se vzduchem neslo, že nadvláda mužů je více než blízko.
S úderem Perunovy pěsti Vlasta zavelela, že to takhle nenechá. Muži nebudou vládnout ženám! Nikdy.
Sebrala se s ostatními ženami a vytvořila si opevnění na Děvíně.
Jak hloupý byl Ctirad, že se nechal nalákat na past, kterou Vlasta připravila.
Kdo by také odolal sličné Šárce?

Přemysl byl rozčílen. "Libuše, ctnostná moje nebožko, co to ta tvoje divá sebranka připravila? Copak bych byl nějakým krutovládcem?"

I přitakali ostatní muži, že se jim ženy úplně zbláznily.

"Co tady chcete?"
Z Kyryla zavane kořalka.
"Asi si mě nepamatujete. Aleksandr Vasyljevič Kosturak."
Kyrylo zbledne a ustoupí o krok do bytu. "Proč jste přišel?"
"Myslel jsem..." Aleksandr se nadechne. "Našel jsem v noci tělo. Přísahal bych, že jste to vy..."
"Mám bratra. Jednovaječné dvojče." Zamyšlený pohled na Olenu. "Vás si taky nepamatuji."
"Ani nemůžete. Nikdy jsme se neviděli. Zarecka."
Kyrylo nervózně přešlápne. "Pojďte dál."

V kuchyni vysedávají dvě ženy a muž. Na stole malé skleničky, jedna načatá láhev vodky, jedna prázdná. Vybraná společnost.
"Kdo je to?"
Kyrylo přivře dveře. "Moje žena, sestra a švagr. Chcete mluvit i s nimi?"

“Nerozumím vašemu požadavku,” pravil Lord Richard. Byl zvyklý čelit nejrůznějším podivnostem, ale dosud se nesetkal s urputností svých přátel. “Vlastníte domy. Voďte si milence tam.”
Pan Julius se zahleděl v strop. Pan Francis zavrtěl hlavou.
“To můžu rovnou rozdávat vizitky. Richarde. Nechceme nic velkého. Jedno, dvě patra. Bar. Pár místností…”
“Ložnic. S postelí pro dva. A křesílkem.”
“Ehm?”
“Na křesílku trvám.”
Richard cítil, že přesila je příliš odhodlaná.
“Dobře, ale... proč to mám já financovat? Peníze přece máte -” zkusil naposledy.
“Netušíš, kolik musím vkládat do banku, Richarde.”
“Netušíš, kolik mně stojí krejčí, Richarde.”
Lord Richard pochopil, že tuhle bitvu prohrál.

Kamkoli přijedeme, jsme taková ubohá sebranka.
Když si v Portu na pokoji sušíme boty, jelikož nemáme náhradní. Když jedeme autobusem hodinu namísto 10 minut, jelikož jsme nastoupili do linky, co objíždí město po pořeží.
Když jdeme 2 hodiny navíc k autobusu, jelikož taxík rozhodně platit nebudeme.
Když se zatouláme při -10 v lese, protože už nevíme kudy, a i kdyby, cesta je zcela zamrzlá. Když pak stojíme na vlakové zastávce a lížem rampouch, jelikož máme žízeň.
Když přijdeme do barcelonského podniku a ptáme se místních, kde jsme, jelikož nemáme tušení.
Ale musím vám říct, právě takové cestování stojí za to.

Blahobytný statek se koupal v měkké záři podzimního slunce. Z komínů stoupaly obláčky kouře, rozháněné daleko čerstvým větříkem. Nahoře na stráni pasoucí se dobytek vypadal jako hračky. Husy a slepice pobíhaly po sklizených polích. Skupina dětí u ohně blaženě hltala pečené brambory. Za nimi stály ve vzorné řadě košíky s natí, ulámanými klásky, nejrůznější zeleninou a houbami.
„Ty, Catro, když takhle paběrkujeme po polích, tak jsme paběrkáři?“ zeptalo se jedno z dětí.
Catra se zamyslela a pak se obrátila na svého bratra. Ten si roztržitě rozmazal popel po čele, ukousl si brambory a řekl:
„My nepaběrkujem. Sbíráme. Takže jsme sebranka.“

Artuš vyšel z brány a ztuhl.
Vedle Alžběty stáli dva pobudové. Až moc těsně! A na tričku měla čerstvou krev.
Kruci! Zrzek vpravo má určitě u jejího krku nůž. Ten druhý beze zbraně také nebude. Alžbětina tvář byla bez výrazu, ale oči mu říkaly „uteč!“
Najednou vystoupil zpoza rohu třetí pobuda. Postrčil ho k ostatním a zavrčel: „Půjdeš s námi, nebo to matinka odnese…“
Zrzek udělal nepatrný pohyb, Alžběta zasykla a do trička se vsákly další kapky krve.
Šel.
Po prvotním záchvěvu strachu přišel vztek.
Arkan by to zvládl, takže on také něco vymyslí. Alžběta nepanikařila… budou na to dva.

Gendry už byl členem různých sebranek. Ne že by měl zvlášť na výběr. S Arrym, ze kterého se vyklubala holka, měl ale pocit, že ho sebral někdo, s kým stojí za to zůstat. I když si na útěku zpustošenou zemí prošli sedmi pekly.
Jenže pak se z bývalého Arryho vyklubala seveřanská princezna Arya, a než se s tím Gendry stihl srovnat, unesl ji Ohař.
Při té vzpomínce udeřil kladivem do rozžhaveného kovu, až jiskry lítaly. Zůstal mu jen bezmocný vztek a Bratrstvo, které teď po lesích rozvěšovalo všechny Freye, na které narazili.
Doufal, že po lasičkách přijde řada na psy.