DMD č. 14. pro 14. 4. 2021. Téma: Sebranka

Krajinu okolo Varennes rozdělují remízky a zídky na rozkošná políčka a pastviny. Tančí v nich slunce a voní léto. Tady páchne revoluce: Krví a strachem. Jezdci s copánky pod vysokými čapkami dorážejí raněné měšťany, obvazují si rány, nabíjejí pistole a prohlížejí čepele šavlí. Cizí kontrarevolucionáři.
"Nebojte se, hercegnőm! Lidé vašeho pana chotě by vás vezli kočárem, po silnicích, krz město... Tam byste se setkali se skutečnými překážkami. Tohle je jen zaškobrtnutí. Za pár hodin a strhaných koní jsme v Montmédy. Tam nám snad odpustíte skromnou cestu v sedle a v převleku. Vždyť jsme jen sebranka, chlapi vašeho vznešeného pana bratra."

Profesorka Alaemma de Liccaragon odpřednášela.
Uf. Tihle opičáci si snad myslí, že když mají prachy, nemusí se učit. U zkoušek si je vychutnám...
Hned u východu na chodbě jí odchytí asistent: "Madam, ve foyeru na vás čeká tlupa nevábných páchnoucích individuí a nehodlají odejít," přejde do šeptu, "myslím, že jsou to krysáci."
Zlý pohled.
"Vyřídím to s nimi, mezitím mi pošli pro večeři a připrav saunu."

"Gulvakore, co šílíte, jasně jsem říkala, ať za mnou na universitu nelezete!"
"Máme pro tebe nějaký pavoučácký jedový žlázy, voči a kusadla," mrk na šedivý pytel u nohou.
"Co chcete tentokrát?"
"Anonymního démona."
Zatraceně!

Evžen si unaveně sedne na schody.
„Nechcete cigaretu?“
Zavrtí hlavou. Znepokojeně k Ladě vzhlédne: „Mám strach něco dál zkoušet se všemi těmi lidmi tady. Musíme je dostat pryč.“
Lada se otočí na Milana.
„Jste cvoci?“
Vtom zachrastí klíč.
Vchází vysoký třicátník. Kožené sako, stříbrný cvoček v uchu.
Přehlédne celou skupinku, pohoršeně zvedne obočí.
Kývne na Milana:
„Dobře že vás vidím, potřebuju s vámi mluvit ohledně nějakých úprav.“
Sotva zajdou do garsonky, ztiší hlas: „Co jsou zač ti dva?“
„Čekají… na… Málkovy. Nejsou doma.“
„Nelíbí se mi, že necháváte bůhvíjakou sebranku šmejdit po baráku.“
Evžen na chodbě nastraží uši: „Asi majitel.“

Hana mi své strachy nosí ráda. Porody, pohromy... skládám si je jako plátno.
Její zrůdy v sadě neberu vážněji, Sychravo je chráněno. Úzkost pod jabloněmi přisuzuji vzpomínkám

Temnota mě uhodí nepřipravenou, jako kladivo. Dřevo, sliz, mrtvolný puch a...
Myslelas, že mě zničíš?
On?
Sebral jsem tě z lesního bahna, opuštěnou a ustrašenou.
Zabila jsem ho...
Beze mě bys nebyla nic. Vytvaroval jsem tě. Patříš mi.

Jeho ruce na mém těle, ruce mého učitele... Potřebuju ho, uctívám ho, nenávidím ho, moje zrada a jeho stáří a krev, všechno je moje vina...
Ne.
Skrz hrůzu seberu moc, uvolním se slepým úderem. Utíkám.

Chceme-li se, spolubojovníci, dobrat toho, co vyvolalo První válku hřbitovní, neomezujme se na prvotní výstřely; nepochybně vzešly ze Záhrobního komanda pravdy, které všichni známe jako ZAKOMPRO. Rozčilení není program, ba sekulární mravní idealismus dříve nebo později sám sebe topí v krvi, ale zkusme nahlédnout: nadáte-li nešlechetné burany – ba lapky, piráty a podobnou sebranku – mocí a penězi, jimiž se nakupují čest a pověst, to jediné, co jim nikdy nepřísluší, jednoho to nashvězdičkare.
Samuel Ohař, právník CGI AppliedAnimation, naprosto přesně odhadl, že výnosy tkví v přítomné sebeprojekci budoucích zesnulých, nedokázal však přesvědčit grázly, ať svá nehorázně pokřivená selfsívíčka poustují až v hlíně.

Bylo to, jako by jí do vody hodil.
Strach, pocit bezmoci.
Jen slzy v očích a bolest, stoupající, stupňující.
"Co bych pomáhal, ta už to dávno zná!" chystal se doktor k odchodu a odhodil občanku.
Sestra ji nechápavě zvedla.
"Pane doktore! Ty jsou nevlastní. Maminka má první."

Obdivuji, že se do tohoto dobrodružství naše mamka pustila pak ještě čtyřikrát.
Nakonec nás měla pět - na začátku a na konci kluky a mezi tím tři holky.
Byli jsme vážně sebranka. Všech různých povah, všech různých zlobivin i radostí.
A v té občance?
Tam měla maminka zapsány dvě dcery z tatínkova prvního manželství.

Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byla Sebranka.
"Ahoj, Viktorko," pozdravila.
"Ahoj, Seblanko," pozdravila holčička, "vypadáš jako šiška!"
"Taky jsem šiška," vzdychla návštěva, "nějaký kluk mě sebral v lese a pak pohodil na chodníku. Od té doby jsem Sebranka."
"Já jsem požád Viktolka!"
"Jenže já se tady na boku lesknu, tak mě vždycky někdo sebere, obhlídne a zase zahodí!"
"A ploč si tě nenechá?"
"Protože jsem jenom šiška!"
"Mně se šišky líbí! A navíc žlutě svítíš!"
"A nechtěla by sis mě nechat?"
"Ale byla bys Nechanka!"
"S novým jménem začnu nový život!"
A tak se Viktorka a Nechanka skamarádily.