DMD č. 15. pro 15. 4. 2021. Téma: Právo být zapomenut

Častokráte vyčítal jsem svým dřívějším známým, když dlouze se dívali, než mne pozdravili, procházejíc kolem na ulici. A slova: „Málem jsem tě ani nepoznal!“ mne urážela snad ještě více. Jak mne někdo může nepoznat; jak někdo může zapomínat tváře?
Poté mne zavřeli sem – bílá místnost, čtyři stěny, hlasité ticho vlastních myšlenek, a já přišel i o posledního přítele – mé zrcadlové ego. S plynoucím časem přestávám si vybavovat barvu vlastních očí, délku špinavě plavých vlasů i tvar suchých rtů při zahořklém úsměvu.
Uznávám, tváře vskutku mohou vcelku snadno vyklouznout z paměti, a proto ostatním konečně přiděluji právo na to mne zapomenout.

Někteří lidé se bojí zapomnění. Dříve jsem mezi ně také patřila, zoufale jsem se snažila udělat něco výjimečného, díky čemu si mě budou všichni lidé pamatovat, díky čemu bude mé jméno v učebnicích a děti si budou přát být zajímavé, jako já. Když ale čtete o zajímavých lidech, třeba v učebnici, nebo časopisu, zajímá vás někdy, proč dělali to, co dělali, nebo jak se přitom cítili? Nikdo potom nevidí celý příběh, vidí jen útržky, ze kterých si skládá povahu někoho, kdo byl úplně jiný. Právě proto jsem ráda za zapomnění. Budou si mě pamatovat jen ti, kteří mě opravdu znali.

,,Parkoviště v okolí Kvildy a Modravy dnes praskala ve švech. Lidé vyrazili za hezkým počasím..." Mamka otráveně vypne televizi. ,,To je strašný, jak v mraveništi." ,,My jsme tu přece taky," popíchla jsem ji. ,,To je přece něco jiného."

Měla pravdu. Jezdíme na Šumavu 15 let. Stále do stejné vesnice. V zimě i v létě. Známe všechny místní, starostu, vlekaře, šéfa lyžařský školy... Všechny.

Večer sedíme s naším známým v hospodě. Plánujeme zítřek. ,,Vyrazíme na Boubín," prohlásí. ,,Tam jsem byla milionkrát," opáčím. ,,A víte, jaký tam budou průvody? Úplnej Václavák..."

,,Ale já vás vezmu starou cestou. O tý už nikdo neví."

Byl okamžik, kdy jsem mlčela a nevyřčené propálilo chřtán.
Byl okamžik, kdy jsem mluvila a slovo umí zranit stejně jako nůž.
Byl okamžik, kdy jsem odvrátila pohled, abych nemusela podat ruku.
Byl okamžik, kdy jsem se celá skryla do lži jako do brnění.
Byl okamžik, kdy jsem uvěřila, že já mám přece právo.
Bylo jich tolik, těch okamžiků, které pálily jak prásknutí bičem.
Nechtěly být, nechtěly existovat a snad by využily právo upadnout v zapomnění, přestat mě trápit, ale zůstávají. Mám je v srdci vypálené žhavým železem, protože bez nich, bez okamžiků bolesti a hanby bych já nebyla doopravdy já.

Slyší křik, ví, že na tapiserii hoří jeho jméno, léta svazovaná krev se uvolňuje a víří mu ve spáncích, utíká po nekonečných schodech a doufá, že výhružka už nejsi náš syn byla slib.

Regulus ho přestal zdravit. Sirius nosí rodinné odmítnutí jako odznak, ani Jamesovi nepřizná, že se nedokáže ubránit ublíženému proč, fantomové bolesti po ztracené rodině, kterou nikdy neměl.

*

U vánoční večeře je napřímené chladné ticho, hrdlo mu stahuje vázanka zauzlovaná očekáváním jich všech. Sirius si odchodem zabral výsadu, kterou on už nezíská, jeho jméno rdousí poslední větev kdysi košatého stromu. Při pohledu na vypálené místo se nedokáže nadechnout.

Nejhnusnější pocit je asi vděčnost. To je totiž pocit, který musíš cítit a vyjadřovat. Předci ti darovali, věnovali, snažili se a přivezli a máš tu krabici a nemáš odplatu. Voláš, děkuješ, říkáš, jak je to dobrý, užitečný a krásný. Když jsi uražený, tak je to diametrálně jiné. Tento nádherný pocit si užiješ! Zapomněli! Nezavolali! Nepoblahopřáli! Ani si mě nevšímají! Nehledají mě! Nechybím vám!? Mohli jste aspoň poslat zprávičku?! O dárku nemluvím! Nic od vás nechci! Jsem uražený! Jak mohli! Předvídal jsem to! Znám je! Seru na ně! A najednou – překvapení! A zase musím být vděčný. Rezervuju si právo být zapomenut!

"A už mě štve, jak mě pomlouvají", ukončí svou řeč první. "Zaprvý, mý ženě nebylo devět, a zadruhý, velbloud je hnusný zvíře"!

"To mi povídej", přeruší ho druhý. "Nevyžaduju ničí děti jako oběť! A za tu poušť si můžou sami, měli se někoho zeptat na cestu".

"A mě ještě navíc pořád citují blbě"! stěžuje si třetí. To je furt "Pán řekl tohle" a "Pán praví tamto", ale že by si pamatovali to jediný, co jsem FAKT řekl? Pche"!

"A já", fňukne čtvrtý, "NEJSEM TLUSTEJ"!

"Kéž bychom byli raději zapomenuti", přejí si všichni se slavnostními výrazy.

****************

A tak se i stane.

Díváš se na mě a v očích máš mlhu. Vím, že ty nevíš. Víš, že já vím? Možná tě to už ani nenapadá.
"Sesternica?" zkusíš nejistě.
Všechna ta léta u tebe doma. Všechny ty návštěvy koupališť a zámku. Všechno to korzování po náměstí, pizza a večerní sklenky. Všechny ty básničky, příběhy a snídaně, večery na dvorku a krmení koček. Všechny ty dopisy a vzkazy a přání. A proti tomu všemu mlha, kterou už nic nerozežene. Beznaděj a zároveň neodbytný pocit, že už nemám nárok to od tebe žádat.
"Ne. Pravnučka," vysoukám ze sebe. Uvnitř pláču, ale navenek nesmím, ještě ne.

Až budete mít někdy cestu okolo Humpolce, najděte si chvilku a zastavte se v Želivi. Tamní premonstrátský klášter, barokní perla z dílny Jana Blažeje Santiniho, nabízí komentované prohlídky konventu a kostela Narození Panny Marie. Po domluvě a v dostatečném počtu můžete absolvovat prohlídku celého areálu kláštera.
Součástí prohlídky je i zastávka u jedné pamětní zdi, dvou pamětních desek, jednoho Ukřižovaného a jedné Okurkové monstrance. Zdejší klášter byl v padesátých letech peklem na zemi, internačním táborem pro kněží. Jedna z pamětních desek patří opatu Bohumilu Vítu Tajovskému, druhá lékaři a spisovateli Nikolaji Kelinovi.

Nikolaj Andrejevič Kelin zapomenut nebyl. Kolik dalších ano?

Draco tvrdil, že kolejní příslušnost se často dědí. Katie to dlouhé týdny vrtalo hlavou, pak se odhodlala k činu. V knihovně, jak zjistila, byly uložené seznamy studentů jednotlivých kolejí, knihy zavedené snad už někdy v sedmnáctém století.
Její rodiče mohli chodit do Bradavic přibližně před dvaceti až padesáti lety… Takže pokud projde Zmijozelskou knihu, narazí tam na ně, ne?
Strávila nad tím čtyři měsíce. Našla Dracovy rodiče, starého Crabba, Goyla, Parkinsona, profesora Snapea… Ale po jakémkoli Cunninghamovi jako by se země slehla. Přece ho tam nemohli zapomenout napsat! Nebo snad ano? Co když tam přece byl a ona ho přehlédla?