DMD č. 15. pro 15. 4. 2021. Téma: Právo být zapomenut

Když kdysi svolal první shromáždění, víc zábavní, debatní klub než cokoli jiného, měl na mysli místo odpočinku, shromaždiště ideálů a vizí budoucnosti.
Teď je jeho učení překrucováno, znásilňováno, zneužíváno, transformováno v ideologii. Slyší stovky ochraptělých hrdel kleriků vykřikovat svoje jméno, vidí ty směšné uniformy (proč má každá zrůdost potřebu unifikace?) a mlčí, protože kdyby začal křičet, už by nepřestal.
A oni to vědí, jen nejen opečováván a při vzácných příležitostech ukazován společnosti, ale také hlídán.
Tohle si z něj ale nevezmou. Stařecká ruka se rozmáchne a vymlátí bronzová písmena svého jména na Desce cti Metra.
Zbydou jen obnažené kosti betonu.

Třesk zbraní. Sestry se krčí v koutku, bratříček vříská z povijanu. Otcův křik, matčin pláč. Drsná ruka mě vytrhává z měkkého náručí. A pak…
Komůrka v podzemí. Docela pohodlná, ale osamělá. Obhroublé žertování stráží, vážná, kárající výchova kněze. A světlo přichází jen okénkem u stropu, za kterým se občas mihnou čísi boty.
Tak rád bych, aby se vrátila maminka, mé sestry, ba i bratr už mohl vyrůst k dětským hrám. Ale nikdo nepřichází. Vzpomínky na matku nenávratně mizí. A tolik, tolik bych je chtěl udržet.
Osobuji si právo, aby můj pobyt v kobkách hradu Lokte byl zapomenut. Už nechci vzpomínat.

Zapomínání, pomalá smrt.
Byla to daň za nesmrtelnost?
Potácet se na pokraji bytí, po generace?
Pomalu ztrácet kontury vlastního já, vsakovat se do přediva básně?
Po tak dlouhé době – přece jestli má být zapomenut, ať se to už konečně stane! – má snad každý mrtvý právo odejít klidně!
Kolik jich přišlo, těšilo se z věčnosti, aby vybledli a stali se méně než stínem?
Počítal každý den, každou vteřinu, kdy cítil, jak se kousek po kousku drolí jako stěny opuštěného divadla.

Náhle se cosi změnilo, jako by v poušti vytryskl pramen čerstvé vody.
Catullus se se slzami v očích nadechl.
Vzpomněli si!

"Jak jde čtení?" zeptala se.
"Nijak." Elladan mrsknul kamínkem do zpěněné vody.
"Legendy o hrdinských předcích už tě nebaví?"
Vzdychl. "Když já bych chtěl nějaké pravdivější! Takový hrdina jako oni nikdy nebudu."
"Pravdivé legendy neexistují. Můžeš být hrdinou podle svého, až přijde čas."
Chvíli mlčeli, než se odhodlal.
"Celeamin, já... myslím, že... Když tě minulost štve, nemusíš na ni vzpomínat."
Naschvál vydržel pohled těch jejích ocelových očí.
"Mě například HODNĚ naštvalo, jak vypálili Gondolin! Taky mě štve Elrohir, poněvadž je krvezrádce, co mi zatajil - věc. Ale klidně to zapomenu, neb minulost nezměníš a - k něčemu byla."
Rozvodněná řeka přehlušila odpověď.

,,Na Kevina!" zařvala Kate přes celé letadlo až se lidé hrůzou otáčeli.

,,Už po třetí bez něj jedeme na dovolenou, jsme tak hrozní rodiče!" rozhořčeně křičela.

,,Kevin nemá právo být zapomenut, tentokrát už ne!"

,,Ale má," odfrknul si Buzz a usmál se.

,,Příště zapomeneme tebe," propálila Kate Buzze pohledem.

,,Tak za prvé, Kevin v tom má praxi, jeho už nemá co nerozhodit. Za druhé, já bych na společné dovolené chyběl mnohem více než on. A za třetí myslím, že Sám doma tři se mnou v hlavní roli by bylo sice skvělé, ale přeci jen na Kevina už jsou všichni zvyklí."

Nejprve zamrznou srdce a pak i svět, lidé odejdou, vrátí se Pangea. Rostliny budou zběsile lapat po dechu, potravní řetězce se zhroutí, proměny života bohatší než kdy Ovidia napadlo. Teploty porostou a kruh se uzavře, posledním útočiště moře, druhé vstoupení do téže řeky. Eroze odhalí skaliska, Mars na Zemi, ale už nikdo, kdo by ho viděl. Řasy, houby, bakterie, poslední přeživší, Údolí smrti, jen bez Vinnetoua. Miliardy let prázdna, nekonečné čekání. Pak vyprahlá pustina konečně spočine v smrtícím objetí, poznamenaná skutečnou září Slunce.
Všechna těla budou zapomenuta, království pozemské má od začátku jasné datum expirace.
A to nebeské? Bůh ví...

Zahalen v kápi, plíží se ve stínu. Jeho tvář nikdo nikdy nespatří. Bojuje za lid, však nikoho nenazývá svým pánem, a nikdo nenazývá pánem jej. Vždy se objeví a odvede potřebné v anonymitě a mrknutím oka. Pokud možno s minimální destrukcí. Nikdo ho nedokáže popsat, určit jeho identitu. Dokonce ho málo kdo vůbec postřehne. Než se svědci ohlédnou, zbyde po něm jen opar tajemství spolu s drsným výsledkem reality, a vysoko na nebi přelétne orel, jako symbol jeho nedávné přítomnosti.
Je to posel smrti i života. Žije, aby byl navždy zapomenut.
Pracuje ve tmě, aby sloužil světlu. Je to asasín.

Kromě přírodních katastrof, jako vánice, zemětřesení nebo výbuch sopky může doručovatele na Islandu překvapit troll, elf nebo Odin. Olaf Sturluson byl rád, když zazvonil u posledního zákazníka.
„Dopis, pane.“
Adresát zavrčel, v silném větru se nedalo zaslechnout co a podškrábl dodejku.
Olaf nasedl do džípu a odjel.

V domě se rozzářilo zrcadlo a zobrazilo důstojnou dámu, tvářící se velmi potěšeně.
„Nech mě konečně na pokoji.“
„Nemůžu se zajímat o přítele?“
„Je mrtvý. Snažil jsem se, co to šlo. Sovy a netopýři! Ani v hrobě nemám klid! Škytám co chvíli!“
Dáma mlčela a usmívala se.
„A jak se jinak máš, Minervo?“

Zkontrolovat expozimetr, nastavit clonu, upravit čas závěrky, zaostřit a konečně stisknout spoušť.

Ano takhle se v minulém století dělaly běžně fotografie. Zaostřený obraz se přes komplikovaný systém čoček přenesl na kus plastového pásku pokrytého emulzí krystalů halogenidů stříbra v želatině. Velikost krystalů pak rozhodovala o citlivosti na světlo ISO a také o zrnitosti fotografie.

Při kontaktu se světlem se halogenidy mění na kovové stříbro. Následuje pak proces vyvolání filmu, kdy se film ponoří do silného redukčního činidla, aby se exponované atomy stříbra proměnily na tmavé skvrny. Film je pak třeba ustálit působením roztoku thiosíranu sodného, který odstraní zbytky halogenidů stříbra.

„Žiju už léta sám v podkrovním bytě v jedné z ulic města. Když si stoupnu k oknu, vidím dolů na každodenní ruch. Jak je to dlouho, co jsem se ho také účastnil?

Měl jsem ženu a děti, ale jednoho dne mě přepadl zvláštní pocit a já se rozhodl od nich bez vysvětlení odejít. Chtěl jsem být sám. Nevím, jestli se to dá pochopit.
Jednu dobu jsem je nenápadně pozoroval, myslím, že si nevedli zle. Uběhlo hodně let a dneska už netuším, co s nimi je. Snad jsou šťastní.

Jsem starý a nikdo mě nezná. Umřu osamělý a všemi zapomenut. Dobrovolně.“