DMD č. 15. pro 15. 4. 2021. Téma: Právo být zapomenut

„Tak podívejte,“ práskla Anna před Smrčka složkou fotografií.
„Vy chcete podat na pana Veverku trestní oznámení? Za co? Za zničené růže? Nebo za obnažování na veřejnosti?“ probíral se zmatený Smrček hromádkou.
„Ne!“ štěkla Anna. Zapíchla prst do poslední fotografie. „Vidíte? To je ta sebranka, co tu ničí kde co! Ty měl Houba najít a zavřít!“
Smrček vyvalil oči. „A co já s tím? Dyť maj na hubách masky! Jedna smrtka jako druhá! Koho mám asi tak zavřít? Ty fotky máte odkud? Z kamery? Fotopasti?“
Anna přikývla.
„Tak to máte problém. Hele, koukejte zmizet a buďte ráda, že na to zapomenu!“

„Nikomu to neříkejte, ale nikdy jsem neměl větší chuť někoho zaklít,“ zasténal Cameron.
Gabriel zvedl zarudlé oči od tlusté bichle. „Nikdy jsem si víc nepřál, abys mohl.“
Přípravy na zkoušku z ústavního práva nešly zrovna hladce. Studovna na Aureliově koleji byla pokrytá knihami a poznámkami, mezi kterými leželi tři vyčerpaní studenti.
Aurelius si nalil další hrnek kávy. „Můžeme na to použít metodu pravěkých lidí. Myslíte, že když tam naběhnu s kyjem a zachrčím Právo být zapomenut, tady vládnout síla, že tu zkoušku udělám?“
„Možná,“ pokrčil Gabriel rameny, „ale než ho vezmeš tím kyjem, nezapomeň si to nechat zapsat do indexu.“

„Adrian Pucey, 28 let. Hypertenze 155/90, bolest na hrudi, ztížené dýchání, poslechem zhoršené dechové ozvy vpravo.“
Pacienta odvezli na jedničku.
„O co se může jednat, Pottere?“
„Infarkt myokardu, plicní embolie, plicní edém.“
Harry poslechl pacienta stetoskopem, nařídil rentgen hrudníku a EKG.
„Rentgen je obsazený, EKG potrvá. Jak vyloučíme embolii?“
Zatímco pacient lapal po dechu, Harry se drbal ve vlasech.
„Mně to dneska nemyslí, pardon.“
„Doppler. Pamatujte si to. Marietto, podejte nám sono.“

„Sakra, ten chlap je 150 let mrtvej, má právo, aby se na něj občas zapomnělo!“ postěžoval si na obědě.
„Vážně? Zkus to říct u zkoušky,“ setřela ho Hermiona.

Hort byl vždycky páté kolo u vozu.
Teda Alespoň u Sofie, ta vždycky toužila po někom jiném.
Nejdřív po Tedrosovi, který nakonec poznal, jaká je uvnitř.
Potom po Rafalovi, který ji od začátku přijímal takovou, jaká je a miloval ji právě kvůli zlu.
Později se Sofie zamilovala do Rhiana, který ji jen využíval.
Hort nechtěl být zapomenut, i když mu všichni říkali, že na to má jako jediný právo.
Jediný, kdo se o něj zajímal, byla Nikola.
Nikola byla nejdřív jen knihomolka, ale potom jim všem několikrát zachránila zadek.
Bohužel jim to spolu ale neklapalo tak, jak by si přáli…

Vypletlo jsem se z davu Japonců a dostalo se do dalšího davu, prchalo jsem, ale nevědělo jsem kam mám jít...
Už dlouho jsem tak tak bloumalo a snažilo se zjistit, jak se dostat pryč, ale pak mi došly síly, dlouho jsem nic nejedlo, nepilo bylo mi vedro, a tak už jsem nedokázalo mezi těmi velkými nohami, co do mě každou chvíli vrážely jít dál.
Následující zážitek mi připomínal spíš hororovou scénu a já bylo hlavním trpitelem, motalo jsem se mezi nohami a nechávalo se nakopávat a když jsem se dostalo ven, bylo mi špatně.
Tenhle zážitek si vážně přeji zapomenout.

„Himmlerem?” polkla. Couvla ke schodům.
Co to zase vybreptal?! O Aloisovi měl mlčet! Opanoval se a potlačil chuť na krev. Musí se koncentrovat. Takže tahle ženská je Aloisova vnučka. To znamená… Než se z ní nakrmí, musí získat informace. Fikaně a prohnaně. Usmál se, až se žena otřásla.
„Takže my jsme Familie! Skvělé!”
„Radši bych Aloise v rodině neměla,” ucedila.
„Máte pravdu,” přizvukoval. „Na to hovado by se mělo úplně zapomenout.”
„Je to váš bratr!”
„Führera ani Himmlera bych tím nepotěšil,” povzdychl si. „Ale mluvme o něčem veselejším…” Čas na záludnou otázku! „Ukaž mi, dceruško, jak bys pozdravila současného vůdce?”

Je prokletý, říkali. Osud mu přisoudil neštěstí, soužení, bolest. Pronásledování do všech koutů světa, nikde nenajde klidu.

Osud se nedá změnit. Pch, možná tak pro smrtelníky. Ale bohové? Ti, co vzestoupili na nebesa?
Měl na to právo. Měl moc. Přepsat jméno, skrýt tvář pod závojem... Samotný osud zapomene, najde si jinou oběť. Komu záleží na ubožákovi, na kterého se zlo přilepí místo toho? Lidé umírají pořád.

Osud se nedá zvrátit, osud nezapomíná. I bohy smete zuřivá voda, rozpadnou se v prach, rozfouká je vítr. Co zmůže moc proti lidské zlobě, proti pomstě, proti lásce?

A pokud osud zapomněl, já ne.

Na jedné straně žena, její síla a hrdost. Na druhé straně muž, který odmítl a věří ve své právo být zapomenut.
Na jedné straně holčička, kterou její otčím ponižuje. Na druhé straně muž, který nevěnuje pohlazení, ale měsíční částku na účet.
Na jedné straně mladá žena, které v životě něco chybí a neumí se přijmout. Na druhé straně stárnoucí muž, který se stydí a tak odepíše, slíbí, ale nesplní.
Na jedné straně matka, sama bez otce, co chce dopřát svým dětem dědečka. Na druhé straně starý pán, který se konečně odváží zahodit své právo na zapomenutí pro vidinu nových vzpomínek.

Uměl jsem bojovat, nevím jak, ale uměl. Když jsem bez jediné známky strachu vkročil na bitevní pole, vojsko udělalo krok zpět. Báli se a teď vím proč. Po oddílech padali mou rukou. Vrhali se na nás vlna za vlnou, ale podcenili sílu vlasoida a vejce.

Vzduchem zaduněl hrozivý zvuk rohu. Zbývající vojska se rozestoupila, aby udělali místo generálovi.
"Děláš čest svému jménu." řekl zdvořile.
"Prolívám zbytečnou krev, jaká je v tom čest?"
"Ty to nevíš, že? Jaké je tvé jméno..." rychle přiskočil a vrazil mi meč do hrudi. "...Ernaeli?! Nyní máš právo být zapomenut."

*

Padl jsem mrtev na prašnou zem.

Připadal si jako někdo, na koho zapomněli. Po právu. Kdo touží být zapomenut.
Při té vzpomínce sevřel zbylé prsty v neúplnou pěst.
„Theon“ mu znělo na jazyku cize.
„Řeknu jim, že jsi mě zachránil. Že jsme spolu skočili z hradeb,“ špitla Jeyne a zkřehle sevřela jeho kostnatou ruku.
Držela ho, jako kdyby ho nehodlala pustit do zapomnění, byť by bylo sebesladší.
„Až nás předvedou před Stannise, musíš hrát Aryu,“ zamumlal.
Jenže je předvedli před někoho jiného.
Černovlasou ženu se zakřiveným nosem. Jeho sestru.
„Asho,“ vydechl. „Tentokrát jsem tě poznal.“
Když pochopila, kdo před ní stojí, jako kdyby jí puklo srdce.