DMD č. 15. pro 15. 4. 2021. Téma: Právo být zapomenut

Skupinka ve složení Lisa, Ginny, Margaret, Greg, Bodie a pochopitelně Doktor opustila TARDIS.

„Vážně je tu všechno růžové,“ řekla Margaret a zírala na chlupatá šestinohá růžová zvířátka visící za horní pár končetin z čehosi jako kořeny vzhůru otočeného růžového stromu.
„Přichází nějaký… ehm… humanoid,“ upozornil Greg.
„Kdo jste?“ tázal se obyvatel Růžové planety, očividně rozrušený, že šestice na sobě nemá ani kus něčeho růžového.
„Cestovatelé,“ odpověděl Doktor dodávaje přátelsky. „Toto místo je zajímavé.“
„Nezapomenutelné,“ vložil se Bodie.

Něco v jeho výrazu růžového tvora rozlítilo.

„Nejsme turistická atrakce!“ vykřikl a začal mávat rukama. „Odejděte a zapomeňte na nás. Máme svá práva!“

“Má spisovatel vůbec právo psát o reálných lidech? Nebereme jim právo být zapomenuti?” zeptal se mladý spisovatel.
“Co existuje nemůže být zapomenuto,” vysvětlila Múza.
“Skutečně?”
“Vesmír je svědkem vzestupů i pádů, štěstí i bolesti v jejich surové nahotě,
na prázdný list vesmíru každým nádechem píšeme, část našeho příběhu o našem životě.

Osud nás propojil v dějové lince, příběhu jehož konec neznám,
až posledním nádechem jednou ho dopíšem, vesmír jej bude vyprávět hvězdám.”

“Já, ty, básničky… Všechno to tam někde je,” poznamenal mladík.
“Některé věci jsou zapsané v mé duši,” řekla Múza a pohlédla na něj. “A všechny jsou tvým rukopisem.”

Dvounožci se celý den hemží po teritoriu. Od té doby, co si domů přinesli tu růžovou věc bez kožichu, se tuze často hemží. A to mě rozčiluje. Proč si vůbec tu věc opatřili? Budou to jíst? Mé teritorium sice zůstává nenarušeno, jen to hrozně hlasitě mňouká. Komíhá to packama a chová se to věru neprakticky. K čemu to asi dvounožci potřebují? Budou to učit lovit? Hlavní je, že mojí misky si to nevšímá. Ale to nedělají ani moji poddaní dvounožci. Už se setmělo. Moje paštika nikde. Asi to potřebuje jejich péči. Počkám a očistím si packu. Nezapomněli jste na mě?

Na posledních pár minut posunu páčku ještě víc na horkou stranu. Někde u nohou mi mládě bouchá o vanu kartáčem na záda.
Četla jsem po roce konverzaci s jednou z nejdávnějších kamarádek, co mi zůstaly.
Jen rok zpátky. Celý rok. Všechno zase jinýma očima. Ani nemusím otevírat deník. Číst smutek, strach, stres, zmatek... Posloužily svému účelu. Jinak to nešlo, u mě ne.
Kdyby šly všechny ty pocity smýt jako v reklamě na Radox. Nepůjde to tak snadno. Nerada zapomínám, jsem archivář, nechci ztrácet zážitky.
Prý zůstanou jen ty dobré. Teprve až se poučím z těch zlých, bude jim dovoleno odejít.

Prochází kolem točny a babička Julince vypráví o svém pátrání. Najednou k nim zamíří jeden z nedaleko stojících řidičů.
„Dobrej. Promiňte, že se ptám, ale nejste vy náhodou ta paní z dvě stě pětky?“
Dáma s kloboukem překvapeně přikývne.
„Jitka povídala, že vás ráno vezla, tady je z toho hotová legenda.“
Paní se trochu zamračí. Pozornosti už si užila dost a spíš doufala, že bude brzy zapomenuta, ale třeba by se to dalo využít...
„A nevíte náhodou, kam ten řidič zmizel?“
„My jsme se nikdy moc nebavili, ale naposled říkal něco o procházkách u Vltavy.“
Paní spokojeně přikývne.
„Juli, vyrážíme!“

Od doby, kdy vstoupil do kouzelnického světa jako malý jedenáctiletý kluk, vždycky si na něj někdo ukazoval. Ať už v obdivu nebo posměchu, nikdy mu to nebylo příjemné.
Žil na výsluní, a přesto ve stínu. Ve stínu Voldemorta, ve stínu svých rodičů, ve stínu věštby.
A když bylo po všem, přál si, aby mohl konečně žít jen tak sám pro sebe a pro svou rodinu.
Chlapec, který přežil. Vyvolený. Ten, který definitivně porazil Vy-víte-koho.
Měl tolik jmen a přisuzovali mu tolik zásluh.
On ale ve svém srdci po tolika letech toužil po jediném právu: Aby lidé zapomněli jméno Harry Potter.

"Nemáme moc času." šeptá do telefonu.
"Karle, našla jsem snad možnost. Pomohl by jiný vodník?" jde hned k věci, vteřiny odtikávají.
"Možná. Kdyby byl dost silný. Ale kdyby tu takový byl, vědělo by se o něm."
"Ne nutně. O tobě taky nevěděli. Můžete odtamtud vypadnout?"
"Ne."
"Karle..."
"Není to jen kvůli tobě, Veroniko. Uzavřel jsem dohodu."
Česťa mu vezme sluchátko.
"Verunko, dej mi číslo. Věci se zdají jiné, než mají být, ale zatím tu zůstaneme."
Nadiktuje mu ho, a pak: "Co mu slíbili?"
"Víš, někdy existuji věci, které nemůžeš odmítnout. Třeba právo být zapomenut."
"Česťo, to... Ale ne. Zavolám." Cvak.

Slávek sundá brýle, unaveně si promne oči. "Moc šancí nevidím, táto."

"Nestahuj kalhoty, chlapče" zašermuje starý pěnovkou, "přežili jsme válku, nějak zvládneme i tohle."

"Myslíte, že na nás zapomenou? Na největší statkáře v okolí?!"

"Statek pořád ještě patří mně," řekne otec tvrdě, "ty jsi jenom správce. Nic víc."

Správce se hořce usměje: "Tihle si nehrají se slovíčky."

Vypadá bez brýlí nezvykle mladě, bezbranný tváří v tvář nejistotě. Anežka mu v náhlém přívalu něhy sevře rameno. Horkost jí stoupne do tváří, když Slávek přikryje její ruku svou dlaní.

"Já bych do toho kop'!" uleví si.
Nenarozený syn jeho přání okamžitě uskuteční.

"A tu mu deleted pravil..." farář nevěřícně zakroutil hlavou. Tam přece něco chybí. Nedokázal si však vzpomenout co. Prolistoval celou Bibli, byla plná vymazaných míst. Chybělo vždycky to samé slovo.
Zvedl se, přešel sakristii a zvedl Bílý telefon, horkou linku do Vatikánu.
"Svatý otče?"
"Ano, synu?"
"V Bibli něco chybí, všiml jste si toho?"
"Ano, máme o tom záznam. Jakýsi Ježíš včera požádal o zapomenutí, kvůli GDPR."
"Ježíš? Toho neznám."
"Tak vidíte!"
"No jo, ale jak mám teď připravit kázání, očividně byl v Bibli dost důležitá postava."
"Pracujeme na tom. Prostě tam zatím vložte jiné jméno, než najdeme nového Mesiáše."

Pro spisovatele je autogramiáda oslavou jeho práce. Aspoň pro Zlatoslava Lockharta to tak bylo. Zahrnut obdivem svých fanynek, házel úsměvy na všechny strany. Nádherný den, liboval si.
Najednou ho vyrušila hádka. Zvedl hlavu, kousek vedle něho stála konkurence.
Toho mi tu byl čert dlužen, ještě mi ukradne všechnu slávu, ale potlačil nevraživost a nadšeně se vrhl k soupeři.
"Vždyť to je Harry Potter!"
Avšak chlapec jeho opojení nesdílel, jako by mu pozornost byla na obtíž.

„Harry, Harry! Přežitím smrtící kletby jsi přišel o právo zmizet v propadlišti dějin. Když už musíme čelit humbuku kolem nás, tak proč si to neužít.“