Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Zahradou se rozlehlo ječení tak pronikavé, že všichni tři sourozenci málem spadli ze stromu:
"FREDE!!! GEORGI!!!"
"Zajímalo by mě, co zrovna prasklo," podotknul Fred jakoby nic a začal překvapivě rychle lézt ze stromu.
"Okamžitě pojďte sem!" přidal se křik pana Weasleyho.
"Aha, takže asi pavouk," zamumlal George a následoval Freda k zemi.
Ginny si založila ruce v bok. Seděla až v nejvyšším patře větvoví, tak vysoko, kam si její bratři netroufli.
"Co jste zas vyvedli? Teď se nedozvím, jak to dopadlo s Druidem Drtikulem!"
"Dopovíme ti to jindy," zasupěl George. "Tentokrát jsme asi..."
"...zašli dál, než jsme chtěli," dokončil Fred.
A kdyby to nebylo jasné, od těch dob nemá Ronánek rád pavouky.
„Řídíš otřesně,“ ucedí Donna a zvedá se ze země.
„Dovol?! Vím, co dělám. Víš, jak nesmírně složité a komplexní... Dobrá, minulý týden jsem přistál trochu dál, než jsme chtěli. Nebylo tam krásně? A sehnal jsem nový olej pro TARDIS.“
„Týden předtím...“
„Možná jsme přistáli o něco dál v čase... i prostoru... ale copak to nebyla zábava? Sonické pantofle! Navíc jsem dokoupil leštidlo na palubní panel.“
„Jistě. Takže co pozitivního najdeme dneska?“ Donna rezignovaně pročítá turistickou příručku na displeji. Zarazí se.
„Vynikající strojní maséři, kteří narovnají každé ztuhlé kolečko... Nejlepší lázně pro váš dopravní prostředek?“ mírně zvedne obočí.
TARDIS nevinně zabliká.
Při kolizi Měsíce se Zemí se ukázalo, že je všechno jinak. Měsíc je stvořený ze snové matérie, která je schopná oživit téměř cokoliv.
Volně navazuje na Negativa negativ soudného dne
Sklesle seděl ve vozíku a zíral na vlny.
Při pohledu na jeho zoufalství jsem se musel smát.
Nakonec hlasitě zaklel.
"Ale no tak," pokáral jsem ho.
"Ty to nechápeš?" téměř brečel.
"Já to chápu až moc dobře," odrazil jsem jeho útok.
"Tak proč se tomu směješ?"
"Protože to tentokrát není moje vina"
"Já vím!" zakřičel na mě, na sebe i na celý svět. "Já vím, že jsem neměl usnout. Ale copak jsem mohl vědět, že kůň půjde celou noc a mine všechny evakuační body?"
"No, ale stalo se a vrátit se nemůžeme."
"Jenže musíme!"
A v tom byl ten problém...
Oblečou si ochranné obleky. Senzory nemusely zachytit všechno.
Pomalu vylezou po žebříku. Chlapec ručně otevře poklop a pomůže jí nahoru.
Venku je ráno. Na datu nezáleží. Když už nedokázali naladit ani rádiové vysílání, přestali počítat dny.
Je teplo. Oba se potí, ale nestěžují si.
Plot je kupodivu neporušený. Branka klapne.
Automaticky zamíří na hlavní. Před přechodem se rozhlédnou.
Do ohořelých aut ani pobořených domů se neodváží nahlédnout.
Stromy v parku u náměstí mají holé větve. Vítr po obloze honí temné mraky, slunce nevidět.
Dívka si stáhne kuklu a strne.
“Jak daleko to zašlo,” zašeptá, “když už tu ani nezpívají ptáci?”
Zastávky na znamení, jež byly během doby covidové zrušeny, respektive byl řidič povinen v nich zastavovat a otevírat všechny dveře, se náhle znovu obnovily, a to nakonec pouze ke vzteku cestujících i samotného řidiče. Systém, který má napomáhat plynulejšímu provozu, je ve skutečnosti velmi matoucí.
Pokud chcete v Praze vystoupit z tramvaje v zastávce na znamení, musíte zmáčknout tlačítko „otevírání dveří“, nikoli „ZNAMENÍ“.
Ano, je to poněkud nelogické.
K čemu tam tedy tlačítko „ZNAMENÍ“ je?
Upozorňuje řidiče na nebezpečí nebo výstup s kočárkem.
Že je to pošahaný?
Jo, to na nás řve spousta lidí, co se svezla o zastávku dál.
Z modré budky TOI TOI vystoupili dva muži v přiléhavých overalech a hrnuli si to k nedaleko sedícímu zarostlému opičákovi.
“Dobrý den, jsme tu správně ve dvacátém prvním století?” zeptal se první.
Opičák na ně jen nechápavě zíral.
“Vždyť se na něj podívej, na neandertálce. Jsme moc daleko, pojď.” Druhý muž chytil prvního za ruku a táhl ho zpět k modré kadibudce. Sotva se za nimi zavřely dveře, budka se dematerializovala.
Opičák se podrbal za uchem, vstal a popotáhl si tepláky. Pak se otočil a zašel do chalupy. Vzápětí se ozval zvuk otvíraného piva.
“Mámo, nebudeš věřit, co jsem viděl.”
Jestli jsem opravdu napsal všechny ty knihy o mé osobě? Ani jednu. Bylo to tak, že jsem před lety potkal mladíka. Ztracenou existenci, čerstvě propuštěného z vězení. Měl ale literární talent. Dohodli jsme se, že mu odvyprávím svá dobrodružství a on podle nich bude psát knihy. O honorář se podělíme.
Že píše v ich-formě, mi připadalo logické.
Trochu mě vyvedlo z míry, když mě v knihách začal označovat za spisovatele. A když jeho popis mého vzhledu odpovídal spíš jemu samotnému.
Ale postavit si vilu s mým jménem a vydávat se za mě v reálném životě, to si vážně mohl odpustit.
Vánoce 1655
zasněžené lesy u Jasne Góry
2. severní válka
(švédská "Potopa" v Polsku)
Jižanská tvář pod kožešinovou čepicí do zasněženého lesa nepatřila, založil však tábor po způsobu západoindických divochů, aby je světlo a kouř z ohně neprozradily. Zadíval se na ošlehanou ženu, která olejovala své dvě drahocenné těšínské ručnice.
Alejandro si představil, jak ty jemné ruce - i se šermířskými mozoly - laskají květy v jarní Alhambře a povzdechl si. Do snášejícího se soumraku zaznívaly klášterní zvony a dunění švédských děl.
"Nu, María, zdá se, že nás záměry Boží a vichry válek zavály poněkud dále, než jsme chtěli."
Usmála se těma hlubokýma očima.
"Neboj se, brzy nás oba zanesou do lepších končin. Protestantská potopa slábne..."
Pár vysvětlení pro rýpaly: Španělé v době třicetileté války už nebyli žádnými nováčky v Novém světě, v 16. století proběhlo mnoho expedic, z nichž nejznámější byla ta Hernanda de Sota, prvního bělocha, který překročil Mississippi. Ať už se Alejandro coby jinoch dostal do Ameriky a na jednu z nich, nebo se učil od někoho, kdo ty výpravy zažil (což sám nevím - dobrodružství tohohle chlapíka předtím, než se zúčastnil války v Čechách, nemám vůbec rozmyšlená, a jen pomalu se vybarvují), mohl klidně znát způsoby, jakými se pohybují domorodci v zasněžených lesích a horách Severní Ameriky - jak udělat přístřešek a ohniště, jak udělat sněžnice... I když nám to na první pohled při představě španělského Karibiku a Mexika přijde zvláštní.
Těšínské ručnice byly krásné a velice přesné kolečkové pušky (s drážkovanou hlavní). Vyráběly se, jak název napovídá, převážně ve Slezsku. Většinou je malá ráže 8 až 10 mm (tehdejší mušketa měla zpravidla 18 mm a arkebuza 16 mm a obě taky hladkou hlaveň, byly tedy velice účinné, ale také nepřesné) předurčovala k lovu ptactva a drobné zvěře a střelbě do terče, není však vyloučena i zbraň větší ráže, která by pak byla použitelná i k boji. Protože se drážkovaná předovka nabíjí pomalu, pak spíše k úkladné střelbě ze zálohy. Což něco napovídá o záměrech naší dvojice, ať už nesou depeši pro polskou šlechtu či samotného krále (a zbraně jim umožní zbavit se případné švédské hlídky), nebo byli vysláni pod rouškou války odstranit někoho, kdo je Habsburkům nepohodlný. Jak to bude, uvidíme - podle toho, jak inspirativní budou další témata... :)
Sanktuarium Matki Bożej Częstochowskiej na Jasnej Górze je nejposvátnější místo katolického Polska (dřív ho také poplenili čeští husité ;) ), v 17. století to byl opevněný klášter, který Švédi obléhali od 18. listopadu do 27. prosince 1655, kdy s neúspěchem odtáhli.
„Necháme motorky vyschnout a budeme pokračovat pěšky.“
Aspoň nebudou slyšet.
Běhají rychle. Ohořelou zříceninu minuli v poledne a pokračovali po dávno vychladlých stopách nepřátel. Ujistit se, že ti už nikomu dělat problémy nebudou.
Cesta rychle ubíhala. Nikde nikdo, scénické výhledy... dokud se před nimi neotevřel další pohled.
Přístav v Glasgow. Na druhé straně zálivu.
Cesta tu končila a přívoz, zrádně, už kolik let nejezdil.
„Plaveme?“ navrhl Pískle.
„Plujeme.“
V přístavišti chyběla loďka, podle rozbitého řetězu ne moc dlouho. Někdo jiný už zvolil podobnou cestu.
„Nic proti, ale jestli nás vezme odliv, tak nám to nezávidím.“
Vydra se usmála. Nebyla amatér.
Protože včera jsem Jamesovi ztrpčovala život, tady přeskočíme do pro něho příznivější budoucnosti. ;) Prostě protože... důvody. Mám ty dva ráda a přátelství Lily a Remuse je pro mě totálně canon.
Godrikův důl
„Tak doufám, že se ti u nás líbí. Postavím na čaj, pokud tedy mezi Jamesovým nepořádkem najdu konvici.“
„Žil jsem s Jamesem v jedné ložnici sedm let,“ ušklíbl se Remus. „Věř mi, Lily, tohle je pokrok. Je na tom vidět zásah ženské ruky.“
„Na tom něco bude. Ale stejně mám pocit, že to bereme nějak rychle. Sotva jsme dokončili školu a už se k sobě stěhujeme. A teď tu budeme tři…“
Remus se zarazil. „Ty jsi těhotná?“
Lilyin výraz se uvolnil a místností se rozezněl její zvonivý smích. „Neblázni, Reme, na děti je snad ještě času dost. Pořizujeme si kočku.“
Možná jsem si za ty roky už zvykla Lily malinko idealizovat (říkám tomu Jamesův syndrom), a tak se nestydím říct, že to mega klišé slovní spojení, 'zvonivý smích', je zcela na místě. :D
