Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Těchto 100 slov vzniklo po druhé flašce vína s kamarádkou. Dostaly jsme se doslova dál, než jsme chtěly. U třetího ginu s tonikem v oblíbeném gaybaru se zvrhla řeč v zapálenou disputaci s okouzlujícím gayem Pavlem. Proniknutí do světa homosexuálního sexu nás zaujalo natolik, že se z noci stalo ráno. Nejdéle jsme diskutovali nad orálním sexem a dohadovali se nad nejlepším provedením. Pavel měl možná na vrch, ale kupodivu neznal tolik obzvláštňujících triků. Samozřejmě jsme se zeptaly i na to, zda měl sex se ženou. Jeho odpověď mě naprosto okouzlila: “Jo. Bylo to jako být eunuchem na dovolené s prostitutkami.”
HuaiSang jim tedy nakonec řekl, co chtěli znát. Víc prý objaní až doma. Domů je však daleko...
Manželé si vyměnili pohledy.
HuaiSang je ujistil, že jim vše vysvětlí. Chtěl se jen vrátit do Nečisté říše. Potřeboval zjistit, jak daleko se dostal tentokrát. Rozhodně to bylo dál, než by býval dojít chtěl...
Nelětěli. Nikdo z nich o to neprojevil zájem.
Wei WuXian překvapivě mlčel. Neměl z HuaiSanga dobrý pocit. Co dělal tak daleko od sídla své sekty a ještě sám? Proč pokud jim chce vše říct, nevyužije příležitost cestou? Co se mu doopravdy honí hlavou?
Lan WangJi šel kupředu, jakoby se ho nic netýkalo. Myslel na bratra. Co udělá až se dozví pravdu? Co to udělá s ním?
Já nevím, přijde mi to všechno hrozně mdlé. Omlouvám se za to, tenhle víkend pro mě není dobrý :D Děkuji všem, co tuto moji rádoby sérii čtou. Nutíte mě pokračovat a já za to moc děkuji.
"Kde jste až byli?" zpovídá Scholastika Otíka vyslaného jako předvoj.
"Dál, než jsme chtěli. Vysvobozovali jsme svázanou ženu."
"Co???"
To se již zjevuje Lev a žena v jeho tričku.
"Slečno, vy vypadáte! Lve, to jsi jí nemohl půjčit i sandály? Necháš dámu trmácet se bosky. Nejsi žádný gentleman!"
"Mé sandály by jí byly velké."
"Zkusil jsi to? Nezkusil! A telefon taky nenosíš, pak se ti blbě pomáhá."
"Vašemu manželovi jsem nesmírně vděčná," zastává se žena Lva.
"Ale nápady nemá vždy praktické. Pojďte, slečno, ošetřím vás, a ty, Lve, nekoukej a nalej dámě frťana slivovice, ať se po tom šoku vzpamatuje."
Dnes ještě jednou na stejné téma, ale nějak se to nabízelo.
A zatímco jsme tak seděli
za zády kdosi nám začal přerovnávat svět
vzhůru nohama
jak číšníci koncem noci stavějí židle na stůl
ohánějí se mokrým hadrem
a větrají
(Jan Zahradníček, Tenkráte)
Promiň mi to.
Nikdy jsem nechtěl, aby to zašlo tak daleko.
Nikdy jsem nemyslel, že by mohlo.
Je těžké popsat ten pocit, kdy se pod vámi pomalu láme větev a vy to víte, víte! A přece nemůžete udělat nic. A přece nevěříte, že se skutečně zřítíte. Až do chvíle, kdy se ozve PRÁSK a pak vám náraz drtí kosti. Jako mně.
Veronikou jsem ještě chtěl varovat. Ale Znamení? To už bylo jen vykřičení vlastního zoufalství. Bez naděje na úspěch. A modlitba. Nebyla to provokace. Ale záleží na tom, když tak zapůsobilo? O povolení publikovat jsem Tě nežádal.
Promiň mi to.
Po Zahradníčkově zatčení (1951) byla jeho žena Marie i se třemi malými dětmi vystěhována nejprve z brněnského bytu, později i ze statku v Uhřínově, skončila v domě bez elektřiny, topení...
V drabbleti odkazuji na sbírky Rouška Veroničina a Znamení moci.
Kdo si hraje s ohněm, nesmí se divit, když se popálí a tady už létaly jiskry. Pud sebezáchovy velel utéct, ale jiné pudy našeptávaly, že je lepší shořet než vyhasnout. Nakonec všechno došlo dál, než jsme původně chtěli, vášeň vzplanula a jak už to bývá, zbyl po ní jen popel, hořkost a zklamání. Horká hlava si obvykle volí chybně, láska na první pohled vyhasla a my jsme dál už postupovali s rozvahou. Opustili jsme ruiny Sezimova Ústí, našeho původního domova, který jsme se rozhodli vypálit, protože se jeho poloha ukázala jako nevhodná, a odešli raději jinam, na místo zvané Tábor.
To je nálož, co to je za bakterie? Musíme okamžitě aktivizovat imunitní systém! Okamžitě znásobit zánětlivou reakci. Že bude necílená? No co už, přece se od té bakterie nenecháme sežrat. Ví už někdo, co to je? Tady nějakej B lymfocyt to už snad pochytil, prej asi streptokok, už na to začíná vyrábět protilátky. Tak honem, honem, ať to lítá!
Co je s těma glomerulama? Poškozují je protilátky? Proč se na moje vlastní struktury vážou protilátky, přece mají poznat moje od cizího. Aha, ono je to trochu podobný tomu streptokokovi.
Asi jsme to s tou reakcí na tu infekci trochu přestřelili.
Přestřelená imunitní reakce na streptokoky je původcem tzv. poststreptokokových komplikací, jde o komplikace vznikající po klasické angině nebo spále. Patří mezi ně revmatická horečka, glomerulonefritida, myokarditida, poškození srdečních chlopní, neurologické problémy. V podstatě jde o to, že antigenní struktura streptokoka je podobná některým našim vlastním strukturám, proto někdy může docházet k přetrvávající nepřesné reakci imunitního systému proti vlastním tkáním v době, kdy už je streptokok dávno vyřešen. Naštěstí jde už spíše jen o historickou záležitost - s antibiotickou léčbou tyto komplikace takřka vymizely.
Téma mne napadlo v souvislosti s nyní aktuálním problémem tzv. dlouhým covidem (long covid) – dýchací problémy, neurologické problémy, přetrvávající ztráta čichu… Podobně jako u těch poststreptokových změn jde také o poruchy vznikající v době, kdy už je vlastně po infekci, mechanismus zatím není jasný… (velký prostor pro další vědecké bádání...)
"Ten dům je moc krásný, pane Grindelwalde, ale Prasinky jsou poněkud dál od Londýna, než bychom chtěli," polemizoval zájemce.
"Ale jděte," usmál se Gellert. "Chápu, že pracujete na ministerstvu, ale určitě nebude problém napojit krb na letaxovou síť. Navíc v obci je pošta, restaurace U Prasečí hlavy - vřele doporučuji - a pokud přijdou děti, budou to mít opravdu blízko do školy."
"Všiml jste si, že jsme dva chlapi, že jo?" přidal se druhý.
Gellert pokrčil rameny a bezelstně prohlásil: "Já například s partnerem vychovávám syna."
Hoši se podívali na sebe, pak na Gellerta a jednohlasně vyhrkli: "Tak my to teda berem!"
Ve školním depozitáři vládla tma, jeho správce však procházel uličkami bez jediného zaškobrtnutí. Vyhnul se kostlivé paži natažené přes uličku.
Kdyby vás tak ty hnáty někdy bolely, pomyslel si, když se shýbal. Byl unavený, ale na rozmary sbírek již zvyklý.
Na co si však dosud nezvykl byla náhlá zjevení se muže v kápi. Dnes bylo o to překvapivější, že se objevil ve společnosti Jaroslava L.
"Rád tě znovu vidím, Danieli," řekl muž v kápi.
"Vraspíre," kývl na pozdrav Daniel. "Já též."
"Potřeboval bych pomoci," začal Vraspír. "Bude to nepříjemná práce a v tunelech se dostaneme mnohem dál, než jsme chtěli."
Papež se pohodlněji uvelebil v křesle. Z děl, které mu byly dedikovány, obvykle čítal jen předmluvy a pak se jen rozhodoval, zda-li autora adekvátně podpoří - ať už penězi, nebo vytažením z ošemetné situace - nebo jej nechá v rukou Božích (které občas ochotně zastoupily ruce inkvizice). Brilantní úvod jej však zaujal a četl dále. Tohoto muže kdysi jeden z jeho předchůdců pověřil návrhem reformy kalendáře, tedy jej začalo zajímat, k jakým závěrům starý astronom dospěl. Bylo na čase, pomyslil si, ze stanovení Velikonoc se už stával docela vážný problém.
A do čerta! Heliocentrismus. To je o trochu dál, než jsme chtěli.
Astronomem, který se do toho tak zabral, je samozřejmě Mikuláš Koperník. Na renesančním semináři jsme teď četli jeho krásnou a učenou dedikaci knihy De Revolutionibus Orbium Coelestium. S heliocentrismem to vybalil až v dalších kapitolách.
K reformě kalendáře, na níž původně pracoval, došlo až pak mnohem později.
