DMD č. 10 pro 10. 4. 2022. Téma: Dál než jsme chtěli

Jednou, podruhé, potřetí... tolikrát, že byl rád, že vlastně přesně neví. Z očí jeho ženy se na něj odráželo tolik emocí, za něž se nenáviděl a pro něž se styděl, protože nikdy nemyslel, že to s ním a alkoholem dojde tak daleko.
Pak náhodná, smířlivá prosba. Její souhlas, tichý, nevýrazný. A výzva, která příliš patřila jemu. Všichni vážně nemocní, kdo chtějí přijmout svátost pomazání nemocných...
Mezi řadou seniorů byl nepřehlédnutelný. V kostele bylo ticho. Vysluhující kněz si ho změřil a do ticha zaznělo: "A vy jste opravdu nemocný?"
"Ano," řekl pevně.
A najednou věděl, že Bohu to jediné slovo stačí.

Klaudiu fascinovali atómové zbrane od malička. Prečítala o nich úplne všetko. A aspoň raz sa chcela dostať k jednej blízko. Vyhliadla si najbližšie silo a vybrala sa tam. Plot ju nezastavil. Dokonca nemusela použiť ani kliešte. Proste v ňom našla dieru. Druhý plot mal byť elektrický. Nebol. Niekto ho zabudol zapnúť. Čakala, že ju niekto zastaví u dverí do bunkru. Ale tam tiež nikto nebol. Vnútri pochopila prečo. Celé osadenstvo sledovalo televíziu v spoločenskej miestnosti. A tak sa dostala až do miestnosti s červeným tlačítkom. Nečakala, že sa niekedy dostane až sem. A to tlačítko ju tak lákalo.
Stlačila ho.

"Tak, podezřelá je i paní Earthquakeová," řekla slečna Marplová.
"Tak si jí vyslechneme," odpověděl Nelson.

***

Paní Earthquakeová vyprávěla: "No tak já jsem se svou kamarádkou paní Hurricaneovou a slečnou Disasterovou jela do Doveru, kam jsem já s Hurricaneovou chtěly, ale nakonec jsme jely dál, než jsme chtěly, pluly jsme směrem do Calais, ale bohužel nás přistihla bouře, takže jsme se cvakly a pak zjistily, že neumíme plavat. Nakonec nás vytáhli z moře hlídači nedalekého majáku. A tak jsme pluly zpátky do Doveru a sem, do Milky Ville. A to byla hrůza. To jste ještě nezažili. Já si doma musela lehnout."

Všichni čtyři jsme stáli nad tělem. Bernie se zalknul a začal vzlykat, ostatní jsme byli zticha. Vlastně jsme asi neměli čas tam jen tak stát, ale ztuhli jsme a nevím, jak dlouho to trvalo, ale nikdo se ani nehnul.

"Zašlo to dál, než jsme chtěli," Andy promluvil a jako první zamířil ke dveřím. To, že celou věc tak nějak pojmenoval, i když se vlastně ke skutečné velikosti oné hrůzy nevyjádřil, mě donutilo se vzpamatovat. "S tím už nic nenaděláme. Seberte se, poldové tu brzo budou, musíme vypadnout."

Logický Andy, jako vždy. Vrazil jsem facku Berniemu a dotáhl ho ke dveřím.

Počátkem všech problémů byl samotný název pořadu. Oslovovat Grega slovem taskmaster, Grega sedícího na zatraceném trůně… Mám sice svůj vlastní, menší, ale pořád jsem jeho úhledný asistent s tabletem a výrazem nakopnutého štěněte.

Dalším hřebíčkem do rakve byla dvojsmysly a narážky. Jste na pódiu s tlupou komiků, sranda musí být, ale může se to vymknout z rukou. Ani se nenadějete a líbáte se.

Pak si mojí submisivity všimli soutěžící. Co všimli, začali ji zneužívat! Zrodil se ubohý malý Alex Horne.

Když teď klečím vedle Gregova domácího trůnu, říkám si, jestli jsme to trochu nepřepískli. Ale víte co? Já jsem spokojen.

Karolína rozmrzele usrkla kávy: “Ani do muzea s námi nešla!”
“A koupat se s náma taky nechodí!”
“Co koupat. Ani nakupovat! Prý ji to nebaví. A pamatujete v Miláně, tam nás protáhla všemi obchody na hlavní třídě!”
“Za tím bude beztak ten kuchař.”
“Jo!”
“A my Jindřišku do toho ještě tlačily! Nány! Prej zkus to! Kouká po tobě!”
“Copak nás mohlo napadnout, že tak zblbne?”
“Znáš to, stará stodola… “
“Víte, co je na tom nejhoršího? Ona se kvůli němu snad učí i vařit! Ona! Včera se vyptávala, jak se dělají český kynutý buchty!”
“Tak to jsme, milé dámy, v pytli.”

Něco se zlomilo, když mu prvně řekla jménem. Zašla moc daleko. Přestal být nespecifikované archetypální dítě. Přestal být nová forma imprintu. Začala vidět, co má rád. Co ho rozesměje. Kdy pláče. Jak usne.
Měla skoro hotovo. Už brzy bude čas vydat se zpátky a předat dokumentaci.
Usínal v jejím náručí. Vždycky ho pak opatrně sešoupla na zem a stočila se okolo něj. Probouzela se celá rozlámaná, ale ráda ho v noci cítila. Jeho dech byl rychlý a občas ze spánku vykřikl. Občas se smál.
Nechtěla odejít a nechat ho tady. Nechtěla ho vzít s sebou do Institutu a k Mojmírovi.

Noc byla jasná. Měsíc den před úplňkem osvětloval chodníček dostatečně, přesto našlapovaly opatrně. Nikdy nevíš, na co můžeš na Křídě šlápnout. Magráta začínala cítit působení země pod vlnami, Stařenka se nehezky usmívala a Bábi se zachmuřeně tvářila, že jí se to ale vůbec netýká. Zatracený houby. Nebýt vílích kruhů, vůbec tady nemusely být.
„Jste si jistá, že kluky najdeme tady?“ zeptala se Magráta a naposledy se ohlédla
„Ne,“ odtušila Bábi.
„Tak proč jdeme až tak daleko?“
„Protože Žuchlíka těm chladnokrevným stvůrám nenechám,“ prohlásila sveřepě Stařenka.
Magráta se už na nic neptala, jen dál opatrně našlapovala. Tato noc bude ještě dlouhá.

Andy vklouzl k Nickymu pod přikrývku a přitulil se k jeho nahému tělu. Nicky propletl prsty své prsty s jeho.
„Mohli bysme jet někam do Evropy," navázal Andy na předešlou konverzaci.
„Vzpomínáš tehdy na Řím?"
„Velmi dobře. Hlavně na to, jak jsi nablil do kašny. To byla ostuda."
„To už jsou tak čtyři roky? Jak dlouho jsme vlastně spolu?"
„Asi tak osm nebo devět," zamyslel se. „A to jsem si myslel, že to bude sex na jednu noc," pousmál se Andy a otřel se rty o jeho krk.
„Hm, já jsem u tebe měl bydlet měsíc, pamatuješ?" zasmál se Nicky.

Yennefer si zapnula poslední knoflík šatů a obrátila se k nim.
„Takže, ten muž, který tě hledal, je napojený na kliku krále Esterada.“
Zaklínač s bardem se na sebe podívali.
„Co ten by po tobě mohl chtít?“ podivil se Marigold. Ale Geralt vědoucně přikývl.
„Ciri,“ hlesl.
„Ano,“ přitakala.
„Nechápu,“ zamračil se Marigold.
„To mě nepřekvapuje,“ utrousila Yennefer. „I noha od stolu je chápavější. Esterad Ciri potřebuje kvůli její síle. Myslí si, že tak vyzraje na Lóži a zajistí svému království nejen nezávislost, ale i vládu nad ostatními zeměmi.“
Marigold si povzdechl. „To mě ovšem zanáší dál, než jsem si představoval.“