DMD č. 10 pro 10. 4. 2022. Téma: Dál než jsme chtěli

Celý rok se snažil Sage dohodit vhodnou manželku pro svého syna. Sean je však všechny odmítal. Nechápal, proč by se měl ženit s první, která se namane.

"Brzy přijede tvá budoucí manželka," oznámil Sage v den Samuelových prvních narozenin.

"Prosím?" zamrkal překvapeně Sean.

"To dítě je důkazem, že jsi s tou služebnou zašel dál, než jsme kdy chtěli. Uvědom si, že vrháš špatné světlo na celou rodinu!"

Sean mlčel.

"Mimochodem, to potěšení sdělit jí, že bude vychovávat levobočka, jsem nechal na tobě," dodal Sage. "Každý si myslí, že na to dítě jen platíš. Nikdo netuší, že tu s námi žije."

Všechno kolem nás se změnilo. S koncem druhé války postupně přišel nový svět. Můj národ se ocitl v izolaci, vedení převzali Američané.
Celá válka a její důsledky… všechno zašlo dál, než jsme chtěli. Někteří z nás, národů, neměli na výběr, jiní bojovali dobrovolně. Ve výsledku jsme napáchali hodně zlého, co musíme odčinit. Nejde to jinak.
Kiku Honda, Japonsko, stál v přístavu. Pozoroval odplouvající lodě, zvláště pak jednu víc, než ostatní. Nechával odplout ženu, která kousek po kousku uloupila jeho srdce. V duchu věděl, že je to jediná správná cesta. Nemohli spolu zůstat.
Možná jednou… až se z války stane vzpomínka.

Svatováclavská pouť ke starobylé kapli na kopci v lese představovala pro zdejší školu letitou tradici. Lydie ji absolvovala prvně, v novém působišti nebyla ani měsíc. Nesmírně si užívala samostatného života i poznávání všeho nového.
„Nezmohl vás výstup?“ tázal se zdvořile kolega Kostelecký.
„Ale kdepak,“ usmála se. „Jsem zvyklá. Doma jsme často výletovali a nezřídka došli dál, než jsme chtěli.“
„Vyrůstala jste ve velké rodině?“
„Ani ne. Sourozenci jsme jen tři. A vy? Máte velkou rodinu.“
Chvíli mlčel. „Už nikoho.“
„To je mi líto,“ odvětila upřímně.
„Nemusí. Je to dávno.“
Zjevně byl smířený. Přesto se jí na něm zdálo něco… zvláštního.

Štíhlé boky plachetnice s půvabným jménem Paulina zažívaly ono vzácné ticho Tichého oceánu. Nizozemský kapitán zodpovídajívlcí za skromný náklad alkoholu přijal pro tuto plavbu ještě jeden zvláštní úkol. Vzhledem k počasí a souřadnicím shledal kapitán optimální čas pro jeho splnění. Do broušené lahve od ginu vsunul papír s razítkem německého námořního institutu, na který doplnil datum. Třináctého června 1886.

***

Tonya Illmanová si krátila čekání na odtahovku procházkou po pláži. Brouzdala mokrým pískem, když tu kopla do něčeho studeného. Zvedla krásnou starou lahev a nechala si ji, bude hezky zdobit krb.
Vzkaz starý 132 let našla až o dva dny později.

Vůbec nic je nevarovalo. Přiveslovali tiše jako stíny, hladoví a zuřiví. Jak Izzy později vzpomínal, abordáž jim netrvala ani minutu. V jednu chvíli stál, pozoroval obzor a v následující vteřině zíral, jak se nad zábradlím vynořují nepříjemně povědomé obličeje.
"Když dovolíte," řekl Stede, "Bereme si svou loď zpátky."
Pak ho praštil. Jako někdo, kdo to toužil udělat celé věky. Izzy se vleže nevěřícně dotkl úst.
"Zuby," poučil ho Švéd, "už nepřirostou."
"Nehýbej se," usmál se Stede. "Mohlo by to zajít dál, než jsme chtěli."
Zvedl oči k vylepšené vlajce a zasténal.
Frenchie pohotově pokynul směrem ke kajutám.
Čas diplomacie nadešel.

Plameny tančily a hladily dekolt o trochu hlubší, než by lovecká kazajka nezbytně vyžadovala. To ona mě pozvala mě na lov. Já vybral zapadlý Stín, který kromě soukromí nenabízel vlastně nic.

Zavadila o moji dlaň, když přikládala do ohně. Vylétly jiskry a já je samozřejmě musel rychle hasit, aby její záplava božských havraních vlasů nedošla újmy. Hráli jsme tu hru s Deirdre oba.
Beze studu?
K čertu s otcem i jeho zákazy.
Nevím, kdo koho nakonec políbil první, ale u polibku rozhodně nezůstalo.

Nad ránem si uřízla pramen vlasů a vtiskla mi ho do dlaně. Věděl jsem, že na rozloučenou.

„Na co tak zíráš?“ zasmál se Sirius a jeho kufry složil v předsíni. „Všechny mrtvoly jsem snad schoval.“
„Ty tu máš… uklizeno.“

„Dáváš si na špagety sýr? Někdo to nesnáší. Já to miluju.“
„Ty jsi… uvařil?“

„Hele, do těch lasagní má přijít víno. Myslíš, že tam můžu nalejt rybízovej džus?“
„Proč sakra rybízový– Moment! Ty abstinuješ?“

„Koupil jsem ti peřinu. Je hypoalergenní.“
„Chceš, abych zůstal natrvalo?“

„Doktore Lloyde, pan ředitel vás potřebuje na sále.“
„Nemůžu. Vyloučeno. Za hodinu přiletí dcera. O Vánocích jsme spolu.“
„Já Elizabeth vyzvednu,“ nabídl Sirius.
„Vážně?“
„Jasně. Než přijdeš domů, zkoukneme všechny díly Shrecka. Uvařím špagety.“

Zvony odvezené za války se nevrátily, dřevěné světici po tváři stéká slza. Na stěnách mapy dalekých krajů s kontinenty, které se týden od týdne zvětšují, vysílají do zšedlého moře úzké temně zelené kosy.

I tentotrát tu byli sami. Jen oni a smutný mládenec se svou matkou.

"Grýsgot," pokývla a uhla očima.
"Posdraf panbuch," usmál se mládenec.
Sedli si přes uličku.

"Dejte si na ně pozor," šeptal otci spiklenecky při loučení Velebný pán. "Jsou to Němci. Však víte, můžou se mstít."

Kraj, kde jeden druhému nevěří.
Kde lidé mají k sobě i Bohu daleko. Mnohem dál než chtěli.

Kraj Bohem zapomenutý.

Byl krásný a byl daleko.
Psával mi ve svých listech "... chtěl bych slyšet na co myslíš, abych plnil tvá přání..."
Po třech letech společného života už jen odměřeně vyštěkl: "Na co myslíš? Jen na hlouposti. Máš mě poslouchat!"
Mladá láska je tak slepá.

Duše se z bolesti jen pomalu léčí, ale nakonec zacelí.
O to opatrněji pak naslouchá.
"Proč nic neříkáš" ptám se.
"Poslouchám tvé srdce, jak tiše bije. Jako hodinový strojek odbíjí čas, náš čas."
Beze slov, někdy v objetí, někdy jen vedle sebe.
Naše srdce odbíjí naše společné tik, tik. Dál, kde jsem ani nedoufala.
Duše znovu létá.

„Vaše Výsosti, je mi to hrozně líto. Prosím potrestejte tohoto nehodného služebníka!“ Hua Cheng před ním klečel na kolenou s čelem na zemi a vypadal úplně zdrceně.

Xie Lian seděl na posteli a cítil bolest vystřelující z beder. Bylo toho na něj najednou trochu moc.

Včera večer začalo všechno zcela nevinným držením rukou v posteli. Než se ale nadáli, nechali se strhnout silou momentu a vyspali se spolu.

Zašli sice dál něž chtěli, ale Xie Lian nemohl svého manžela z ničeho vinit. Mohli přestat kdykoliv by byl požádal. On ale nechtěl, líbilo se mu to. Teď jen přesvědčit Hua Chenga.